Můj osmiletý syn se rychle vzdává a nevydrží chodit na žádný kroužek

Jsem mámou osmiletého chlapce, který se sice dokáže pro spoustu věcí nadchnout, ale jeho nadšení většinou velmi rychle vyprchá. Nejsem rodič, který tlačí na výkon, nebo chce ze syna vychovat „malého profesionála“, ale stále více si všímám, že má problém u něčeho vydržet déle než pár týdnů. Začínám přemýšlet, co je ještě přirozené dětské zkoušení a co už může znamenat, že mu chybí trpělivost či vytrvalost.  

Během posledního roku vystřídal několik kroužků. Nejprve se velmi těšil na výtvarku, doma si kreslil celé hodiny, ale po dvou týdnech řekl, že ho nebaví sedět u stolu. Pak chtěl jít na kroužek robotiky, ze kterého byl nejprve nadšený, protože stavěl modely z lega. Po pár hodinách však řekl, že je to „příliš těžké“, a už tam nechtěl jít. Podobně dopadly i dva sporty: fotbal, se kterým skončil po pár týdnech, a stolní tenis.  

Říkám si, že děti v tomto věku přirozeně zkoušejí leccos, ale můj syn působí, jako by se vzdával příliš brzy – často jakmile se objeví první nuda, první překážka nebo něco, co nejde hned na první pokus. Na jednu stranu nechci, aby kroužky vnímal jako povinnost. Na druhou bych ho ráda naučila vytrvat i tehdy, když věci nejsou okamžitě zábavné či jednoduché.

Jak ho motivovat, aby si postupně budoval vytrvalost, ale zároveň jej neznechutit nucením zůstat tam, kde se necítí dobře? A co je v jeho věku ještě normální experimentování a co už zvyk vzdávat se příliš rychle?