Eliška Bártová

Was soll man mit einem Kind anfangen, das einen Menschen umgebracht hat? Dieses Thema bewegt heute die politische Szene Tschechiens. Von Zeitungen und aus dem Parlament kommen Vorschläge, wie man mit den minderjährigen Feinden der Gesellschaft umgehen soll. Der folgende Fall zweier solcher „kleiner Mörder“ bietet Inspiration.

Nefalšovaný zázrak se stal před Vánoci v Jihlavě. Do běžného čtyřpokojového bytu na ulici kapitána Jaroše se najednou přistěhovalo 965 nových nájemníků z celé republiky.

Na severu Moravy se koncem minulého týdne odehrálo opravdu výjimečné drama. Původně sympatická snaha státu a krajské samosprávy nalákat do obce Nošovice korejskou automobilku Hyundai se ve finiši zvrtla v divadlo, ze kterého šel – a jde pořád – mráz po zádech. Urputný tlak na odkup pozemků nutných pro příchod velkého investora a vidina nevídaných peněz do rodinných rozpočtů zaslepila místní natolik, že těm, kteří byli proti, šlo na konci minulého týdne o život. Poslední vytrvalé ctitele rodové půdy „přesvědčily“ nakonec anonymy vyhrožující vraždou.

Ze zdravotnictví se opět stalo téma číslo jedna. Po nucené správě uvalené novým ministrem zdravotnictví na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ovládlo toto téma na celý týden i debatu v českém sněmu. Fronta se ale nenatáhla podle věcného pohledu na jádro problémů zdejšího zdravotnictví, spíš podle politických barev. Za ministra Ratha, nepřímo obviňujícího opoziční politiky z účasti na tunelování zadlužené pojišťovny, se samozřejmě postavili „jeho“ sociální demokraté. Naopak nesmiřitelně proti jsou lidé z ODS. Ve vzájemném přetahování trochu zapadlo, že jde-li v probíhajícím sporu hlavně o cenu a úroveň zdejší zdravotní péče, stihl už nový ministr udělal některé kroky správným směrem.

Spor o podobu jednoho z nejzachovalejších míst české přírody dostal nový impulz. Starostové šumavských obcí se obrátili na premiéra s prosbou o pomoc při záchraně pracovních míst i dosavadního způsobu života a občanský spolek lesníků označil lidi z vedení parku za zločince porušující zákon. Důvodem je rozhodnutí nového šéfa parku Aloise Pavlíčka rozšířit nejvzácnější lokality parku, kde se už dál nebudou kácet kůrovcem napadené stromy. Pavlíčkův verdikt nahnal adrenalin do mnoha zainteresovaných hlav a postavila se proti němu široká koalice: od prezidenta republiky přes jihočeského hejtmana až po zmíněné starosty. Stoupenci šéfa parku jsou zase přesvědčeni, že za celou vzpourou stojí snaha těžařské lobby udržet výnosný byznys.

Když dva misionáři kultury a ekologie přitáhli do zastrčeného koutu Čech mezinárodní umělce i proslulé politiky, psalo se v novinách o úžasném experimentu. Řada lidí odjinud s tichou závistí sledovala, jak se na Broumovsku tančí v kostelích, obnovuje stará tvář krajiny a vztyčují kříže smíření. Teď je s tím vším konec. Misionáři po letech odcházejí, trpce a se zklamanými pocity. A v místě samém vládne nad jejich odchodem špatně utajovaná radost. Jak se to mohlo stát?

Over thirty days ago, all of us became participants of and actors in the largest educational reform since the times of Maria Theresa. Its objective sounds great: to reshape schools from outdated castles of drill, boredom and parroted knowledge into places where teachers develop pupils’ personalities and teach them how to find their bearings in modern world.

Je to už víc než třicet dnů, co jsme se všichni stali účastníky i aktéry největší vzdělávací reformy od dob Marie Terezie. Cíl zní skvěle: předělat školy ze zastaralých paláců drilu, nudy a papouškovaných vědomostí v místo, kde učitelé rozvíjejí osobnost žáka a učí ho orientaci v moderním světě. Revoluční změnu vítají odborníci i opozice. Ale veřejnost, rodiče a často ani sami učitelé o ní nic nevědí. Přitom jejich nápady a nadšení jsou pro zdar díla zcela klíčové.

