Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Noční hlídka

Reportáž z míst, kterými se do Evropy snaží vstoupit její noví obyvatelé

Refugees transit through Greece
Lesbos • Autor: Polaris, Profimedia

Nadcházejících šestnáct hodin až do zítřejšího poledne bude loď střežit vody mezi řeckým ostrovem Lesbos a Tureckem. Před dvěma lety touto branou do Evropy připlul více než milion uprchlíků a jak je dnes již notoricky známo, EU na ně nebyla vůbec připravena. Evropský azylový systém i společná ochrana hranic byly vymyšlené pro řádově nižší počty příchozích a pod náporem exodu vyvolaného syrskou válkou selhávaly. Mezi jednotlivými členskými státy nastal zmatek. Maďarsko se náporu cizinců rozhodlo bránit stavbou hraničního plotu, Řecko, Slovinsko a Chorvatsko dokázaly jen více či méně organizovaně převážet davy lidí do Německa, které se – zpočátku společně se Švédskem a Rakouskem – rozhodlo nést hlavní tíhu krize a tlačit na reformu azylového systému.

Žádný členský stát se nakonec nezhroutil, Unie se nerozpadla a trvalé hranice mezi evropskými zeměmi znovu nevyrostly. EU se po prvotním šoku snaží získat zpět kontrolu nad svou vnější hranicí. Noční hlídka 54 metrů dlouhé lodi Jean-François Deniau je součástí tohoto úsilí.

Zásoba trpělivosti

Dva a půl roku stará loď je největším plavidlem francouzské celní správy. Běžně kotví na středomořském pobřeží v přístavu Toulon a má zcela odlišnou náplň práce. „Odhalujeme rybáře, kteří bez povolenek loví tuňáky. Hledáme pašeráky, kteří do Evropy převážejí drogy z Maroka,“ vypočítává Jean Marie Graillat, prošedivělý kapitán 23členné posádky. Na zádech jeho modré uniformy září velkými bílými písmeny napsané slovo „Douane“, francouzský výraz pro clo. Pro případ setkání se vzpurnou narkomafií jsou na trupu lodi upevněny rychlopalné zbraně.

Reklama
Reklama

Nyní se jeho loď stala součástí komplikované stavebnice. Na požádání evropské pohraniční agentury Frontex pomáhají země schengenského prostoru strážit v místech, které členský stát ležící na vnější hranici nedokáže sám uhlídat. Řecké ostrovy proto momentálně střeží nejen francouzští celníci, ale desítky plavidel, která ve svých domovských státech mají úplně jiné úkoly než pátrání po migrantech. Třeba norská loď, jež běžně pomáhá rybářům volajícím kvůli porouchaným motorům o pomoc v arktických vodách na dalekém severu. Hlídky z různých zemí koordinuje řecká pobřežní stráž v Aténách, na palubě každé lodi je proto řecký styčný důstojník.

Po hodině doplouváme na místo hlídky: sever ostrova Lesbos, kde mezi tureckou a evropskou pevninou leží jen sedm kilometrů vody. Příštích čtrnáct hodin rychlostí devět kilometrů v hodině křižujeme svěřeným úsekem. Tam a zase zpět.

Na palubním můstku má jako první službu Pierre Faissat. Mohl by už ve Francii pobírat důchod, ale tahle práce ho baví. „Můj táta byl vinař, ale já od svých deseti chtěl být co nejčastěji na moři. Cítím se na něm svobodný. Tohle je moje kancelář,“ ukazuje na moře. Na lodích celní správy pracuje 34 let, při kontrolách už objevil ukradený Picassův obraz, slonovinu, chráněné kajmany. A spoustu kokainu, zvláště během let služby ve vodách francouzských kolonií v Karibiku. „Malá letadla vylétají z jihoamerické pevniny nad moře a shazují balíky kokainu. Na předem domluvených souřadnicích je vyloví pašeráci na člunech a odvezou je dál na sever.“

Recko_Lesbos02
„Na moři se cítím svobodný, toto je moje kancelář.

Dennodenní služba je stejná v Karibiku i tady na hranicích Evropy. Není to napínavé dobrodružství, ale rutinní, v podstatě nudné sledování čtyř obrazovek na palubním můstku: digitální mapy, dvou radarů, kamery s infračerveným viděním.

