S lékařem Janem Trachtou o Kongu

Jan Trachta

Jan Trachta (31) pracuje na Klinice dětské chirurgie ve Fakultní nemocnici Motol v Praze. Loni na podzim vyjel na misi s organizací Lékaři bez hranic do divokých končin Afriky.

V Barceloně, jednom z operačních center Lékařů bez hranic (MSF), jsem dva dny vyřizoval potřebné dokumenty, sepsal smlouvu a dostal aktuální zprávy z regionu a nemocnice, kde bych měl tři měsíce jako chirurg a porodník pracovat. Naše mise bude v Kalonge, vesnici, kterou jsem už před odjezdem marně hledal na nejpodrobnějších mapách Konga. Má to být někde na hranici mezi Severním a Jižním Kivu, dvou provincií velkých asi jako Čechy, kde s menšími přestávkami probíhají boje mezi vojáky tří velkých skupin – rwandských Hutuů, Tutsiů a konžské armády. (Ukázka z e-mailů, které Jan Trachta posílal do Čech.)

(On-line rozhovor je hodinový, je tedy časově ohraničen, proto výběr dotazů a také rozsah odpovědí je na odpovídajícím. Rozhovory podléhají pravidlům diskusního fóra uvedeným v obchodních podmínkách.)

:43Paul SulcNebyla na tom cerna Afrika lepe v dobach kolonialni vlady? Za celych asi 80 let kolonialismu kolonialni mocnosti nezamordovali dohromady tolik lidi co treba samotny Idi Amin nebo ''cisar'' Bokasa, nemluve vubec o Rwande- Burundi, kde to vyridi macetamy. Na zacatku 20 stl. Nemci pomoci kulometu a Mauserovek behem par let pozabijeli v jihovychodni Africe 20 000 lidi. Jak smesne, dnes v Kongu je to 5 milionu za par let, vice macet nez kulometu.14:09Jan TrachtaJestli na tom byla Afrika lépe v době koloniální správy nejsem schopen posoudit, to je otázka pro historiky, sociology, kulturní antropology a konec konců pro politology a politiky, kteří mají moc měnit další vývoj afrických zemích, ať už směrem k větší spolupráci s evropskými zeměmi nebo naopak k větší samostatnosti. Násilí trvá a trvat bude, počet obyvatel Afriky se od dob kolonialismu několikanásobně zvýšil a každá vlna násilí tak může být o to ničivější. Dnešní bohatství Evropy, kam díky bohu patříme, pochází částečně z afrických zemí, které jsme kolonizovali i proto, abychom se obohatili. Každopádně období kolonialismu je za námi a pokoušet se ho jakkoliv vracet je nereálné. Proto mě zajímá jak na tom je Afrika dnes a co pro ní my Evropané můžeme dělat. Taková pomoc je nejen splácením historického dluhu, ale i pragmatickým krokem – v dnešním propojeném světě je lepší mít „sousedy“ spokojené a stabilní. Nicméně nemyslím, že jí můžeme pomoci dlouhodobě a efektivně, musí si především pomoci sama. Lékaři bez hranic pomůžou rychle a efektivně v místech, kde se objeví humanitární krize, lidsky řečeno v místech, kde náhle začnou umírat nebo trpět stovky a tisíce lidí. Je to pomoc nikoliv dlouhodobá, ale solidární a je jedno, jestli k takovému neštěstí dojde v Africe, Asii, Jižní Americe nebo Evropě.:17Marcel DouchaJe vám působení v Africe nějak profesně prospěšné? Není možné tak například zkrátit povinnou šestiletou praxi? Nemáte strach že prožitými traumaty k bolesti a utrpení lidí budete lhostejnější?14:11Jan TrachtaProfesně je zkušenost s MSF podle mého názoru velmi přínosná téměř vždycky. Myslím tím ve smyslu zkušeností medicínských, organizačních a nakonec i osobních. Ve smyslu kariérním to je zkušenost, která u nás stále není oficiálně uznávána, záleží na každém lékaři nebo sestře, kteří se z mise vrátí, jestli si o uznání k započítání odpracovaných měsíců praxe zažádají svého nadřízeného nebo ne, a jestli jim to on nakonec uzná nebo ne. V zemích západní Evropy, kde je svět humanitární pomoci mnohem propracovanější Vám tuto zkušenost nejen započítají do předatestační praxe, ale například ve Španělsku mají lékaři, kteří odjíždějí na mise s MSF pravidelně každý rok k dispozici ke své řádné dovolené ještě 2 měsíce neplaceného volna, určené na výjezd.