Do severomoravského Bohumína přijede tento týden zástupce vlády, aby si tam na jednu noc lehl vedle nejubožejších obyvatelů. Zmocněnec pro lidská práva Svatopluk Karásek tak chce vyjádřit solidaritu s lidmi, které bohumínská radnice zahnala do hluboké sociální pasti. A nejde přitom jen o Bohumín: způsob, jakým tamní politici vyřešili situaci nejchudších a nejslabších spoluobčanů, zapadá do mozaiky české praxe. Praxe, která se může vymstít všem.

Že si bývalý šéf premiérovy kanceláře řekl v přímém záběru na videu o „pět v českých“, už ví zřejmě v Česku kdekdo. Jak se však nenápadný funkcionář Zdeněk Doležel z Velkého Meziříčí vyhoupl do role šedé eminence dvou premiérů, tuší jen málokdo. Své soukromí, stejně jako profesní dráhu, pan Doležel tají a neví o ní ani jeho straničtí kolegové z Vysočiny. Na jednom se však ti, kteří s ním byli ve styku, shodují: velmi toužil vyhoupnout se „nahoru“, co nejvýš. A na své ambice, zdá se, doplatil.

Zpráva, že antimonopolní úřad udělil teď o prázdninách nejvyšší pokutu ve své historii, asi rozrušila málokoho. 630 tisíc nejsou závratné peníze a samo provinění – neprůhledná soutěž o dálniční most – zívá nudou. Nicméně je dobré jí nepodlehnout. Za oponou těchto nenápadných informací totiž čeká drama. Úskoky v jedné banální zakázce kdesi na dálnici D8 prozrazují podstatné věci o metodách podniku, kterému do rozpočtu každý rok nasypeme desítky miliard veřejných peněz. Teď můžeme nahlédnout, jak s nimi naši „silniční bossové“ vládnou.

Bouře kolem slov policie a CzechTek pomalu utichá, ale kdo se těší na klid, strká hlavu do písku. Tanec na louce u Tachova je totiž stvrzením, že minulá varování mířila do černého. Máme problém: zdejší policie se mění v nebezpečný spolek. Ve sbor, jehož šéfové lžou, spolupracují se zločinci a slouží na politickou objednávku. Následující tři příběhy jsou dokladem toho, že to není legrace.

Bývalo to prý jedno z nejkrásnějších míst, chlouba Slezska, centrum významných teologů. Teď je to ponurý a chudý zapadákov, ztracený kdesi u hranic s Polskem. Najít ránu, která Osoblahu kdysi srazila, není těžké. Ale jak to, že to zranění pořád nejde vyléčit?

Věra Vohlídalová z Liberce může letos dostat Nobelovu cenu míru, na kterou byla nominována, ale může také sedět ve vězení. A obojí za jednu a tutéž věc.
Nobelovu cenu si Věra Vohlídalová může odnést společně s 999 ženami celého světa, které navrhlo švýcarské sdružení 1000 Women for the Nobel Peace Prize 2005. Jeho členové by tak rádi sto let od chvíle, kdy mírovou „nobelovku“ získala první žena (rakouská pacifistka a pražská rodačka Bertha von Suttner), upozornili, že stále existuje spousta těch, které si zaslouží uznání.

I v české scenerii už je to obvyklý obrázek léta. Turisté ve městech pohupují u boku lahvemi kupované vody, lidé s ohnutými zády vláčí ze supermarketů velká balení téhož a v televizi se jedna za druhou míhají reklamy na ten životně nezbytný zázrak bez vůně a chuti, zato s tím „nejvyváženějším obsahem minerálů“. Není tedy divu, že spotřeba balených vod v Česku letí každým rokem vzhůru, letos se jim však do cesty postavil silný a lákavý konkurent.

Jsou mezi námi. Chovají se zlotřile, zneužívají svých pravomocí – přesto je dál necháváme vládnout. Města a vesnice, které řídí komunální politici s hroudou másla na hlavě, se stávají tuzemským koloritem. Do pár takových míst jsme se vypravili. A snažili se zjistit, čím to je, že zde lidem u vesla procházejí věci, za které by jim jinde hrozil let přes palubu.