Na radaru jsou vidět trojúhelníky, které značí lodi vybavené povinným signálním hlášením. Při kliknutí na každý z trojúhelníků se Pierre dozví detailní informace: název lodi, vlastníka i její účel. Signálem s těmito informacemi musí být vybavena všechna větší plavidla s výjimkou válečných lodí, pohraniční stráže, menších rybářských bárek – a nemají ho pochopitelně čluny, které plují ilegálně.

Spíše než odvaha je při ochraně hranic potřebná zásoba trpělivosti. Jakmile se na radaru objeví plavidlo bez signálu, Pierre na něj zaměří infračervenou kameru vybavenou silným dalekohledem. Uprchlické čluny jsou to jen výjimečně. „V Evropě musí mít kvůli kontrole rybolovu signální hlášení i menší rybářské lodě, v Turecku jsou méně přísná pravidla,“ říká Pierre, když v kameře sledujeme tureckého rybáře plujícího blízko hraniční linie. Jednou citlivý radar ohlásí neznámý objekt, který nečekaně zmizí: bylo to velké hejno ptáků odpočívající na hladině, jež náhle vzlétlo. Každou změnu kurzu i rychlosti lodi musí Pierre Faissat zapsat do námořní knihy. „Ta kniha má být jako film. Kdo si ji čte, ten by měl být schopen zrekonstruovat celý příběh lodi do sebemenšího detailu.“

Noční hodiny ubíhají bez vzrušení. Na palubním můstku je ticho, z podpalubí je slyšet střelba hrdinů akčního filmu, který tři námořníci sledují. Tmou problikávají jen světélka z radarů. Většina posádky spí.

Pokud se v noci, nejčastěji to bývá nad ránem, objeví člun s migranty, probudí muže na lodi hlučné zvonění a do osmi minut musí být připraveni u dvou rychlých oranžových člunů, jež jsou spuštěny na hladinu k záchranné operaci. Včera na námi hlídaném místě přeplul do Řecka gumový člun s 59 africkými migranty. Dnes tureckou stranu zdejší mořské hranice hustě hlídá turecká pobřežní stráž a migranti nevyplují. Turci by je obratem vrátili na pevninu.

Za celkem měsíc své služby zasahovala loď Jean-François Deniau u řeckých břehů třikrát. Jednou k řeckým břehům Lesbu doprovázela člun s 56 migranty ze severoafrických zemí, podruhé muži posádky zachraňovali člun se 45 Syřany a Iráčany (třetinu z nich tvořily děti) a jednou vzali na palubu 14 běženců z Afghánistánu.

Nikdo z nově připlouvajících uprchlíků a migrantů tedy nevstupuje na řeckou pevninu bez kontroly, tak jako v chaotickém roce 2015. Černé gumové čluny napěchované převážně Syřany tehdy dorážely ke břehům i několikrát za hodinu. Zdejší pobřeží bylo poseté zářivě oranžovými plovacími vestami, které běženci odhodili po překonání zhruba hodinu a půl trvající plavby.

Exodus Lesbos 2015
Tohle je už minulost. (Podzim 2015 u břehů ostrova Lesbos)

Reportér Respektu byl tehdy na místě a pozoroval, jak se poslední metry na moři ozývaly úlevné výkřiky a dětský pláč. Běženci se nadšeně objímali, na památku se fotili svými mobily, které před vyplutím spolu s penězi pečlivě zabalili do voděvzdorných pouzder. Matky přebalovaly kojence nebo svlékaly větší děti z promočeného oblečení. Hned jak to šlo, vyráželi všichni dál, asfaltkou podél pobřeží k přístavu Mytiléna, který je pětatřicet kilometrů daleko. Po silnici putoval souvislý proud lidí, organizace Lékaři bez hranic najala několik autobusů, jež se točily na dvou třetinách trasy a velkou část lidí pobraly. Po prvotní registraci pak uprchlíci na velkých trajektech pokračovali do Atén a přes Balkán dál až do středu EU.

Recko_Lesbos04_Lindner
Předloni tudy prošel milion uprchlíků. (Lodě evropské pohraniční stráže v přístavu Mytiléna)

Tehdejší dění je na Lesbu přítomné už jen v historkách místních obyvatel – a v podobě ekonomických ztrát způsobených dramatickým poklesem počtu turistů. Od návštěvy je doposud odrazují rok a půl staré fotografie z časů vrcholící krize.

