Jak se Gen Z vydávají do analogového bezčasí, kde nikdo netěží jejich pozornost

Mám pocit, jako bych se propadl v čase do minulosti. Nebo se dívám na zvláštní epizodu Přátel pro intelektuály přenesenou na český venkov? Kdoví. Možná jsem právě zahlédl záblesk budoucnosti. Skupina převážně dvacátníků po noci v chatkách sedí okolo stolu v bývalém roubeném hostinci na úpatí Lužických hor a nad kávou a čajem řeší, jak se jim tvoří, a přelévají v mozku myšlenky. Zcela vážně i s humorem tři hodiny probírají ústřední tezi sedmnáct let staré knihy The Master and His Emissary (Pán a jeho posel).

Sálem znějí tvrzení jako: „Pokud někdo používá levou hemisféru a myslí analyticky, tak přeci nemůže volit Donalda Trumpa!“ a „Tohle je skvělá politická konverzace, ale nevím, jestli s ní má něco společného rozdělení mozku.“ Nebo: „Skutečná empatie není selektivní. Je to dovednost, díky níž se můžete vcítit do prožívání kohokoli, klidně i Anderse Breivika.“ Všichni pozorně poslouchají, reagují a mluví k věci. Během tříhodinové diskuse je náročné udržet pozornost, ale nikdo neodpadá. A především – ani během debaty, ani o přestávce nikdo nekontroluje svůj mobil.

Psychiatr a neurovědec Iain McGilchrist ve zmíněním díle nabízí provokativní myšlenku, že v západní společnosti dlouhodobě získává navrch levá část mozku, která tíhne k úzce zaměřené pozornosti na izolované věci a jejich manipulaci v abstraktních uzavřených systémech s důrazem na účelné mechanické využití. Pravá mozková hemisféra je oproti tomu spojená s šířeji pojatou pozorností či bdělostí, která věci vnímá v proměnlivém kontextu a živoucím celku, kde ponechává prostor pro nejistotu i empatii. Rozdíl v uplatněných typech pozornosti přitom má důsledky na mnoha úrovních – včetně technologií.

V době vydání knihy neexistovaly velké jazykové modely, čtení literatury nebylo na ústupu a ekonomika pozornosti, spojovaná s rozvojem digitálních platforem a algoritmů natahující náš čas strávený on-line, teprve čekala na svůj rozmach. Chytré telefony v kombinaci se sociálními médii, nekonečnými feedy lákavých příspěvků a videí i s rušivými notifikacemi byly v plenkách. Školy nezakazovaly telefony. Lidé nepřipodobňovali technologické firmy k tabákovému průmyslu či k hazardu a nikdo je ještě nežaloval za dětství zničená digitální závislostí, jak se to děje v poslední době v USA. Kdo si vzpomene, že před sedmnácti lety Facebook teprve zavedl možnost dát něčemu lajk v podobě zdviženého palce? A má to své důsledky.