Nemyslím si, že bych zkušeností z Konga otupěl, naopak, mít odpovědnost za člověka trpícího v nemoci nebo bolesti od začátku do konce, většinou bez možnosti podělit se o ní s kolegy, Vás rychle probere k ostřejšímu vnímání nejen pacienta, ale i Vaší vlastní role.:16Pavlína ŠmejkalováPři vědomí si politické situace v Kongo, mezinárodních vztahů a zkušeností z historie země a povahy lidí - máte po návratu pocit naděje či zmaru? Jak moc smysluplná tahle práce podle vás je???
Ať již odpovíte jakkoli, za ty zachráněné životy Vám děkuji.14:12Jan TrachtaPocit větší naděje nebo zmaru po návratu nemám, jenom jsem si víc vědom, jak nám tady mnoho věcí (včetně zdravotnictví) dobře funguje a jak dovedou být Češi pracovití a schopní. Na druhou stranu mi stále stejně vadí všechny naše malomyslné neduhy a neschopnost se pořádně otevřít světu.
A jak moc smysluplná tahle práce je? Humanitární pomoc je mnohoznačná, dokonce taková málo promyšlená neprofesionální rozvojová pomoc může být i kontraproduktivní. V regionech, kde by se už lidé měli postavit na vlastní nohy, trochu se zorganizovat, vrátit se do svých malých dílen nebo na pole, může vést neuvážené rozdávání potravin a materiálu k pohodlné závislosti, kdy nikdo nic nedělá a čeká se až jedna nevládní organizace vystřídá v pomoci jinou… Proto se mi líbí koncept MSF zasahovat krátce a efektivně jen v krizových oblastech, vedle přímé pomoci se soustředit i na vzdělávání místních zdravotníků a našich zaměstnanců, učení praktickým a organizačním zkušenostem. Tak jim předáváme něco, s čím pak mohou sami pracovat. Ale není to jen MSF, o podobně profesionálním přístupu vím třeba i u společnosti Člověk v tísni, která má své projekty většinou dobře promyšlené.
Druhá rovina je osobní – Afriku v její bídě a násilí asi nikdo nezmění, ale osobní pomoc několika desítkám nebo stovkám konkrétních lidí a setkání se stejně uvažujícími lidmi na misi, Vám přinese dobrý pocit, o který hodně jde. Takže ano, tahle práce je smysluplná.:14Jan TrávníkDobrý den,
gratuluji a obdivuji tuhle super životní zkušenost!
Chtěl jsem se zeptat, jak je náročné projít sýtem MSF? Jak celý výlet vyjde finančně? (Oni platí „kapesné“ 700 euro plus náklady na cestu?) A jak se to má s vaší atestací? Uznají vám tenhle výlet v ČR jako předatestační praxi? Uvedl jste, že 4 roky pracujete, takže ještě rok schází…
Sám právě končím LF a práce pro MSF je něco, co mě hodně láká. Mohl byste mi eventuelně poslat email? Informační schůzky MSF na fakultě nebyly příliš obsažné. Děkuji14:13Jan TrachtaProjít sítem MSF není náročné pro toho, kdo se na tuhle práci hodí. Musíte mít pro ni nějaké předpoklady (nezištnost a jistou obětavost, schopnost pracovat a žít v týmu, schopnost se podřídit zásadám a myšlenkám Lékařů bez hranic, alespoň jeden jazyk, praxi a další), ale myslím, že zkusit projít přijímacím řízením může každý. Není to tak těžké – zúčastnit se informačního večera (nejbližší datum najdete na webu www.lekari-bez-hranic.cz), vyplnit v pražské kanceláři přihlášku, odevzdat ji spolu se životopisem a nakonec, budete-li pozván, se rozhodne během celodenního přijímacího pohovoru ve Vídni. Vybraní pak čekají na misi řadově týdny až měsíce. A připomínám, že MSF nemá zájem jenom o zdravotníky, ale i o logistiky (kteří se mohou rekrutovat z mnoha profesí), personalisty, psychology, laboranty a další.
MSF platí na první misi něco přes 700 euro čistého (ty Vám jdou prakticky netknuté tady na účet a jsou myšlené hlavně na splácení nájmu, hypoték, pojistek apod., které doma musíte v době své nepřítomnosti platit), plus denní diety, ale ty jsou nastavené akorát tak, aby jste je na místě utratil za jídlo a pití. Celou cestu a ubytování + týdenní školení před první misí Vám MSF zorganizuje a zaplatí. Stran uznání mise do předatestační praxe – viz odpověď na druhý dotaz zde. Mě MSF uznala „Chirurgický základ,“ který jsem složil po třech letech místo bývalé první atestace.
