Jste vzorným otcem a pečujete o dítě? Pak se vám s příchodem potomka nejspíš změnil mozek

Okamžik, kdy jsem se stal tátou, pro mě byl jedním z nejsilnějších v životě. Zcela jistě v tom nejsem sám. A zásadně k tomu přispěl fakt, že jsem musel nečekaně hned a naplno naskočit do pečovatelské role. Porod byl složitý, moje žena po něm musela odpočívat, a tak jsem se zabydlel v nemocničním pokoji a v prvních dnech se o dceru staral hlavně já. Její malé tělíčko jsem s obnaženým hrudníkem neobratně přivítal na svět, od sestřiček se ho učil správně držet, mýt, měnit mu plenky, v noci jsem pak každých pár minut celý vystrašený vyskakoval z postele zkontrolovat, jestli dýchá. Po několika intenzivních dnech, kdy na tom moje žena byla už trochu lépe, jsem se šel projít do nemocničního parku, a dodnes si vybavuji ten zvláštní pocit: Na okolní svět jsem se najednou díval úplně jinak. Jako bych se stal jiným člověkem.

Tato vzpomínka se mi vybavila při čtení nedávno vydané knihy Dad Brain: The New Science of Fatherhood and How It Shapes Menʼs Lives (Mozek tatínka: Nový výzkum otcovství a jak ovlivňuje životy mužů), která se zabývá právě tím, co se děje v hlavách novopečených otců. Americká psycholožka Darby Saxbe v ní na základě unikátního klinického výzkumu dokazuje, že nejen ženy s narozením dítěte procházejí proměnou, byť u mužů třeba není tak viditelná. A nejde jen o subjektivní přeskládání hodnot, ale o zcela objektivní, fyzické změny v mozku či v hladině různých hormonů. Tenkrát v parku před porodnicí tedy možná nešlo jen o pocit. Narození dítěte je pro muže skutečně transformací, o které toho ale dosud víme jen málo.

Vybaveni od přírody

Už když se Saxbe při studiích psychologie zabývala výzkumem rodiny, překvapilo ji, že zatímco proměny ženy pod vlivem mateřství jsou prozkoumány důkladně, nástupu otcovství se po celém světě věnovala jen hrstka vědců. Je to logické. Jsou to matky, které dítě během těhotenství nosí v břiše, tělo se jim výrazně mění a poté musejí porodit. Otcové se ještě docela nedávno porodů většinou neúčastnili a do péče o novorozence se také zapojovali spíše málo. To se ovšem v posledních několika generacích výrazně změnilo. Angažovaní otcové poctivě měnící plínky se (minimálně v některých kruzích) stali normou a Saxbe cítila, že věda na tyto proměny nestihla reagovat. „Chtěla jsem nabourat zažité stereotypy, které otce líčí jako líné, bezradné a bez zájmu,“ vysvětluje v úvodu své knihy, proč se před lety rozhodla začít zkoumat přerod mužů v otce.

Provedla jedinečný experiment. Kolem roku 2020 shromáždila skupinu nastávajících otců a opakovaně si je zvala do laboratoře. Před porodem i po něm jim pomocí magnetické rezonance snímala obraz mozku, odebírala jim krev, sliny nebo vlasy. Zároveň s nimi vedla hloubkové rozhovory o jejich zkušenostech a pocitech, aby zjistila, jak své nastupující otcovství vnímají. Ptala se, jak se plánují věnovat dítěti, po porodu se zajímala, jak ho prožívali, později zjišťovala, jak se angažují v péči o novorozeně.

Výsledkem byl jedinečný časosběrný výzkum, který ukázal fyzické proměny mužů a současně i to, jak tyto proměny souvisejí s jejich zkušeností a pocity. Vedle toho Saxbe spojila síly s hrstkou kolegů po světě, kteří se zabývají stejným tématem, a ve své knize, která vyšla letos v létě, přináší dvě důležitá zjištění: otcům se s příchodem dítěte mění mozek i hormony, ovšem méně výrazně než ženám. A k těmto změnám dochází pouze za předpokladu, že se otec do přípravy na rodičovství, porodu a péče o dítě aktivně zapojí. Jinými slovy – k největším změnám došlo v tělech těch nejangažovanějších otců. 

