Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Anketa, Politika

Jak se po 30 letech vyplnily vaše představy o životě? Anketa ze speciálu 1989: Nejlepší rok v dějinách

Fotka autora HANA RIPKOVÁ
HANA RIPKOVÁ
ředitelka Fulbrightovy nadace
Na podzim 1989 jsem byla v doktorském studiu na matfyzu a měli jsme tři malé školáky, kteří už krásně uměli rozlišovat pravdu domácí a pravdu, kterou je nutné říkat ve škole. To samo o sobě pro mě bylo šílené! Pokud jsem tedy snila o tom, jak se svět změní, většinou se to točilo právě okolo dětí. Doufala jsem, že mávnutím proutku budou chodit do škol, které nebudou konformní, že se podívají do světa, že budou studovat obor, který je bude bavit. A najdou smysluplnou práci bez politických omezení. Samozřejmě jsem si také myslela, že tehdejší nesvobodný život trápí většinu lidí v naší zemi. V době revoluce, kterou jsem prožila na fakultě, se to tak rozhodně jevilo.
Školy se měnily mnohem pomaleji, než jsem doufala, příliš pomalu pro mé děti. Ty v nich narážely svou přímostí a otevřeností, jen důsledky nebyly tak fatální jako za komunistů. Všem z nich se podařilo najít si vlastní cestu a po světě se rozhlédly do sytosti. Práci, která mě baví a o které si myslím, že má smysl, jsem našla i já. Jsem hrdá na to, že i díky mně se do zahraničí podívaly stovky českých studentů a vědců a naopak jich zas stovky přijely k nám. Vlastně všichni v naší rodině do nějaké míry zkoušíme přispět k tomu, aby občanská společnost nebyla prázdnou frází. Za lidi, kteří představují Českou republiku navenek, se teď stydím jen občas. A obrovskou radost mám z komunit, které se tvoří v Řevnicích, kde žiji, v Praze, kde pracuji, a vůbec kdekoli je pozoruji. Moc se mi líbí činorodost mladých a mladších. I po třiceti letech na ně zbývá obrovský kus práce (mnohem větší, než jsem doufala) a mně se zdá, že to vědí a že se do ní pouštějí. Vždyť to leckde vidíme, jak se mění místní zastupitelstva, jaké výrazné osobnosti máme ve vědě a mnohdy ve školách všech stupňů, jaké skvělé výstavy, koncerty, divadelní představení či třeba detaily městského veřejného prostoru si můžeme užít, pokud chceme. Jak je Česká republika celkově barevnější. Asi jsem si myslela, že budeme ještě o kus dál, ale určitě se tu teď cítím neporovnatelně lépe než před třiceti a více lety. A hlavně moje vnoučata nemusí ve škole mluvit jinak než doma.
Fotka autora RICHARD KAUCKÝ
RICHARD KAUCKÝ
ředitel společnosti Software602
Měli jsme se ženou a naší generací narozenou okolo roku 1960 štěstí, že listopad 1989 nás zastihl v „nejlepších letech“, kdy jsme mohli nejen snít svůj sen, ale také ho i realizovat.
Vůbec jsem neměl pochybnosti, že do deseti let doženeme Rakousko a do dvaceti let se vrátíme mezi nejvyspělejší země světa. Václav Havel, můj první a poslední prezident, nás ve světě důstojně reprezentoval a vdechl nám onu naději, že budeme premiantem v srdci Evropy. Prezident, který nás během první dekády vyvedl z Varšavské smlouvy (coby dítě školou povinné jsem zažil ruské tanky v Praze) a dovedl nás do NATO. První dekáda je pro mě Václav Havel, naděje a svoboda, kterou jsme v devadesátých letech užívali plnými doušky, kde jakýkoli pokus o kontrolu lidí a nově vznikajících firem byl žárlivě střežen silnými médii. Druhou dekádu z mého pohledu je možné popsat jako vystřízlivění a návrat do Evropy s postupnou implementací kompatibilních zákonných norem (a moc děkuji za ně!) s logicky větší regulací. Poslední dekádu charakterizuji jako zneužití EU (cokoli chce vláda protlačit, prohlásí, že to údajně vyžaduje EU nebo je to boj proti terorismu), kde se stát stále více posouvá vůči občanům do role nadřízeného a dozorce, což rozhodně k vysoké životní úrovni nepovede, neboť je historicky prokázáno, že prosperují země, kde panuje mezi státem a jeho občany důvěra.