Mimochodem – zvu Vás, tak jako kohokoliv jiného, na setkání s Lékaři bez hranic zítra od 16. hod v malé levé posluchárně pod děkanátem v Motolské nemocnici, jehož součástí bude i prezentace fotek z mise a kasuistik mých pacientů z Konga. Tam se můžete ptát a dozvědět se víc.:06David SchneiderPíšete, že jste školil místní sestry a lékaře - kdo se jimi stane? Mají nějaké lékařské vzdělání, nebo se jimi stanou dobrovolníci, kteří k tomu mají jen trochu vlohy?14:14Jan TrachtaI když je východní Kongo válkou zdevastovaná země, přece jenom školství ve městech ještě jakž takž funguje. Takže konžští lékaři mají sedmileté vysokoškolské vzdělání (a vůbec ne špatné, zdálo se mi, že na naší úrovni) a sestry mají střední zdravotnickou školu. Problém je zavedení čerstvých absolventů do praxe – v zemi je katastrofální nedostatek lékařů a sester, které navíc stát vůbec neplatí (všichni vybírají poplatky od pacientů v zásadě podle toho, jak je napadne). Po škole obvykle dostanou místo jedině v nějakém kraji, kde dávají lišky dobrou noc a tam pracují od rána do večera, se službami pomalu sedm dní v týdnu, bez zkušeného dozoru. Takové vykonávání praxe se pak může zvrhnout v medicínu čistě podle Vašich teoretických představ, což je pro pacienta hra životu nebezpečná…:41Martin HoffmanZdravím a blahopřeju k naplněnému snu.„Jak se to stane, že se soused promění v jedné minutě ve řvoucí zvíře, které ke mně se svými kumpány vběhne domů a rozseká mi před očima ženu a děti mačetou na kusy?“ Jak se to stane? Jsi po konžské zkušenosti o poznání blíž poznání?A nakolik se musí a může Lékař bez hranic na místě „vyhýbat politické debatě“ a nakolik může a musí spoléhat na podporu úřadů?
_________Na lehčí strunku afrických a jiných stereotypů tě k rozptýlení hádám stále očekává Milada, nedokončená opera, třeba tuhle sobotu. Lístky i kdyby nebyly. Drž se.14:23Jan TrachtaAhoj Martine! Od tebe nečekat, než obtížné otázky :-) Proč myslíš, že jsem to napsal do dopisu, respektive článku, jako otázku s otazníkem? Co na to mám odpovědět?? To, co víš i ty. Myslím, že v sobě máme všichni kultivované a dobré lidské stránky, stejně tak jako hĺouběji zasuté zvířecí a agresivní. Jsou o tom celé romány a filmy. V „příznivých“ okolnostech jako je všudypřítomný strach ozbrojených konfliktů nebo jiná davová psychóza, pak dochází ke zkratkovitému chování, kterému se často neubrání ani hodně inteligentní lidé… atd.
Nějakému obecnému poznání blíž nejsem a jen tak nebudu, to přijdeš na víc věcí doma nad knížkou, než když běháš po nemocnici nebo stojíš na sále. Dobrý pocit ano. Možná jsem o trochu míň línější a rozhodnější nepromrhat něco tak luxusního jako je volný čas. Nevím, uvidím. A nebo neuvidím.