Po podepsání evropsko-turecké migrační dohody v březnu 2016 připlouvá řadově 25krát méně uprchlíků. V prvních pěti měsících loňského roku přes 150 tisíc lidí, za stejné období letošního roku méně než sedm tisíc. Ve vysokých patrech politiky mezi EU a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem létají ostrá slova a urážky, na nižších patrech však turecké úřady své závazky plní. Zasáhly proti převaděčským sítím v Istanbulu, brání uprchlíkům ve vyplutí od tureckých břehů, zachytávají čluny, kterým se to podaří.

Bárky, které přesto přeplují do řeckých vod, lodě evropské pohraniční stráže doprovázejí ke břehu nebo je naberou na palubu. Pasažéry z gumových utečeneckých člunů předá posádka řeckým úřadům, u nichž mohou požádat o azyl. Následuje čekání na termín pohovoru s úředníky Evropského podpůrného azylového úřadu (EASO), jež na ostrovy vysílají členské státy EU. Proti jejich zamítavému rozhodnutí se může migrant odvolat a konečné rozhodnutí padá u odvolacích komisí patřících pod řecké ministerstvo spravedlnosti.

Recko_Lesbos05_Lindner_varianta
Životní podmínky třetího světa na území EU . (Tábor Moria na Lesbu)

Dohoda s Tureckem předpokládá, že se většina z nově příchozích nedostane z řeckých ostrovů dál na pevninu: azylový proces proběhne na ostrovech, a ti, kdo ochranu v EU nedostanou, jsou vráceni do Turecka. Syřané připlouvající po moři podle dohody ztratili nárok na azyl. Většina uprchlíků během čekání zůstává v táboře Moria, který leží na okraji stejnojmenné vesnice asi pět kilometrů od Mytilény. Mají zakázáno ostrov Lesbos opustit. Policie kontroluje trajekty a na místním letišti odhaluje běžence, kteří se s falešnými papíry pokoušejí odletět. Legálně mohou ostrov opustit, až když se svou žádostí o azyl uspějí.

Tábor frustrace

Morii obklopují malebné kopce porostlé olivovníky. Při první návštěvě Respektu koncem října 2016 měli novináři vstup zakázán. V táboře obehnaném zdí a plotem se tehdy tísnilo kolem čtyř tisíc žadatelů o azyl, dvakrát víc, než byla oficiální kapacita. Bydleli v bílých unimobuňkách a ve stanech, do nichž se už tehdy opíral mrazivý vítr, a s každým dalším týdnem bylo hůř. Ve zvlášť chladném lednovém týdnu zemřeli kvůli nevyhovujícím podmínkám tři uprchlíci, další se během zimy pokusili o sebevraždu.

I do zoufalých podmínek si ale běžný život našel cestu. Uprchlíci totiž mohou svobodně vycházet (kromě prvního měsíce po připlutí), čehož využili místní podnikatelé. Podél příjezdové silnice postavili několik stánků s falafelem, sendviči a sladkými limonádami. Uprchlíci před nimi vysedávali na plastových židlích a u přístrojů s desítkami zásuvek si nabíjeli své mobily. Před jedním z těchto stánků s námi při loňské návštěvě mluvil Bilal (není to jeho pravé jméno – pozn. red.).

Syrský třicátník s tváří filmového krasavce poutal pozornost už jen tím, nakolik se od mnoha krajanů na útěku lišil. Patří k ismáílítům, liberálním muslimům. „Cigarety, alkohol, sex, to u nás není žádný problém. Žijeme svobodně,“ popisoval svou komunitu. Ismáílíté se v občanské válce – podobně jako jiné syrské menšiny – postavili stranu diktátora Bašára Asada. Mají ho za ochránce před islamistickými rebely, kteří tuto menšinu považují za odpadlíky od islámu a hrozí jejím úplným zničením a zotročením. Bilal pro syrský režim pracoval a ze země uprchl až po několika letech války. Ismáílíté patří k šíitské větvi islámu a ve většinově sunnistské Sýrii tvoří pouhá dvě procenta obyvatel.