Poprvé jsem začal pochybovat o rychlém návratu mezi elitu v polovině devadesátých let s nástupem internetu, o deset let později po vstupu do EU jsem pochopil, proč Mojžíš odvedl svůj lid na 40 let do pouště. S komanči a generací, která je zažila a kterou vzorově reprezentují inženýři lidských duší Zeman s Babišem s jejich družinami, se nepohneme dopředu. Existují dva scénáře. První je, že to vzdáme a necháme se ve čtvrté dekádě odvést na východ. Druhý je, že se vzchopíme a na tu dlouhou cestu mezi evropskou elitu půjdeme s generací našich dětí a jejich dětí. Věřím ve druhý scénář. Proč? Kromě toho, že nechci odpovídat na otázky, které jsem kladl mamce ve svých dvaceti letech (jako proč to v osmašedesátém vzdali), jsem bytostným optimistou. Vidím řadu úspěšných firem, pár z nich i ve světovém měřítku, vidím, že občanská společnost se začíná probouzet a majitelé českých firem jsou ochotní podporovat tyto aktivity včetně investic do startupů našich dětí ze svých zdaněných peněz, vidím, že generaci našich dětí není jedno, jak bude vypadat naše země nebo spíš planeta za dalších třicet let.
Jsem šťastný, že jsem mohl s naší rodinou zažít oněch třicet let. Mohl jsem vychovávat se ženou naše děti ve svobodné zemi. Mohl jsem číst a odebírat Respekt již od dob Nezávislého tiskového střediska. Mohl jsem do svých 33 let s přáteli vybudovat firmu z nuly. Vím, jaký to byl marast a marasmus, nepřestanu bojovat za to, abychom mohli opět státu důvěřovat, a budu svobodu aktivně bránit.
P. S.: Pro čtenáře jako šílenec do počítačů jen připomenu, že v roce 1989 něco jako ICT průmysl v naší zemi neexistovalo, po třiceti letech ICT průmysl v Česku generuje tržby 790 miliard korun ročně a zaměstnává 165 000 lidí – tolik suchá čísla ČSÚ za rok 2017, která vykazují stálý meziroční růst. Zatím vede automobilový průmysl s tržbami 1300 miliard. Zatím!
Fotka autora HANA MICHOPULU
HANA MICHOPULU
novinářka, autorka kuchařek a podcastu Potraviny
Bylo mi tenkrát čtrnáct a zrovna jsem zdolávala první pololetí gymnázia. Představu o budoucím životě jsem měla tak mlhavou, jako byly věčné inverze v Nuselském údolí a kolem Vyšehradu, kde škola stojí. Takže plán být překladatelkou přišel spíš jako spásný nápad dodaný učiteli, ale zhruba v té době se začal měnit směrem na novinářku. Takže potud splněno. O oficiální název příštího povolání vlastně ale nejde. Svůj skutečný životní plán jsem si paradoxně uvědomila daleko dřív díky televiznímu pořadu Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. Jako malá jsem ho sledovala a občas v něm viděla hledané osoby, které nedocházejí do zaměstnání a hrozí jim za to paragraf. Měla jsem odjakživa temnou předtuchu, že jednou skončím mezi nimi, protože rozhodně nedokážu dělat to co máma s tátou. Ty sice  policie nehledá, ale odcházejí v šest ráno někam, kde jsou celý den a dělají pořád stejnou práci. Já chtěla v práci věci měnit, zabývat se úkoly nebo projekty, ne „chodit dělat“, jak rodiče občas říkávali. Z toho mi vyplývalo, že si pro mě policie jednou přijde. Jsem samozřejmě ráda, že k tomu nedošlo. Dost často si uvědomuju, že moje povaha by se do problémů s režimem dostala lehce, a jsem vděčná, že nemusím domýšlet, jak bych se pod tlakem okolností asi zachovala. O deset let později přišel začátek revoluce gastronomické, a já se mohla o tuto společenskou změnu znovu přičinit. Obě dvě revoluce byly zážitky životní, které už těžko něco překoná. Takže: moje představa změn, vlivu na život a důvěry v něj se naplnila víc než dobře. 