MSF se na podporu úřadů vůbec nespoléhá, jsme zcela nezávislí (na vládách, úřadech, institucích), nestranní (pomoc všem bez rozdílu) a neutrální (ani na jedné straně konfliktu). Tyhle aspekty si přísně hlídáme, jsme k tomu školení, a cokoliv děláme, děláme tak, aby jsme tyhle zásady neporušili. Stejně tak nemáme nikdy ozbrojený doprovod, jenom se na místě představíme šéfům všech ozbrojených složek, vysvětlíme jim, že ošetřujeme všechny bez rozdílu, včetně vojáků, které přijmeme do nemocnice pokud možno beze zbraně a uniformy. Jednoho takového slyšení jsem se spolu se šéfem mise zúčastnil u jednoho majora konžské armády a bylo to celkem napínavé :-) Politické debatě se vyhýbáme, protože v konfliktních oblastech je mezi lidmi často takové napětí, že stačí jedna špatně pochopená věta na to, aby tě místní začali napadat třeba slovně, kameny a nebo rovnou ostřelovat…
Za pozvání do divadla děkuju, zkusím se ozvat.:05KubaDobrý den,
oceňuji, co jste udělal pro Afriačny a mám pár otázek:1) Jak se na vás a tuto práci dívají „normální čeští doktoři“, kolegové? Považují vás za normálního, nebo jste „blázen, co jel do Afriky“?2) Co podle vás v té Africe dopravdu potřebují - je to víc doktorů, jako jste vy, více techniky, nebo jsou to peníze, nebo vlastně co?3) Proč jsou ty „mise“ tak malé, když je tam tolik práce? - to je tak málo dobrovolníků, nebo to má nějaké jiné limity?14:50Jan Trachta1) Moji kolegové z Kliniky dětské chirurgie v Motole mě podporovali, snad každý mi napsal dopis a nebo alespoň krátký vzkaz, což mě strašně mile překvapilo. Můj šéf se domnívá, že je to pro mladého chirurga výborná zkušenost, kterou by dokonce zavedl povinně místo vojny :-) Ale myslím, že v tom je trochu vyjímka. Z doslechu vím, že máme pořád v Čechách hodně primářů a přednostů, kteří smysl práce na humanitárních misích, ať už obecný nebo osobní, nevidí a nebo pro ni nejsou ochotni „svého“ lékaře uvolnit. Doufám, že se to právě větším veřejným osvětlením práce MSF pomalu změní.2) Potřebují úplně všechno. Nejrozumější ale, podle mého názoru, je předat jim některé naše zkušenosti a znalosti, v krizových momentech jako výbuch násilí, přírodní katastrofa, epidemie, zhroucení zdravotního systému apod. i okamžitou pomoc. Posílat peníze přímo do afrických zemí je naopak snad nejhorší možný nápad, takové peníze totiž nikdo neuhlídá, lepší je svěřit je právě nějaké profesionální, důvěryhodné organizaci.3) Mise MSF jsou různě velké, ta naše se sedmi expaty a osmdesáti místními zaměstnanci patří k těm středním, ale expatů může být třeba i dvacet a místních zaměstnanců desetinásobek. Tým musí být sestaven racionálně tak, aby dostatečně efektivně a dobře fungoval, byl mobilní a okamžitě akceschopný..atd. Další věc je, že MSF tak jako jiné nevládní organizace má své limity, dané vybranými penězi a množstvím lidí ochotnými vyjet do náročných podmínek na několik měsíců.
Pak je třeba vybrat k pomoci regiony na světě nejvíce postižené, což nemusí být úplně snadné, ale i na to máme své zkušené lidi, kteří se okamžitě seberou a odjedou do postižené oblasti situaci zhodnotit. Za nimi, když je to nutné, dorazí pracovní tým MSF. Urgentní misi jsme schopní otevřít kdekoliv na světě do dvou nebo tří dnů.:53Hynek BendlCo českého vám tam nejvíce scházelo? A je něco po čem se vám stýská po návratu odtamtud?15:36Jan TrachtaKamarádi v Praze. A po návratu se mi stýská po kamarádech z mise. Jsou to sice úplně jiná přítelství, tady jsou dlouhodobá a doufám pevnější, tam zase intenzivnější, nabité adrenalinem a emocemi, ale obojí mi chybí, podle toho kde jsem.:39MUDr. Robert PleskotDobry den, pracuji ve vyuce prvni pomoci (pouzivam zazitkovou metodu). Mam osobni zkusenost, ze zdravotnici od mediku přes sestry až k lékařům nejsou schpni bez nemocnice za zadkem fungovat. S Vašimi zkušenostmi - co doporučujete přidat do výuky medikům?MUDr. Robert Pleskot, www.zdrsem.cz - výuka první pomoci zážitkemPS.: Rád bych se s Vámi později