Problémem není nečinnost EU, ale to, že se svět ubírá špatným směrem

Federica Mogherini v letech 2014 až 2019 z pozice vysoké zmocněnkyně Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku vedla evropskou diplomacii. Minulý týden byla tato italská středolevicová politička hostem online konference Prague European Summit. Respekt jí zde položil pět otázek a její odpovědi byly přenášeny všem účastníkům setkání přes sociální sítě. Nejednalo se tedy o klasický rozhovor s možností reagovat, přesto jsme se rozhodli přiblížit názory jedné z nedávných architektek evropské zahraniční politiky ohledně základního směřování EU.

Úřadování Donalda Trumpa zvýšilo tlak na to, aby Evropská unie vystupovala v zahraniční politice jednotně a silněji než doposud. Co Evropa v tomto smyslu během minulých čtyř let dokázala?

Poslední čtyři roky byly opravdu testem a současně příležitostí, aby EU zvýšila svou autonomii a schopnost vedení v mezinárodní politice. A kvůli kombinaci mnoha krizi a výzev - válek, šíření zbraní hromadného ničení, klimatických změn - to bylo potřeba více než v minulosti. Unie byla skutečně nucena prvně jednat sama v situaci, kdy americká administrativa měla jinou politiku a priority. Napadá mě několik příkladů, v nichž EU prokázala autonomii, zásadovost a vedení. Prvním je úsilí o záchranu jaderné dohody s Íránem. Ve chvíli, kdy ji Trumpova administrativa přestala respektovat, EU a její členské státy ve spolupráci s ostatními mocnostmi včetně Ruska a Číny z velké části jadernou dohodu udržely. Takto zachovaný diplomatický kanál umožní příští americké administrativě, aby se k dohodě znovu přidala nebo ji jiným způsobem revitalizovala. Dále mě napadá posun na poli bezpečnostní spolupráce evropských států, který mimochodem začal během slovenského předsednictví EU. Nebyla vyloženě reakce na změny v americké politice, příprava obranné unie probíhala spíše paralelně. Ale do budoucna je to esenciální posun.

Nicméně i tak se zdá, že Evropa mnoha konfliktům ve svém sousedství pasivně přihlíží. Bylo tomu tak během války v Libyi, nedávno opět během války v Náhorním Karabachu a nyní se rýsuje další důležitá zkouška v Etiopii. Co překáželo tomu, aby EU při řešení těchto konfliktů sehrála silnější úlohu?

Často naříkáme, že EU není schopna takové konflikty řešit. Ale ptám se - kdo jiný je řešit dokáže? V tomto směru neselhává jen Evropská unie, frustrované jsou i jiné mocnosti nebo OSN. Tyto konflikty jsou bolestivé, dlouhotrvající a mají mnoho vrstev. Řešení je možné najít jen tehdy, pokud jimi pohneme najednou a najdeme správnou kombinaci zájmů. Řekla bych, že na světě neexistuje jediný konflikt, který by nyní dokázala vyřešit jen jedna mocnost. Jsou to příliš složité a komplexní krize a vždy je potřeba smířit zájmy několika aktérů současně - USA, Ruska, mnohdy i regionálních hráčů, jako je Turecko, země Perského zálivu, regionální organizace. Možnosti EU jsou tedy omezené. V některých případech bych přesto řekla, že role EU byla zcela zásadní pro udržení otevřených cest do lepších časů - aby se mohly různé strany vrátit k jednacímu stolu a najít řešení, až čas nazraje. V hlavě mám následující obraz: udrželi jsme pomocí naší diplomacie pootevřené dveře, aby se jednou v budoucnu mohly otevřít úplně. Až třeba i nová americká administrativa bude aktivněji o diplomatická řešení usilovat. A představme si, jak by tyto konflikty vypadaly bez angažmá EU v terénu, bez evropské diplomacie, humanitární a rozvojové pomoci, mediace. Kdybychom si práci EU v terénu odmysleli, je situace ne stokrát, ale tisíckrát horší než dnes. Rozumím, že to vypadá jako málo, ale přispíváme každým dnem k záchraně životů. Problémem není nečinnost EU, ale skutečnost, že se svět ubírá opravdu špatným směrem. Potřebuje mobilizovat ostatní státy, aby se o řešení konfliktů také upřímně snažily.