Fotka autora DOMINIK HAŠEK
DOMINIK HAŠEK
bývalý hokejový brankář
Už je to přece jen pár let. Bylo mi necelých 25 roků a hokej byl pro mě vším. V zásadě všechny sportovní sny, které jsem v době revoluce měl, se vyplnily nebo možná v některých směrech realita ty sny ještě předčila. Vůbec si nepamatuji,  jestli jsem v roce 1989 přemýšlel ještě dál dopředu. Určitě ale ne až k dnešním dnům o 30 let později. A také je třeba říci, že od té doby se sny postupně měnily a přibývaly nové a nové. Některé se vyplnily, některé ne. Některé přetrvávají, některé upadají v zapomenutí a některé vznikají. Co by to bylo za život, kdyby člověk neustále po něčem netoužil a nesnil...
Fotka autora DAGMAR PECKOVÁ
DAGMAR PECKOVÁ
operní pěvkyně
V době sametové revoluce jsem měla stálé angažmá ve Státní opeře v Berlíně v bývalém východním Německu. Tam byli o týden napřed. A já jsem neustále čelila vyčítavým dotazům, kdy už to konečně „rupne“ i u nás. Pamatuji si, jak jsme 9. listopadu 1989 hráli Verdiho Falstaffa a po pauze už nebylo pro koho hrát, protože všichni byli v davu u berlínské zdi. 17. listopadu jsem odjížděla z Prahy opět na představení do Berlína. Cítila jsem tehdy obrovské napětí, kdy už to tedy konečně „rupne“ taky u nás. Bohužel jsem v dané rozhodující chvíli nemohla být u toho. 
Moje naděje byly v otevřeném světě bez hranic, kde se budu moci pohybovat bez zbytečných zdlouhavých buzerací a organizovaných kontrol. Budoucnost ve svobodě projevu, protože jsem byla a dodnes jsem člověk otevřený. V devadesátých letech jsem si toho všeho užívala obrovskými doušky, aniž bych si kdy zasteskla po době nedávno minulé. Byli jsme akceptovaní světem a měli jsme všechny možnosti otevřeny. Byla to krásná doba. Vrcholem byl pro mě vstup do Evropské unie. Měla jsem pocit, že už nás nemůže ohrozit moloch Rusko a stupidita komunistického smýšlení... V tom jsem se bohužel mýlila. Je to tak jednoduché lidi doslova zblbnout. Zapomínáme poměrně rychle. Měla jsem možnost se za posledních třicet let pohybovat po celém světě. Lidé smýšlejí různě, ale nepoznala jsem národ, který by se dobrovolně chtěl vrátit do područí komunismu, i když se tento tváří, že už by jednal jinak. Nejednal!
Fotka autora JIŘÍ JIRÁSEK
JIŘÍ JIRÁSEK
generální ředitel a předseda představenstva Českomoravské záruční a rozvojové banky
V září 1989 jsem byl po absolvování vysoké školy povolán na 12 měsíců do Československé lidové armády. Moje představy o nejbližší budoucnosti byly tedy částečně přízemní. Těšil jsem se, že až se vrátím domů, vezmu krosnu a se svojí přítelkyní a budoucí manželkou pojedu do Řecka.
Jinak jsem hlavně očekával, že život díky svobodě bude barevnější a  a veselejší. Těšil jsem se na volný přístup k informacím, nové možnosti cestování a na pracovní realizaci, která nebude podmíněna členskou knížku KSČ. Trochu naivně a zřejmě i díky svému věku jsem si myslel, že dobro jednou provždy zvítězilo. Před rokem 1989 jsem vše viděl černobíle. Bylo snadné si myslet, že člověk rozezná dobro a zlo.
Později jsem pochopil, že svět je mnohem komplexnější a není vždy jednoduché se v něm vyznat. Člověk musí stále kriticky vyhodnocovat dostupné informace a nenechat se ovlivňovat autoritami nebo médii. Zároveň jsem si uvědomil, že vytvoření demokratické společnosti není projekt, který má začátek a konec, ale trvalý program. Vývoj není a ani nemůže být přímočarý, pohybuje se spíše po sinusoidě.