spojil pro případnou přednášku/spolupráci, děkuji [email protected]:02Jan TrachtaUrčitě více samostatného uvažování a praxe tam, kde to jenom jde. Já mám dodnes největší zážitek ze školy právě z různých praktik - nácvik chirurgického uzlení, zašívání kůže na sále, nácvik resuscitace, odběr krve apod., ale nikdo už nás nenechal zkusit tak jednoduché (i když pravda často sesterské, což nevadí) procedury jako podání injekce i.m., obvazování, přikládání dlah, sádrování, v chirurgii více vyšetřovat břicha a říkat jasně svůj názor… apod. Přednášející by měly vést výuku formou dotazů a odpovědí, demonstrovat to, co přednáší třeba na kazuistikách, zkrátka výuku oživit a nejen suše a monotónně přednášet, to každý usne do dvaceti minut. Když jsem byl v New Orleans v Charity Hospital na měsíční stáži na Emergency, dělali tam starší lékaři každé ráno (v největším provozu) dvouhodinnový seminář kazuistik pro lékaře mladší, kde se živě diskutovalo, mladí mohli plácat nesmysly a nikdo nad nimi neohrnoval nos, naopak se oceňovalo, že se snaží zapojit. Podobně na stáži ve Skotsku si mě (medika) a mladší lékaře bral consultant dvakrát týdně na hodinu do knihovny, přinesl s sebou chorobopis, snímky a laboratoř pacienta a zasypával nás otázkami. Všechno, co se nás ptal a na co jsem věděl nebo nevěděl odpověď si pamatuji dodnes…
Vaše webové stránky jsem viděl, vypadají dobře. Přeji Vám tedy hodně štěstí v netradiční metodě výuky první pomoci! (Seženete mě eventuelně na Klinice dětské chirurgie v Motole - 224432435/ 2450/ 3654.):48Tomáš TvarohDobrý den,
ve Vašem článku to částečně zmiňujete, ale chtěl bych se zeptat, jak jste se před odjezdem připravoval po stránce profesní, mám na mysli hlavně v znalostech a výkonech, které nespadají pod dětskou a event. dospělou chirurgii? Zmínil jste docházení na gynekologii a asistenci při císařských řezech, připravoval jste se ještě na jiném pracovišti? Jaký byl alespoň přibližně podíl dětských a dospělých pacientů, které jste ošetřoval?
Díky, držím palce v další medicínské práci15:40Jan TrachtaAsi dva měsíce jsem po nočních službách nebo o víkendech chodil střídavě na gynekologii + porodnici a na ambulance + sály dospělé traumatologie v Motole. Jinde jsem se nepřipravoval. Pacienti na misi byli tak dvě třetiny dospělí a třetina děti. U dětí stačí často jednoduché zákroky jako incize abscesů a fixace zlomenin a už tím dost pomůžete. Každopádně, jestli máte pár let praxe, není se čeho bát - rozkoukáte se rychle, sám sebe překvapíte jak rychle, zcela podle přísloví, že když Vás hodí do vody, naučíte se plavat hned. Podle mě se v našich nemocnicích předávání praktických zkušeností mladým lékařům děje příliš zdlouhavě, v chirurgii jsou to roky na hákách, protože starší na nich viseli roky také. Nikdo se nás - z pedagogických důvodů - na náš názor neptá, máme to „okoukat“ a poslouchat. Škoda, medicína by byla s jistou odborně-výchovnou diskuzí mnohem zajímavější pro všechny strany. Prolomit tenhle přístup a čekací cyklus mohou jedině osvícení primáři a přednostové.:09Jana Osecka (Solcova)Ahoj Honzo, diky za uprimnou zpravu z jineho sveta. Chci se zeptat na pocity po navratu? Trpis trochu depresi z nedostatku adrenalinu nebo si stale uzivas civilizacnich vydobytku:)?Mej se hezky a drzim palce dal!15:52Jan TrachtaAhoj Jano! Po návratu do Čech jsem žádný problém neměl, spíš chuť dělat to, co dělat mám. Nějaké tenze a přebytečných emocí mě snad zbavila v Barcelone během debriefingu k tomu určená psycholožka MSF, u té jsem měl při pohovoru trochu problém, abych se nerozsypal. To bylo ale první den po návratu do Evropy a krásně jsem se z toho u ní vykecal :-):55P. VykydalJe v tak zdecimované zemi skutečně stach luxusem?18:59Jan TrachtaAsi narážíte na pasáž v článku v Respektu, kde píšu, že na místě mě při řešení konkrétních problémů a situací strach už opustil. To je myslím běžný fenomén, jednání uklidňuje.:58MagdalénaV článku je pasáž z vašeho e-mailu, kde