Přesto: jak by to vypadalo, kdyby Evropa k řešení těchto konfliktů přistupovala jednotněji a aktivněji než dnes?

Neřekla bych ani to, že nás trápí nedostatek jednoty. V otázkách zahraniční politiky jsme jednotnější než v mnoha domácích, vnitroevropských bitvách. Je těžké najít zahraničně-politické téma, v němž bychom nesdíleli společný úmysl nebo vizi. Skutečnou otázkou je, jak být v dnešním světě při řešení konfliktů a válek úspěšnější. Použitím větší vojenské síly? Ne úplně - Evropa musí nepochybně své vojenské kapacity rozšířit, ale není to klíč k řešení konfliktů. Užitím naší ekonomické a diplomatické moci? Určitě, ale skutečným spouštěčem řešení je podle mého soudu jedině multilaterální struktura, v níž jednotlivé složky najdou cestu k ústupkům a hledání míru. Nutnou podmínkou samozřejmě je, aby víc států u jednacího stolu mělo motivaci krize řešit. Čím silnější Evropa bude, tím lépe pro svět kolem nás - ale jak už jsem říkala, nevěřím tomu, že jakákoliv mocnost dokáže dnešní krize překonat sama.

Jaká by měla být role Evropy v geopolitickém souboji mezi USA a Čínou, který bude příští desítky let formovat mezinárodní politiku?

Naučili jsme se Čínu definovat mnoha způsoby. Někdy jako partnera, třeba při jednání o jaderné dohodě s Íránem, která by bez Číny i Ruska nebyla možná - a jindy jako rivala a soupeře, například v ekonomických otázkách nebo v tom, že máme jiné hodnoty a politické systémy. Není žádným tajemstvím, že spolu zásadně nesouhlasíme v otázkách lidských práv nebo respektu k menšinám - a otevřeně o tom spolu hovoříme. Složité v minulých letech bylo, že jsme čelili výzvám - například ohledně omezeného přístupu na čínský trh - v oblastech, v nichž jsme byli zvyklí úzce spolupracovat s partnery z druhé strany Atlantiku. Ovšem americká administrativa náhle začala razit zcela jiný postoj než my, velmi konfrontační vůči Pekingu, a málo s Evropou při vytváření čínské politiky spolupracovala. Což ale Evropě nakonec umožnilo vytvořit vlastní postoj vůči Číně, který může být i inspirací pro novou administrativu USA. Tedy nevnímat Čínu ani jen jako nepřítele, ale ani jako partnera. Je to komplexní aktér, s nímž musíte najít způsoby spolupráce i konfrontace vždy závislosti na konkrétním tématu.

Většina evropských vlád přivítala zvolení Joea Bidena s velkou úlevou. Ale nikde není psáno, že v roce 2024 nebude americkým prezidentem opět zvolen politik razící ideologii America First. Jak by Evropa měla využít úřadování prezidenta, který je jí přátelsky nakloněn a zosobňuje tradiční transatlantickou politiku? Co by pro Evropany mělo být ve vztahu k USA prioritou?

Minulé čtyři roky byly diplomaticky řečeno výzvou, ale současně i příležitostí uvědomit si, že už nejsme děti. Evropa sama sebe vždy vnímala jako menšího nebo mladšího bratra USA, tedy jako slabšího partnera v politických, ekonomických i bezpečnostních otázkách. A tohle - pravděpodobně špatné - vnímání platilo desítky let, až nyní jsme si uvědomili, že můžeme stát na vlastních nohách. Jsme nadále přirozenými partnery, Američané jsou jako naši bratři a sestry. Ale podle mě je zásadní, abychom zachovali a rozvinuli to, co jsme se v minulých čtyřech letech naučili - tedy jednat samostatně, pokud to bude potřeba. Dokázali jsme díky tomuto přístupu zachránit Pařížskou klimatickou dohodu nebo mnohé agentury OSN, které Spojené státy buď ignorovaly, anebo dokonce aktivně oslabovaly. To by mělo zůstat v naší paměti. Rozvíjet autonomii neznamená kdykoli jednat samostatně bez USA, nebo dokonce proti nim. Naopak - kdykoli se naskytne příležitost, tak bychom měli spolupracovat, což jsme ostatně zkoušeli i za Trumpovy administrativy. Ale když to bude nutné, měli bychom umět jednat samostatně.