Na zastávce na 77. ulici došlo ke zranění. Ve čtvrtek odpoledne, na stanici metra Grand Central, to opakovaně oznamují rozhlasem. Linka číslo 6 proto nebude stavět mezi Padesátou devátou a Osmdesátou šestou ulicí, ale pojede bez zastávky jako expresní linky číslo 4 a 5.
Nastoupila jsem do vozu linky číslo 5, které se změna netýká, přesto tu panuje lehký zmatek. Po hlášení někteří cestující, kdo ví proč, rychle vystupují. Metro je už pěkně nacpané, v půl čtvrté odpoledne objem přepravovaných pasažérů začíná stoupat.
Na poslední chvíli se do dveří vmáčkne korpulentní Afroameričanka, tak mezi čtyřiceti a padesáti lety. Odbude úvod a vydá se na pochod přeplněným vagónem. V ruce svírá igelitový pytlík. Má korále a modrou péřovou bundu, naondulované vlasy. Není na ní vlastně nic divného, kromě toho, že se trochu potácí a dívá se lidem upřeně do obličeje, což je v New Yorku neobvyklé. Jedna cestující podává žebračce nedojedenou svačinu, zabalenou v papíru.
V odrazu okna vidím, jak žena balíček dychtivě rozbaluje a zakusuje se do ostře oranžového burrita. Není snadné jíst naplněný smotek za jízdy v nacpaném metru. Žena se ničeho nedrží a při každém škubnutí vagonu zavrávorá.
Lidé ji nenápadně, ale úzkostlivě pozorují, vím přesně, co se jim honí hlavou. Totéž co mně. Je jim trapné před kymácející se žebračkou uhýbat a zároveň nechtějí skončit s majonézou a oranžovým burritem na kabátě. Trvá to po celou dobu jízdy až na Padesátou devátou ulici, kde metro s trhnutím zastaví a žena by skutečně spadla, nebýt laskavého pána, který ji zachytí. Žena dojedla, umaštěný papír ukládá do igelitové tašky a přesouvá se do přední části vagónu. Zadní si skoro slyšitelně oddechne.
To odpoledne jsem se linkou číslo 5 vracela z Muzea moderního umění, kde jsem mimo jiné sledovala nejnovější perfomanci umělkyně srbského původu Mariny Abramović. Tak úplně nejnovější vlastně není, jedná se o remake perfomance, kterou Abramović prováděla se svým partnerem Ulayem před více než dvaceti lety. "Umělkyně je přítomna" (The Artist is Present) spočívá v dlouhém sezení. Abramović sedí a bude sedět v MoMě celých 71 dní – ovšem pouze v otvírací době.
Abramović sedí v MoMě. Ze čtyř rohů na ni míří lampy, jaké se používají při natáčení. Uprostřed velkého čtvercovitého prostoru ohraženého provázkem stojí dřevěný stůl a u něj, naproti sobě, dvě židle. Na jedné sedí Abramović, na druhou si může sednout kdokoli z publika. Abramović sedí v dlouhé tmavěmodré róbě, cop má přehozený přes rameno. Vyhlíží sošně. Naproti ní sedí drobná blondýna a nemá se k odchodu, třebaže za provázkem čeká fronta. Na zemi posedávají lidé, někteří mají zavřené oči. Asi prožívají přítomnost umělkyně.
Celé je to samozřejmě velmi umělé. Perfomance prominentní performerky v prostoru prominentního muzea nemá nic z „art vital,“ které Abramović kdysi vyznávala jako jedinou formu umění. Okukukovat ženu sedící v záři reflektorů je docela pohodlné a bezpečné. Kontakt je zdvořilý. A i když si přisedneme, můžeme si být jisti, že se nám nic nečekaného nepřihodí.
Což nelze říct o jízdě metrem. Dívám se za žebračkou (teď už se odvážím, protože je ke mně obrácená zády) a napadá mne, zda to náhodou nebyla také nějaká perfomerka, která si naše reakce nechala tajně nafilmovat. Asi nebyla.
New York je takových performerů plný. Další z nich mne potom, co jsem na Osmdesáté šesté ulici vystoupila, málem srazil do kolejiště. Projížděl přeplněným nástupištěm s velkým kovovým vozíkem a vztekle křičel, lidé uskakovali, tiskli se ke zdi.
A to zranění na Sedmdesáté sedmé ulici také podle všeho nebylo obyčejným zraněním. U východu z metra jsem zaslechla, jak nějaká informovaná paní hlasitě opakuje do telefonu: „Chtěl zastavit vlak, vážně, vážně to zkusil.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