píšete, že šlo o vztah se vším všudy a prožil jste tak kus života tak intenzivně jako nikdy předtím - pokud ještě budete v budoucnu plánovat cestu do těchto končin Afriky, vzal byste sebou svou přítelkyni?15:23Jan TrachtaAle samozřejmě, Magdaléno! Zrovna nějakou, která by tam byla ochotná jet, hledám. Nechcete třeba Vy?? :-)) Ale vážně - zapomněl jsem dodat důležitou věc. Na misích MSF jsou více než polovina expatů ženy - a odvádějí většinou skvělou práci, s muži zcela srovnatelnou, v některých profesních oblastech i lepší a na nebezpečné a stresující situace se podle všeho adaptují také dobře (nemám až tak bohaté zkušenosti z více misí MSF, ale věřím tomu). Hodně žen pracuje pro MSF třeba na pozici logistik nebo technik, což mě přece jenom příjemně překvapilo.:22Karin MarquesMoc se mi líbila vaše reportáž a vaše schopnost nadhledu a určité sebereflexe. Zmiňujete, že v nemocnicích byli k dispozici lékaři těsně po škole. Vrtá mi hlavou, kde tam pracují starší či zkušenější lékaři? Byli vyvražděni v etnických konfliktech, či pracují na poli či kde?15:56Jan TrachtaDěkuji, jsem rád, že se Vám reportáž líbila! Starší lékaři odcházejí z venkova a zůstávají ve městech, protože tam nemusí tolik živořit. Část těch, kteří něco ve společnosti znamenali, byla skutečně během opakujících se konfliktů vyvražděna tak, jak se děje všem samostatně uvažujícím a nebo kritizujícícm lidem v podobných situacích (několik takových příkladů svých zavražděných kolegů mi dali mladší místní lékaři, se kterými jsem na venkově dělal, proto to vím).:50Marta GregušováZocelilo vás to tedy v řešení osobních konfliktů?18:28Jan TrachtaZocelilo snad není správné slovo. Doufám, že naopak obměkčilo. Osobní konflikty, které jsem tam zažíval bylo třeba řešit trpělivě z pozice „já se klidně svého rozhodnutí/ pravdy vzdám, jestli si ty a náš (blbej, grrr..!) tým myslí, že je to lepší tak, jak ty navrhuješ…“ Zpočátku mi takové přizpůsobování vůbec nešlo, proto i byla tenze, pak jsem pochopil a samotného mě překvapilo, že výsledek byl většinou lepší, než kdyby bylo po mém. Dokonce takhle šéf mise (kluk o tři roky starší než já) zachránil jednu mojí pacientku. Něco jsem zkazil během náročné operace a pacientku bylo třeba reoperovat. Všechny jsem ujišťoval, že reoperaci zvládnu a pacientku ještě zachráním. Šéf mise, ačkoli nebyl vůbec zdravotník a podle mě věděl o chirurgii stejně jako o celé medicíně houby, řekl, že se mu to nezdá, a že chce i názor internisty a místního lékaře. Takto svolané konzilium se v poměru hlasů 3:1 shodlo, že je lepší pacientku k reoperaci přeložit do univerzitní nemocnice v Bukavu, a že jí doprovodím v teréním autě já. Podřídil jsem se, ačkoliv to mělo pro mě znamenat profesní ostudu a komplikace a výdaje pro celou MSF. A dopadlo to dobře. V Bukavu mě místní chirurgové přijali ve slušně vybavené nemocnici s úsměvem, plácali mě do ramenou a říkali, že je to akorát týden, co dělali přesně stejnou operaci a s úplně stejnou chybou. A to byli zkušení borci. Pacientku jsme reoperovali společně a byla nakonec v pořádku. Nicméně jsem si až poté uvědomil, že kdybych se do té reoperace pustil sám, dopadlo by to asi průšvihem. A jak to, že mi samí nechirurgové tak dobře poradili? Viděli, že jsem byl v příliš velkém napětí, příliš nervozní, příliš jsem chtěl a vybavení naší nemocnice znali stejně dobře jako já…:57LukasoPokračujete v započatém psaní? I po návratu do Čech? Zážitky z českého lékařského prostředí by také jistě měly své čtenáře. Ale možná byste měl problém se zaměstnavatelem… :-(
To české zdravotnictví je také někdy pěkná džungle.
Vaší odvahy si cením - více takových.18:53Jan TrachtaMyslím, že české zdravotnictví funguje výborně a je plné pracovitých, vzdělaných a zodpovědných lidí. Samozřejmě, také plné neduhů, proto potřebuje neustále kritiku a zlepšování. Jestli máte pocit, že je to džungle, zajeďte si prosím na chvíli do nějaké africké nemocnice, nejlépe do jedné z chudších zemí :-)