Právě druhé zjištění je zásadní. Zatímco v hlavě a těle matky změna nastává bez ohledu na to, zda o to stojí, otcové se pro ni daleko více vědomě rozhodují. To však sílu jejich proměny nijak nesnižuje; naopak to ukazuje, že muži jsou od přírody k rodičovství vybaveni také a tato jejich superschopnost jenom čeká na aktivaci. To, že jsme se v minulosti rozhodli ji přehlížet, vypovídá více o naší kultuře a společnosti než o lidské přirozenosti.

Saxbe se svými kolegy skenovala mozky vybraných otců opakovaně před porodem i po něm a výsledky pak porovnala s podobnými skeny u žen. Ukázalo se, že oběma rodičům se během této doby zmenšil objem šedé mozkové kůry, která je zodpovědná za vyšší funkce jako třeba řeč, vzpomínky nebo empatie, u mužů však výrazně méně. U prvorodiček to bylo o čtyři až pět procent, u otců zhruba o jedno procento. Takový úbytek může znít znepokojivě, ve skutečnosti jde však o přirozenou věc: mozek je, jak známo, velmi „plastický“ orgán, který se během života přizpůsobuje okolnostem.

Například malé děti v prvních letech života nasávají všechny podněty z okolí jako houby a jejich mozek se díky tomu prudce rozvíjí, po několika letech však tento jedinečný rozpuk zpomalí, aby mozek mohl fungovat efektivněji a více se specializovat. Něco podobného nastává i u novopečených rodičů, kteří potřebují na čas ztlumit okolní svět a zaměřit svou pozornost na péči o dítě. „Mozek čerstvého rodiče musí zvládnout reagovat na spoustu nových podnětů, takže je pro to nejefektivnější systém řízení výhodou,“ píše Saxbe. Pokud by vás úbytek přesto vyděsil, nezoufejte – ztracený objem se postupně zase vrátí. 

Vědkyně zároveň zjistila, že proměna mozku u otců probíhá trochu jinak než u matek. Lidský mozek je složitý orgán a pro snadnější pochopení změn ho Saxbe přirovnává ke zmrzlině složené ze tří kopečků: čokoládové umístěné dovnitř do kornoutu, jahodové doprostřed a vanilkové navrch. Čokoládová zmrzlina představuje mozkový kmen zodpovídající za základní životní funkce jako dýchání nebo tlukot srdce.

Prostřední jahodový kopeček představuje subcortex, kde se zpracovávají emoce jako strach, vztek či radost, ukládají se tu vzpomínky nebo se tu rodí motivace. Vanilka pak představuje nejsvrchnější část mozku, vnější mozkovou kůru, která se plně rozvinula jen u primátů a lidí a zahrnuje oblasti, díky kterým dokážeme mluvit, abstraktně přemýšlet a plánovat. Anebo dumat nad tím, co si myslí nebo co cítí jiní lidé. „Tato nejsvrchnější část slouží k tomu, abychom dokázali navigovat úskalími složitého společenského života,“ píše Saxbe.

A zatímco u žen během těhotenství a po narození dítěte ubylo mozku ve střední a vnější části, u mužů došlo ke změnám jen ve vnější kůře, zodpovědné za sofistikovanější funkce. Podle Saxbe to dává smysl právě vzhledem k tomu, že u mužů je přerod v otce výsledkem jejich rozhodnutí. Jak již bylo řečeno, změna nenastala u všech mužů: U těch, kteří se do příchodu dítěte na svět a péče o něj tolik nezapojili, vědci změny v mozkové kůře nepozorovali. U aktivně zapojených otců došlo k úbytku kolem jednoho procenta, docházelo k němu ale později než u žen – většinou až po porodu, kdy dostali šanci se výrazněji zapojit. A čím více se zapojili, tím větší u nich byly změny mozku zaznamenány. Aktivně zapojení muži zároveň vykazovali také větší míru spánkového deficitu a psychických potíží, což jen připomíná, že péče s sebou nepřináší vždy jen radost.

Láska a libido

Mozková kůra ovšem není to jediné, co se s nástupem otcovství v mužském těle mění. Další velkou oblastí jsou hormony. Jde o trochu lépe probádané území a Saxbe se tak v knize opírá o výzkum svých předchůdců. Jedním z nich je americký antropolog Lee Gettler z University of Notre Dame, který studiu hormonů a jejich fluktuaci v mužském těle v závislosti na různých životních změnách zasvětil celou vědeckou kariéru. Sledoval hlavně testosteron, hormon nejčastěji spojovaný s libidem – muži, kteří ho mají více, pociťují větší sexuální touhu a naopak.