„Nemůžu jít zpátky, Sýrie už nebude pro lidi, jako jsem já. Ani v Turecku nebudu v bezpečí. A nemůžu ani pryč z toho ostrova,“ říkal Bilal při našem podzimním setkání. A na chvilku taky poodhalil trhliny, které rozdělují komunitu syrských běženců: „V Morii nemůžu přespávat. Pokud někdo zjistí, kde jsem dříve pracoval, tak by mě mohl v noci přepadnout a zabít.“ Evropští úředníci Bilala z obav o bezpečnost skutečně přestěhovali mimo tábor, do bytu v Mytiléně.

Pravidla jsou rozvolněná a mezi běženci vládne stres, protože není jasné, kdo azyl nakonec dostane.

Tweetni to

Hovoříme pomocí aplikace v jeho mobilním telefonu, která překládá mezi arabštinou a angličtinou. Bilal ukazuje v telefonu naskenovanou učebnici angličtiny, z níž se denně učí, a webovou stránku, kde cvičí správnou výslovnost. Každý den si navíc na telefonu pouští anglický film. „Je tu nuda, už pár měsíců čekám na posouzení žádosti o azyl, tak si tu aspoň vydělám deset eur denně roznášením jídel a drinků,“ říkal na konci října před branami tábora Bilal a předvídal: „V tomhle místě je tolik zklamání a frustrace, že možná brzy vybuchne.“

Vztek mířil především na úředníky – kvůli pomalému vyřizování žádostí a nejistotě, s níž migranti v drsných podmínkách přežívali dlouhé měsíce. Řecko mělo na rozsáhlý úkol málo vyškolených pracovníků a ministerstva vnitra členských států EU nedodala slíbený počet posil. Ve dnech naší říjnové návštěvy na Lesbu působilo pouze pět evropských úředníků, kteří týdně zvládli zhruba dvacet, třicet rozhovorů.

Neefektivita byla způsobená i tím, že obvykle přijížděli jen na několik týdnů, přičemž první týden zabralo školení a adaptace na prostředí připomínající uprchlické tábory v chudých mimoevropských zemích a nikoli Evropu. Velká část uprchlíků proto i po měsících strávených v bezčasí přeplněného tábora pořád čekala na první rozhovor. „Jsme tady jako ve vězení,“ říkali. „I když jsme nikomu nic neudělali.“

Dost peněz a dobré kontakty

Při další návštěvě po půl roce, na jaře 2017, je na ostrově Lesbos cítit značný vývoj. Jde pozorovat, jak se postupně řeší dílčí problémy a nad chaosem začíná převládat nový řád. Tábor Moria už není zoufale přelidněný, žije v něm jen polovina z podzimního počtu migrantů, asi 2200 lidí. OSN a řecká vláda stovky uprchlíků ubytovaly v hotelech a penzionech na Lesbu, další stovky utečenců se slušnou šancí na azyl v Řecku přesunula z ostrova do táborů na řecké pevnině. Po zmíněných zimních úmrtích úřady napnuly síly do ubytování: žádný z migrantů už nebydlí ve stanech. Ubylo proto nepokojů a do tábora se teď dostane i předem akreditovaný novinář.

Uvnitř tábora je na první pohled vidět, jak se v posledních dvou letech změnilo národnostní složení lidí toužících po novém životě v Evropě. „Jsou tu migranti ze 44 zemí,“ říká Giannis Balbakakis , řecký šéf tábora. Včetně několika běženců z karibské Dominikánské republiky, kteří se sem zatoulali na svém putování světem. „Včera připlul člun, na kterém byli lidé z tuctu afrických zemí – Nigérie, Súdánu, Konga, Kamerunu…“ předčítá Balbakakis z úředního dokumentu národnosti nově příchozích.

Podíl Afričanů mezi migranty do Řecka stoupá. Pocházejí jak ze států, jako je Ghana, které jsou politicky stabilní, tak i z trvale nefunkčních zemí, jako je Demokratická republika Kongo. „Život je tam stále těžší a přibývá únosů. Nějaký gang vás unese a pak vydírá příbuzné, anebo vás už nikdo neuvidí. Proto jsme odešli,“ vysvětluje svůj odchod při krátkém setkání skupinka Konžanů. Odletěli počátkem letošního roku na vlastní pěst přímou linkou tureckých aerolinek do Istanbulu a pokračovali dál přes moře. Chtějí do Evropy a netušili prý, že tady na ostrovech uvíznou.

