Meziměstský autobus se plní, vedle mě na schůdky přisedá nenápadná slečna a otvírá knihu o rakouském spisovateli. Jedeme.
„Vy čtete Bernharda? Miluju Bernharda,“ říkám a na důkaz, že nelžu, vytahuji z tašky Hry II, které mi kdosi před několika lety zapůjčil.
„To je dobrý, jak jste se k němu dostal?“
„Prostě jsem začal číst. Ale je fakt, že se s ním teď v Čechách roztrh’ pytel. Myslím, že našemu pochroumanýmu sebevědomí to jeho šílený sebevědomí dělá dobře, a že s tématem nemožnosti se něčeho dobrat taky dost rezonujeme.“
„Hlavně že nenadává nám. Já píšu seminárku o jeho jazykových prostředcích.“
„Tak to je většinou les, sebevražda a zoufalství, ne? Plus nepřímá řeč.“
„A hlavně rytmus řeči,“ doplnila slečna. „Když se podíváte na jeho hry a sledujete nějaký slovo, co se tam objeví, vidíte, že ten princip opakování je vlastně hudební.“
„Naposledy jsem četl
Ztroskotance
, mám rád Glenna Goulda. Pořád teď poslouchám ‚smrtící‘ nahrávku Goldbergovejch variací. I když Gould ve skutečnosti na žádným kurzu u Horowitze nebyl.“
„Já mám ráda životopisnou pentalogii, co tady vyšla jako
Obrys jednoho života
(druhý vydání je plný chyb). Zejména Dech, jak ho tam šoupnou mezi starce a dají mu poslední pomazání.“
„Jo, to je brutální.“
„A potom hry.“
„Co si myslíte o zdejších inscenacích? Mně přijde, že se jim daří to trochu odlehčit a že to je žádoucí.“
„Vidíte, podle mě tam té grotesky pořád je málo. Často jsem si připadala jako jediná, kdo se směje.“
„Já jako jediný, kdo se nesměje.“
„Bernhard je typ spisovatele, u kterýho si hledáte cestu spíš od něj než k němu.“
„Znám fotografa, jehož bratr přeložil do češtiny první věc, co tady vyšla,
Starý mistry
.“
„Mě by zajímala ta legendární inscenace
Ritter, Dene, Voss
na Zábradlí z devadesátejch let. Třeba by někde měli videozáznam.“
„Představte si rozzuřenýho Ludwiga, viděl jsem polskou inscenaci, nacpal si do úst celou koblihu a potom prskal zády k publiku drobky. ‚Pončky!‘ řval a drobky lítaly.“
„Já to zas viděla jako bytové divadlo. Taky nezapomenutelné, protagonista se napřed na ulici hrabal ve smeťáku a potom nám těma samejma prstama kydal na talíř hořčici.“
„A znáte věci, co jsou
? Jak tam sedí v kavárně a říká, že mu smrt sedí v pravém rameni?“
„Zrovna dneska jsem na to koukala.“
„Bernhardův styl považuju za naprosto geniální vynález. Když si zvyknete, že nedělá odstavce, čte se to samo.“
„Jako by tématem nebylo ztroskotání člověka ve smyslu individuálního osudu, ale ve smyslu ztroskotání civilizace a kultury skrze něj.“
Nechal jsem slečnu, aby si četla, a pustil si do sluchátek Reicha. Okýnkem ve dveřích, které začínalo v úrovni očí, mi slunce hřálo zavřená víčka. Pak jsem je otevřel a viděl pruh lesa, nebe, výřez předjížděného náklaďáku.
V městečku s tavírnou sýrů jsem znovu zapředl rozhovor.
„Jednou jsem tady viděl hořet autobus. Všichni včas vyskákali a přesunuli se do našeho. Byli jak u vytržení. ‚Honem, kde mám zrcadlovku…‘ Celý to zvířecí nadšení mi bylo odporný.“
„Bulvár… Kdybyste chtěl, mám tady sborník o misantropii,“ řekla neznámá vesele.
„Spíš bych se podíval na tu monografii, když dovolíte.“
„Zajisté.“
Listuji knihou, na jednom snímku se mistr přehánění vyjímá na zápraží selského domu vedle jakési stařenky. Přerostlý kluk v šortkách s podkolenkami, co přijel na prázdniny k babičce.
„To je ta jeho družka, člověk mého života?“
„Ano, Lebensmensch. Byla o sedmatřicet let starší.“
„Bylo by zajímavé podrobit Bernharda nějakému queer pohledu.“
„To jste trefil. On měl možná kdysi něco se skladatelem Lampersbergem.“
„S tím, jak ho potom pohanil v
Mýcení
? To je teda dílo.“
Pro slečnu přijel tatínek a já měl z příhraničního městečka společnou cestu s člověkem, co chodil pracovat na vinohrad „do rajchu“ a nedávno toho nechal.
„Po všech těch podrazech,“ vykládal za chůze, „jdem za starým do hospody, že nám každýmu vyplatí dvacet euro. Jenže von nám to dal v drobnejch! To byly samý deset centů, dvacet centů… A přepočítej to. Tak jsem mu řek, hele ty mně můžeš tak akorát víš co, a jak jsem byl v ráži, tak jsem takhle tou rukou všecky ty drobný vodmrštil…“
Pár dní nato překračuji hranici podél řeky. Zkouším, jestli je stará mlýnská cesta, vedoucí lesem, průchozí. Schengenský výlet mi zpestřuje rodinka místního průvodce z městečka obehnaného hradbami, která se vydala po stejné trase. Bavíme se o železné oponě a zastavujeme na místě, kde ještě před pár lety stála ocelová závora proti nacistům.
„Co si myslíte o Thomasu Bernhardovi?“
„Nojo, velkej spisovatel. Vídali jsme ho v televizi.“
„Ale jako Rakušákům se vám to musí číst těžko, ne?“
Plevel u řeky zářil.
„Víte,“ naklonil se ke mně průvodce a ztišil hlas, „on měl pravdu. Jsme vážně divní.“
Jonáš Hájek
(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a Souvislostech.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