Jsem přesvědčen, že tento program nám umožňuje žít mnohem zajímavější život. Nicméně to je a bude na nás všech, jak bude společnost úspěšná. Před námi je totiž spousta lokálních i globálních výzev, které můžeme, ale i nemusíme zvládnout. Každopádně jsem moc rád, že moje děti už nemusejí žít v marasmu minulého režimu.
Fotka autora VĚRA JOUROVÁ
VĚRA JOUROVÁ
členka Evropské komise
Konec roku 1989 byl pro mě nezapomenutelnou a šťastnou dobou. Bylo mi 25 let a řešila jsem zrovna těžké dilema, jestli budu taky svým dětem říkat: co slyšíte doma, nikde nevykládejte. Jestli i je zatáhnu do lží a pokrytectví. Listopad to změnil. Začali jsme narovnávat to nejdůležitější: vlastní páteře. Žít ve svobodné zemi byl velký sen, který se začal naplňovat. Ale tehdejší představa o budoucnosti byla vlastně velmi naivní. O tom, že svoboda není zadarmo a čím se za ni bude platit, myslím, tehdy přemýšlel málokdo. Změna režimu byla nutným začátkem, ale změna způsobu uvažování, přijetí odpovědnosti či schopnost vyrovnat se s nejistotou je dodnes neskončený proces. Já jsem měla kliku, vystudovala jsem, našla jsem si dobrou práci, využila jsem možnosti nové doby. Ne každý to tak mohl mít. Proto je dobré, že máme v Česku otevřené šance srovnatelné pro všechny a že umíme pomoci těm, kdo to potřebují. A taky je velmi dobré, že zde začíná rozhodovat generace, která vyrostla v demokracii a nenese v sobě zátěže a mindráky minulosti.
Fotka autora VLADIMÍR „LÁBUS“ DRÁPAL
VLADIMÍR „LÁBUS“ DRÁPAL
hudební vydavatel a kurátor
Konec roku 1989 mě revolucí příjemně zaskočil, skutečně jsem takové všeobecné vzedmutí vášní nečekal, ještě v pondělí 20. listopadu jsem byl celý den zadržován znervóznělou Státní bezpečností, takže mi bylo od začátku jasné, že přišla chvíle „teď, nebo nikdy“.
Život ve svobodném státě jsem si tehdy neuměl ani příliš představit, bez pasu jsem žádnou podobnou zemi do té doby nikdy ani nenavštívil. Nicméně jsem měl představu, že budu žít podle svého – o což jsem se ostatně pokoušel i předtím –, což pro mě představovalo především svobodný přísun necenzurovaných informací, kulturu bez omezení a bez náhubků, přechod z undergroundu do občanské společnosti a zaměstnání, ve kterém se můžu realizovat (i s dlouhými vlasy). Prostě politickou a ideologickou tupostí nezkalené prožití každého okamžiku, každého dne. Takže jsem otevřel knihkupectví, provozoval rockové kluby, pořádal koncerty po celé zemi, posléze pracoval jako šéf kina, šéf městského divadla a městské galerie. A to vlastně v nejrůznějších podobách dělám dodnes; a bylo to a zůstává skvělé! Za hranicemi Česka jsem viděl, co jsem potřeboval vidět, a doma přečetl, co jsem potřeboval přečíst. Založil jsem hudební vydavatelství Guerilla Records, kterým jsem se do undergroundu zase pokorně zadními dveřmi vrátil. To všechno mi dalo nadhled, pokoru, zodpovědnost a radost, které přetrvávají. Václav Havel na Hradě a NATO v podhradí byli jen pověstnou „třešinkou na dortu“.
Moje představy se tedy naplnily měrou řádnou (i když rezervy by se jistě našly), ovšem bohužel na rozdíl od řady mých spoluobčanů, kterým tohle nestačí a potřebují odborný dozor nad vlastním životem. S tím jsem ve své mladické nerozvážnosti opravdu nepočítal. Dodnes mě nemile překvapuje jejich zlá vůle, malost, ale snad i nejistota a strach, abych nekřivdil, protože osud jim možná rozdal horší karty. To mi trochu kalí pocit z úžasného daru života ve svobodě, který nám je umožněn.
Ale co přesahuje můj obzor fantazie absolutně, je, kdo nám byl zvolen za prezidenta, za premiéra, jejich klaky a všeho schopní pohůnci nejrůznějších politických vyznání, kteří ty vystrašené a bezradné bez skrupulí ovládají. Ale zase to můžu na potkání vyprávět, vypsat se z toho do sytosti na internetu, svobodně si zavolit, ba dokonce i sám kandidovat a nikdo mě kvůli tomu v pět hodin ráno neza–––tkne. Takže vlastně pořád dobrý.
Fotka autora ALICE MARXOVÁ
ALICE MARXOVÁ
šéfredaktorka časopisu Federace židovských obcí ČR
Roš chodeš
Konec roku 1989 patří k nejeuforičtějším obdobím v mém životě a na jeho úplný závěr, na 31. prosinec na Václavském náměstí, vzpomínám jako na nejkrásnější konec roku vůbec: na explozi nadšení a radosti ze svobody a z toho, že se stal prezidentem Václav Havel. Mé představy o životě ve svobodné zemi se naplnily: v redakci časopisu a knih v rámci doslova znovuzrozené židovské komunity dělám práci, která mě zajímá a baví a kterou bych v bývalém režimu, provozujícím státem řízený antisemitismus, určitě dělat nemohla. Dennodenně sleduji v nejrůznějších podobách výsledky práce spousty šikovných lidí, jejichž činorodost a talent by se za komunismu těžko projevily, a mohu se věnovat čemukoli, co mě zajímá (meze mi v tom kladou jen vlastní schopnosti či finanční možnosti).
Před třiceti lety jsem si ale nedovedla představit bezduchou komercionalizaci hlavního města ani masovou turistiku. Přesto je mi to milejší, než když se po rozbitých ulicích kolem domů, které lemovala lešení ověšená budovatelskými slogany, a obchodů, před kterými se stály fronty na základní potřeby, procházeli jen turisté z NDR v teplákových soupravách. Na konci roku 1989 by mě také ani ve snu nenapadlo, že čelný představitel naší země bude jednat v zájmu Ruska a že u voličů (a nejen těch českých) mohou mít znovu úspěch politici, kteří ve jménu „lidu“ necílí na víc než na první signální soustavu.
Fotka autora PETR BORKOVEC
PETR BORKOVEC
básník, spisovatel a překladatel
Na konci roku 1989 jsem chodil na vysněnou a doma vyvzdorovanou pražskou filozofickou fakultu (studia jsem začal v říjnu) a – neučilo se, samozřejmě – hodně času jsem trávil v knihovně Slovanského semináře, kde jsem pomáhal s tříděním obrovského množství knižních a časopiseckých zásilek. Exil, samizdat, šedesátá léta, třicátá léta, celé edice, ročníky! Rukama mi najednou jakoby nic procházely knihy dřív nedostupných básníků, které jsem buď už trochu četl (díky své milované profesorce češtiny Daniele Vojtěchové, která mě ohledně literatury dost razantně nasměrovala správným směrem), nebo alespoň znal podle jména. Dohromady jsem ale neznal nic, všechno bylo nové. Moje představa o budoucnosti tehdy byla jasná: studovat bohemistiku bez Rzounka a Bastlové, číst přesně tyhle věci, nějak jim porozumět, psát o nich, definitivně se tím vymezit vůči rodině, psát taky vlastní básně, tisknout je tam, kde teď tisknou moji (zakazovaní nebo záměrně zapomenutí) bozi, napsat knihu. Žádnou jinou představu jsem neměl. Vyplnilo se mi to. Jsem v tomhle ohledu velmi šťastný a vděčný.
Fotka autora JANA HORVÁTHOVÁ
JANA HORVÁTHOVÁ
ředitelka Muzea romské kultury v Brně
V listopadu 1989 byly moje představy o mé budoucnosti hodně neurčité. Já se nikdy nechtěla moc vázat narýsovanými plány, ale taky jsme tehdy neměla možnost nějakého odstupu. 17. listopadu 1989 jsem se dle svrchu daného „studijního plánu“ dostavila na svoji „alma mater“, abych zde složila státní závěrečné zkoušky. Školu střežící stávkový výbor mě sice mile, ale nekompromisně odeslal domů s tím, že za týden se uvidí. Za týden jsem to dala, i když atmosféra byla podivná, kdy jindy sebevědomí, až nadutí kantoři předmětů jako marxisticko-leninská filozofie a mezinárodní dělnické hnutí byli najednou nezvykle nesmělí. A poté jsem nadšeně vyrazila do ulic lepit letáky, zvonit klíči a objímat se s lidmi vespolek – k počínající revoluci jsem totiž tehdy upírala všechny mladické iluze svých 22 let. Nebyl žádný čas na spřádání plánů do nového života, ten se prostě po hlavě žil. Proč mám pocit, že jsem se dosud z toho letu nezastavila? Paradoxně se zastavuji až touto otázkou a jistě zpomaluji i věkem. Ale když se ohlédnu, mám z těch uplynulých 30 let dojem ohromného kalupu, kdy jsme na konci roku 1989 našlápli kolo, které fičí dodnes.
Tehdy se dělo vše podstatné, poprvé jsem se zapojila mezi Romy, kam svým původem minimálně částečně patřím, poznala svého životního muže, zase mezi Romy. Romové byli tehdy plní energie realizovat to, co do té doby nešlo, toužili po sebeprezentaci a přijetí společností. Dělaly se megalomanské projekty jako natáčení hned tří desek romské hudby naráz, obří festival a na jaře 1991 jsme už zakládali romské muzeum. To už nestihli naši předkové v roce 1973, když jim komunisté tyto sny rozmetali.
A od toho momentu letím, přibrzdily mě jen mé tři děti, které jsem po velkých skocích, jak mi to čas dovolil, povila a čas s nimi doma pobyla. A vidíte, až váš dotaz mě nutí se ohlédnout. A zda žiji, jak jsem si to představovala? Ani náhodou, že to bude tolik nikdy nekončící práce, to kdybych věděla, ujedu prvním vlakem někam, kde dávají lišky dobrou noc.
Fotka autora MARTIN RYŠAVÝ
MARTIN RYŠAVÝ
spisovatel, scenárista a režisér
Moje představy byly mlhavé, připadal jsem si zmatený a nepřipravený na život profesní, rodinný i občanský. A podle toho to pak vypadalo. Ale pamatuju se, jak moc mě tehdy těšilo, že můžu volně cestovat, že můžu psát a eventuálně publikovat, co chci, a že mě nikdo netrestá, když zrovna nepracuju. Těší mě to dodnes, zažívám třicet let setrvalé radosti.
Fotka autora TAŤÁNA LE MOIGNE
TAŤÁNA LE MOIGNE
ředitelka poboček Google v Česku, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku
Život, jaký dnes žiji, jsem si nedovedla představit ani v tom nejkrásnějším snu. 
V roce 1989 jsem končila vysokou školu. Během svých posledních prázdnin před vstupem do profesního života jsem poprvé ve svém životě vyjela na Západ. Bylo mi 22 let. Šetřili jsme na tuto cestu dva roky. Potřebovali jsme troje víza, souhlas školy, souhlas Svazu socialistické mládeže a nevím koho ještě. Tento ponižující proces trval půl roku. Po návratu domů jsem si skutečně poprvé uvědomila, jak obrovsky složitá a bolestivá je volba mezi svobodou a rodinou.
Pak přišel listopad. Tu cestu z Albertova na Národní nikdy nezapomenu, stejně jako týdny, které následovaly. Najednou k nám mezi transparenty o Sovětském svazu promlouval Václav Malý, z balkonu zpívala Marta Kubišová, v novinách se psalo o tom, co se skutečně dělo, Havel byl zvolen prezidentem a svět nám ležel u nohou. Žili jsme sen, který se žije jednou za tisíc let. 
Představy jsem neměla žádné. Jediné, co jsem opravdu chtěla, bylo poznat a víc pochopit ten veliký neznámý svět, cestovat, pracovat s chytrými lidmi a živit se něčím smysluplným. Dál jsem nedohlédla. Byla jsem, oproti mnoha dnešním vrstevníkům, velmi naivní, nezkušená a nevzdělaná. 
Naše země ušla za 30 let kus cesty. Z pohledu mnoha důležitých statistik jsme bohatý národ a žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. „Potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes,“ řekl Masaryk. Tak prvních třicet už máme za sebou. A máme spoustu důvodů k oslavě. Tak například letošní léto jsme s rodinou strávili na Moravě. Viděli jsme nádhernou přírodu, krásná náměstí, opravené kostely, všude hrady, zámky, památky, upravené zahrádky, nová muzea,  milé lidi, téměř v každé vesnici fungující Sokol, skautský oddíl, lidovou školu umění a veřejné sportoviště. Společnost žije a každý kraj se navíc pyšní řadou šikovných živnostníků a fungujících firem. Ať vyjedete v naší zemi kamkoli, až na výjimky budete mít podobnou zkušenost, jen krajina bude jiná.  
Osobně se však domnívám, že ta nejtěžší práce nás teprve čeká: Upřímná sebereflexe novodobé historie, zodpovědný přístup ke svobodě, demokracii, vzdělání a právu, spoluzodpovědnost za současný i budoucí vývoj Evropy, hledání společné dlouhodobé vize a spolupráce na jejím naplňování, skutečná úcta k tradičním hodnotám, hluboká změna v myšlení a chování, respekt, odvaha, pokora. Dnes vím, že očekávat takto hlubokou vnitřní změnu během 30 let by bylo nereálné a naivní. Jak praví klasik „všichni chtějí změnu, ale nikdo se nechce změnit“. Prostě změna je každodenní dřina a každý musí začít u sebe.
Můj 17letý syn mi nedávno koupil knihu Faktomluva aneb deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají. Takovou faktomluvu o České republice pravidelně aktualizovanou a publikovanou bychom potřebovali. Není totiž nad to mrknout se čas od času na čísla, opustit stará myšlenková schémata a staleté předsudky, podívat se na svět i na sebe v novém kontextu, s větším nadhledem a z jiné perspektivy. Prostě začít o světě kolem nás i o sobě jinak přemýšlet. Tam teprve začíná každá hluboká změna. 
Na té mikroúrovni jsme skvělí. Makro se teprve učíme. Pomalu, ale jistě.
Fotka autora GALINA MIKLÍNOVÁ
GALINA MIKLÍNOVÁ
režisérka, výtvarnice animovaných filmů a ilustrátorka
Moje představy byly na jedné straně velmi jasné a prosté, ale zároveň zcela idealistické. Přála jsem si tvůrčí svobodu pro všechny přátele kolem mě, sebe nevyjímaje. Abychom mohli vystavovat, svobodně publikovat doma i ve světě, svobodně se pohybovat a říkat nahlas to, co potřebujeme říct. 
Což se dle mého splnilo. A pro mě osobně to překročilo všechna moje očekávání. Zároveň jsem si ve své naivitě představovala, že se všichni změníme. Že to, co se stalo, nás musí změnit. Že necháme konečně nadechnout své ušlápnuté já a budeme my: nová zdravá společnost. Jak je vidno, byla jsem neuvěřitelně naivní. Zároveň nelze generalizovat. Jen máme před sebou poněkud delší cestu, než jsem se tehdy domnívala.
Fotka autora ALENA MORNŠTAJNOVÁ
ALENA MORNŠTAJNOVÁ
spisovatelka a překladatelka
V listopadu 1989 jsem byla maminka na mateřské dovolené. Žila jsem ve městě, které by se dalo označit spíš za menší než větší, a dění v okolním světě mi v době bez mobilních telefonů a bez internetu, kdy zprávy vysílaly jen dvě cenzurované televizní a tři státem kontrolované rozhlasové stanice, bylo nedostupné a vzdálené. Zvěsti o pražských lednových demonstracích se ke mně dostávaly jen ve střípcích, jméno Václav Havel jsem znala, ale nedokázala jsem k němu přiřadit žádnou podobu. O disidentech jsem slyšela, ale kromě toho, že „jsou proti režimu“, jsem o nich nevěděla nic.
Věděla jsem jen, že svět, ve kterém žiji a ve kterém budou vyrůstat moje dcery, se mi nelíbí. Nechtěla jsem, aby si moje děti musely dávat pozor na to, co a kde říkají. Byla jsem smutná, že nikdy nebudou cestovat do zemí za železnou oponou, nepoznají ta krásná místa, kterých je ve světě tolik. Bála jsem se, že stejně jako já nebudou moct studovat vysněný obor, nesplní si svá přání a prožijí život podle plánů komunistických pětiletek.
Pak přišel listopad a s ním svoboda a nové možnosti. Pro mě tou možností bylo studium. Nemyslím jen vysokou školu, ale i spousty textů, které mi byly dřív nedostupné, i knih, o jejichž existenci jsem ani nevěděla. Cestovala jsem, obě dcery vystudovaly vysokou školu, ta mladší dokonce ve Francii. Začala jsem psát, a nikdo mi neříká, o čem psát smím a o čem ne.
Mám svobodu a jsem za ni vděčná. Vím ale, že o ni můžu přijít. Pokud nebudeme ostražití, všichni o ni můžeme přijít – během chvilky nebo i pozvolna, krok za krokem tím, že budeme tolerovat chování lidí, kteří by měli náš stát a naši svobodu chránit, být nám vzorem tím, že bezpodmínečně dodržují zákony a ze všech sil pracují pro dobro ne své, ale lidí, kteří jim vložili vládu do rukou.
Až to tak skutečně bude, až budou v čele státu stát lidé, o kterých budu moct říct, že si jich vážím, i když s nimi ne ve všem souhlasím, tehdy budu spokojená.
Fotka autora PETR HRUŠKA
PETR HRUŠKA
básník
Mám takovou svoji soukromou teorii. Duševní život společnosti spočívá v zásadě na třech nohách. Tu trojnožku symbolizují školy, kostely a hospody. Školy jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co lze na tomto světě hledat a poznat. Kostely jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co nelze na tomto světě poznat a získat do své správy. A hospody jako místo, kde lze zpochybňovat jedno i druhé. Podle toho, jak zacházejí školy s věděním, kostely s nevěděním a hospody s ironií, se pozná, nakolik je společnost zdravá. A protože společnost má jako každý organismus i svůj pud sebezáchovy, reaguje na krizovou situaci: nefunguje-li jedna noha, snaží se přebrat její funkci noha druhá či třetí.
Před třiceti lety bylo podle této teorie zjevné, jak na tom společnost je. Cenzura kontrolovala vědění, nevědění i ironii, ale evidentně funkci ideologicky spoutaných škol i kostelů přebírala hospoda, která se stávala univerzitou i katedrálou zároveň. Představoval jsem si, že trojnožka společnosti se po změně poměrů v listopadu 1989 vrátí do vyváženější podoby – a to se taky stalo. Ke spokojenosti je ovšem zoufale daleko. Školy často devalvují, může za to jejich množství, ochablost pedagogů, nenáročnost studentů, kvantifikačně nastavená pravidla studia, nedostatečné finance a především neustálé lpění na pozitivistických modelech biflování a neochota postavit výuku na tvorbě, disputaci, rozhovoru. Kostely jako by nenašly řeč současnosti, mnohdy se spotřebovávají v rutinním provozu odhrkaných bohoslužeb a v tradiční konzervativní ustrašenosti představených, kteří se bojí otevřít do svých stánků i jiná než hlavní vrata. A hospody? Inu, snaží se zase přebírat funkce škol a kostelů – někdy nabízejí uvolněný prostor pro „univerzitní“ diskuse a střety názorů, jindy uvolněný prostor pro odvážná vyznání či zpovědi. A někdy, zvláště po větším množství rumů, umí znít ty hospody taky dutým rezignačním hlasem, přitrouble vykřikujícím, že se nezměnilo k lepšímu nic a že to všichni už dávno věděli.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu Speciál III/2019 pod titulkem Jaké jste měli na konci roku 1989 představy o svém budoucím životě, pokud revoluce uspěje a vy budete žít ve svobodné zemi? Jak se vaše představy po 30 letech vyplnily?