Syřané už na Lesbos připlouvají jen výjimečně, a není to jen vlivem přísnější ochrany námořní hranice. Při cestě do Turecka od počátku roku 2016 potřebují vízum. Brání to v přesunu syrským běžencům žijícím v Libanonu a Jordánsku, kteří by se chtěli přes Turecko vydat na Západ. Také syrsko-turecká hranice je utěsněná. Projdou ji nyní jen lidé schopní zaplatit si drahé převaděče a ochotní riskovat život.

Při procházce Morií, která je dnes mikrokosmem utečenců z celého světa, je nápadné opevnění kanceláří evropských azylových úředníků. Jejich budova je zcela obalená ostnatým drátem, řecká vojenská hlídka brání ve fotografování. Právě zde však leží největší posun posledního půlroku.

Evropské státy začaly se zpožděním plnit sliby: na ostrovech je třikrát více azylových úředníků než v říjnu a jejich práce je rychlejší. „Vyřídí pětkrát, šestkrát více žádostí o azyl než před půl rokem,“ říká šéf tábora Moria Balbakakis. Zkracuje se tedy doba, po jakou uprchlíci čekají na pohovory a posudky od azylových úřadů. Po skupinách jsou odmítnutí žadatelé deportováni do Turecka.Ke skutečně masovým deportacím však nedochází, zřejmě i kvůli obavám z násilí, jež by to vyvolalo mezi muži, kteří si uvědomí, že měsíce strávené v zoufalých podmínkách byly zbytečné. Skupina syrských Kurdů v květnu držela hladovku z obav před deportací do Turecka, které proti kurdským povstalcům vede válku.

Mění se nejen administrativa, ale též životy jednotlivých uprchlíků. Třeba Bilala, který si teď ve svém bytě k večeři smaží rybí prsty a obalované kousky kuřete. Za půlrok, kdy jsme se neviděli, výrazně pokročil s angličtinou a při rozhovoru už potřebuje slovník jen občas. Bilal dostal v Řecku azyl, úřady vyhodnotily, že jeho návrat do Turecka je příliš riskantní. Mohl by klidně z Lesbu odejít, ale zatím tu zůstává. „Chci tu najít práci, ale bez řečtiny to je těžké.“

Ale jak je vlastně možné, že Bilal může zůstat, když podle evropsko-turecké migrační dohody mají být všichni Syřané, kteří připluli po podepsání dokumentu vraceni do Turecka? „Úředník moji náboženskou komunitu neznal, řekl mi, ať prostě prohlásím, že jsem křesťan, a azyl získám,“ popisuje Bilal svou zkušenost.

Pravidla jsou ale rozvolněná a mezi běženci vládne stres, protože nikdy není jasné, kdo azyl nakonec dostane. Příkladem je Ahmed (není to jeho pravé jméno – pozn. red.), Bilalův kamarád, který s námi v bytě pojídá rybí prsty. „Mám tři sourozence v Německu, ale chtěl jsem v Sýrii  nejdřív dostudovat ekonomii. Proto jsem se na cestu vydal tak pozdě,“ říká. Přicestoval s potvrzením duchovního vůdce ismáílítů, že je opravdu příslušníkem této menšiny, s dokladem od spořitelny v německých Cáchách, že si na tamním kontě uložil tisíce eur rodinných úspor, a s potvrzením od německé univerzity, která ho přijala k navazujícímu studiu. Jeho žádost o azyl byla ale právě odmítnuta, ačkoli pochází ze stejné syrské menšiny jako Bilal.

Teď se Ahmed chystá na další pokus z Lesbu uniknout. Zkoušel to už několikrát, letadlem i lodí, ale pokaždé ho policisté při kontrolách odhalili. Klíčové je dostat se do Atén: buď tak že získá řecký azyl, nebo nelegálně. Pak už je prý cesta do vysněného Německa otevřená. Tři tisíce eur prý stojí falešné dokumenty, s jejichž pomocí si v Aténách koupí letenku. „Máme kamarády, kteří cestu zvládli,“ říká Ahmed. Brána do Evropy je utěsněná, ale ne nepropustná – pro ty, kdo mají dost peněz a dobré kontakty.

Cesta na Lesbos se uskutečnila díky podpoře Evropské komise.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte