Původní očekávání televize bylo hodně punkové, říká režisér seriálu o sexuálním násilí Pět let

Pohledy na něj se mohou různit, ale o seriálu Pět let, který je aktuálně k vidění na webu České televize, se každopádně mluví. Příběh o dívce, která obviní svého bývalého spolužáka, že ji před pěti lety znásilnil na večírku po maturitním plese, přenáší téma sexuálního násilí do tuzemského mainstreamu - a s ním i otázky, jak vlastně o podobném tématu točit. V seriálu se střídají protichůdné pohledy oběti a pachatele, přičemž není zcela jasné, komu věřit. Důležitý podíl na jeho podobě má režisér a dramaturg Damián Vondrášek. Jednatřicetiletého studenta režie na pražské FAMU k projektu přitáhnul jeho pedagog na škole a tehdejší kreativní producent České televize Michal Reitler. „Natočili jsme to v pomalém tempu, jak jsme byli přesvědčení, že to má být, a doufali, že si k tomu diváci najdou cestu,“ říká. V aktuálním vydání týdeníku Respekt pak přinášíme velký rozhovor se scenáristkou seriálu Sárou Zeithammerovou.

V čem je vám tohle téma blízké?

Obecně je mi blízké na jakékoliv téma nahlížet z nečekaných úhlů a hledat nové perspektivy. Baví mě vytvářet napětí skrze nečitelné postavy, ve kterých se mele dobro a zlo. Což je dost přítomné i v tomhle seriálu. S tématikou sexuálního násilí jsem se přímo osobně nesetkal. Ale při práci na seriálu jsem si až zpětně uvědomil, kolikrát se něco podobného řešilo kolem mě, v okruhu přátel nebo spolužáků. I to mě přesvědčilo, že má smysl to téma otevírat, že si tuhle společenskou diskuzi dlužíme.

Jak jste pracovali na tom, aby seriál nepůsobil aktivisticky?

Každý film je prostoupený autorovým pohledem na svět, ale není to o vnucování názoru divákům. Filmy mám rád právě kvůli tomu, že umí zachytit paradoxy a ambivalenci reality kolem nás. Snažili jsme se k tématu přistupovat otevřeně. Snažili jsme se hlavní postavy vnímat jako lidi, kteří mají kladné i záporné stránky. Snažili jsme se je ani neglorifikovat, ani nedémonizovat, což některým divákům vadí. Nicméně my si za tím stojíme.

Jak jste se vůbec k projektu dostal?

Začátkem loňského roku mi zavolal Michal Reitler (bývalý kreativní producent ČT- pozn. red.), že se k němu dostal zajímavý námět a jestli bych si ho nepřečetl. Zprvu šlo jenom o dramaturgickou spolupráci. Hledali někoho, kdo by pomohl scenáristce Sáře Zeithammerové dát seriál dohromady a konzultoval s ní průběžně verze. Tvůrčí práce v dialogu je vždycky lepší, než když je na to člověk sám. Poměrně brzo se ukázalo, že si navzájem sedíme, a tak mi nabídli, abych to i režíroval. Jestli to byl plán od začátku, nevím, ale zpětně jsem za to moc rád, protože bych jinak možná váhal, jestli nabídku na režii pro televizi přijmout. Takhle už jsem věděl, že to je něco, co má smysl dělat.

Jak dlouho jste scénář vyvíjeli a jak probíhala spolupráce?

Když jsem se k projektu dostal, existovaly – myslím – krátké synopse k deseti epizodám a scénář k pilotnímu dílu. Sára měla o příběhu i postavách dost jasnou představu. Byl jsem spíš v roli toho, co to trochu nabourává a snaží se věci zkomplikovat. Hodně času jsme věnovali práci na scénosledech. Mají výhodu, že už se dost blíží scénáři, zároveň neobsahují dialogy, ale jenom stručný popis děje, takže člověk může líp vnímat celkový obraz a snáz dělat úpravy. Scénáře pak Sára psala právě na základě finálních scénosledů a zvládla to rekordně rychle. Konkrétní podoba scén a dialogů se pak ještě hodně vyvíjela, jak v mnoha verzích scénáře, tak následně ve spolupráci s herci, během příprav a hereckých zkoušek. Ale celková stavba už držela pohromadě. Věděli jsme, co a proč děláme, což bylo zásadní.

Seriál jste nejen režíroval, ale byl i dramaturgem – co to v tomhle případě obnášelo?

Jako dramaturg jsem figuroval hlavně ze začátku, pak se to přirozeně proměnilo v režii, což je vzájemně kompatibilní. I jako režisér do scénáře zasahuji. Jen jsem postupně ztrácel odstup, který nám pak dodávali nejenom dramaturgové, ale i hlavní štáb a herci.

Vyžadovalo od vás citlivé a intimní téma jako od režiséra jiný přístup?

Určitě jsem si to uvědomoval, nicméně snažím se jednat citlivě při každém natáčení. Důležité je hercům vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém můžou tvořit. Netlačit je nikam proti jejich vůli, ale zároveň přijít na způsob, jak je přimět k tomu, aby ze sebe dostali maximum.

Jak jste uvažovali o publiku? Koho a jak jste chtěli oslovit?

Uvědomoval jsem si, že děláme obsah pro internet, kde jsou divácké návyky jiné. Diváci snadno ztrácí soustředění, sledují to často na notebooku nebo mobilu, seriál můžou kdykoliv vypnout, když je nudí. V rámci štábu jsme řešili, nakolik se tomu podřizovat a zda dělat seriál dynamicky, atraktivně, zkratkovitě. Ale nakonec jsme se rozhodli na to nebrat ohledy a nepřizpůsobovat. Natočili jsme ho v pomalém tempu – tak, jak jsme byli přesvědčení, že to má být, a doufali, že si k němu diváci najdou cestu. Obecně jsem přesvědčený, že čeští diváci chtějí v televizi kvalitu.

Jaká byla vaše zkušenost spolupráce s Českou televizí? Byl jste zapojený do prezentace seriálu pro programovou radu?

Na programce jsem byl a reakce byly od všech pozitivní. Ze spolupráce s ČT si odnáším dobrou zkušenosti. Mám pocit, že všichni projektu fandili - od vysoce postavených lidí až po interní štáb, který nám na place neustále vycházel vstříc nad rámec běžných povinností. Jediné, s čím jsme bojovali hlavně ze začátku, bylo přesvědčit tu instituci, že si webseriál zaslouží podobnou péči jako hraná tvorba. Stálo nás hodně úsilí si prosadit „filmovou“ kameru, kvalitní formát záznamu a hlavně zásadní kreativní složky štábu, jako je architekt nebo kostýmní výtvarník. Původní očekávání televize bylo hodně punkové. Nakonec nám ale uvěřili, že víme, co děláme, a vyšli nám ve všem vstříc, za což jsem rád.

Vnímáte seriál jako generační?   

Jsem rád, že je seriál vnímán jako současný a generační, ale já se snažím točit pro všechny, kdo jsou ochotní do sledování něco investovat. Věk v tom podle mě nehraje takovou roli - i z ohlasů plyne, že zásah seriálu je širší, než se očekávalo.