Už ve starších výzkumech bylo prokázáno, že otcové mají statisticky menší množství testosteronu než bezdětní muži, nebylo však jasné, jestli ho měli méně odjakživa, nebo až po narození dítěte. Byl to právě Gettler, kdo prokázal, že úbytek nastává právě až s nástupem otcovství. Na Filipínách provedl průkopnickou studii: v roce 2005 odebral vzorky slin u zhruba šesti stovek jednadvacetiletých, nezadaných mužů a poté to o pět let později zopakoval.

Srovnáním vzorků zjistil, že mladíci, kteří se v pětiletém období stali otci, vykazovali výrazně nižší množství testosteronu – a největší pokles nastal u těch, kteří s dětmi trávili alespoň tři hodiny denně hraním, koupáním či vyměňováním plenek a kteří vedle dětí i spali. Gettlera výsledek nepřekvapil – potvrdil jeho hypotézu, že nástup otcovství přirozeně potlačuje testosteron, aby se otec mohl věnovat dítěti. Překvapila ho však síla poklesu u otců: v průměru o 25 procent. „Je to první jasná zpráva z vědecké literatury, že muži mají kapacitu k rodičovství,“ řekl Gettler letos na jaře v rozhovoru pro BBC.

Gettler prováděl fascinující antropologické výzkumy v Konžské pánvi v Africe, při kterých zkoumal, jak se liší přístup různých místních kmenů k otcovství. Zjistil, že u kmene Baka – proslulého tím, že jeho mužští členové tráví s kojenci nejvíce času na světě – jsou oceňováni zapojení otcové s nízkým testosteronem. V sousední, vysoce hierarchizované komunitě Bandongo však nejsou otcové pečující o malé děti obvyklí a nejvíce vyzdvihovaní jsou naopak ti s vysokým testosteronem – což ukazuje, že otázka péče není daná od přírody, ale do velké míry závisí na kultuře a společenských zvyklostech.

Další vědecké týmy odhalily pozoruhodné změny i u dalších hormonů – třeba u vazopresinu, který býval u samců různých živočišných druhů často spojován s ochranou teritoria a agresivitou vůči jiným samcům. Psycholog James K. Rilling z Emory University a autor dva roky staré knihy Father Nature (Otec příroda) se svým týmem zjistil, že u mužů, kteří se mají brzy stát otci, dochází k poklesu tohoto agresivního – a zároveň ochranářského hormonu.

Látkou, jejíž výskyt u nastávajících otců naopak narůstá, je hormon prolactin. Ten přitom bývá častěji spojován spíše s matkami, jimž pomáhá s tvorbou mateřského mléka a posiluje jejich mateřské pouto k dítěti. Byl to právě tým psycholožky Darby Saxbe, který v roce 2023 zjistil, že největší nárůst tohoto hormonu nastává u angažovaných otců. Další studie prokázaly, že u otců, kteří si s dětmi hrají, stoupá hladina oxytocinu, jemuž se přezdívá hormon lásky – a jeho nárůst pak ještě zesiluje jejich otcovské pouto a chuť s dětmi být.

Ke všem těmto zjištěním je potřeba přistupovat obezřetně, upozorňuje Saxbe. Chemické procesy, které se uvnitř myslí a těl otců odehrávají, jsou stále málo zmapované a spoustu toho ještě nevíme. Dochází ke změnám u mužů čistě na základě jejich rozhodnutí? Hrají tu roli i jejich partnerky a jejich hormony, které na muže působí?

Na podobné otázky věda zatím odpovědi nemá, upozorňuje Saxbe na nutnou opatrnost v přijímání jednoznačných závěrů. Hlavní poselství svých výzkumů vidí v tom, že muži jsou k rodičovství a péči od přírody nastaveni mnohem lépe, než jsme si mysleli. A je v zájmu společnosti, abychom je více zapojili. Například většími benefity pro otce na rodičovské dovolené, ale i zdůrazňováním toho, že pečovat o dítě není v rozporu se zdravou maskulinitou. Což – jak autorka sama uznává – bude jistě vyžadovat ještě hodně práce.