Veřejné mínění není argument proti přijetí eura

Linas Linkevičius je šestapadesátiletý litevský politik, dvojnásobný ministr obrany a šéf diplomacie v současné litevské vládě. Při nedávné cestě do Prahy poskytl Respektu rozhovor.

Litva v reakci na ruskou anexi Krymu obnovila povinnou vojenskou službu, na devět měsíců pro muže mezi 19 a 26 lety. Vaše armáda ale není plně bojeschopná - nemáte vojenská letadla, vrtulníky ani tanky. Jaký máte přesně záměr s novými odvedenci?

Povinná vojenská služba není o tom naučit někoho jezdit v tanku. Je to služba společnosti, uvědomění toho, že obrana země je věcí všech, nikoli jen několika málo profesionálů. A je to také jeden z našich příspěvků ke společné obraně států NATO, spolu s navýšením vojenského rozpočtu. Letos dosáhneme 1,8 procenta HDP a příští rok splníme dohodnutá dvě procenta.

Počítáte s tím, že mladí Litevci, které teď cvičíte, budou jednou bojovat?

Přesně na to je připravujeme. Nemyslím si, že dojde ke konvenční válce, kde bude bojovat muž proti muži. Nikdo snad není tak duševně chorý, aby zaútočil na členský stát NATO, ačkoliv vím,   že lidské šílenství nemá hranice. Ale nekonvenční války jako kybernetické, energetické útoky, propaganda zaměřená na destabilizaci společnosti – k tomu přece dochází už teď. Na tohle se zaměřujeme při výcviku nových rekrutů, protože chceme posílit odolnost společnosti vůči těmto neviditelným atakům.

Nevěříte, že by někdo zaútočil na členský stát nejsilnějšího vojenského paktu na světě. Mnozí ale říkají, že Putin je šílený.

Já si nemyslím, že Putin je šílený. Jeho metoda je jasná a otevřená. Pamatuju si na zasedání Rady Rusko-NATO v roce 2008, kdy se Putin přede všemi šéfy států a vlád rozčiloval, že aliance spolupracuje s Ukrajinou. Říkal: Vždyť to ani není skutečný stát, je to uměle vytvořená země! Mnozí pak byli překvapení jeho invazí na Krym, ale Putin jednal přesně v intencích svých slov. Zajde až tam, kam ho pustíme. A zastaví ho jen síla skutků v terénu. Toho typu, jaký ukázal Donald Trump nedávno v Sýrii úderem na vojenskou základnu, ze které byl veden chemický útok proti syrskému obyvatelstvu.

Po Trumpově zvolení jste v rozhovoru pro BBC vyjádřil nervozitu, co jeho nadbíhání Putinovi bude znamenat pro bezpečnost Evropy. Jste teď klidnější?

Byl jsem od té doby v Americe několikrát, měl jsem nekonečné množství schůzek – s ministrem zahraničí Tillersonem, se šéfem národní bezpečnosti McMasterem a dalšími. A můžu zodpovědně říct, že jsem se vrátil s pozitivním pocitem, pokud jde o Trumpův bezpečnostní tým. Spojené státy podle mě zůstávají oddané spojeneckým závazkům; a to, že Trump kritizuje nedostatečné plnění závazků, je zcela v pořádku. Dělal to Bush mladší, dělal to Bill Clinton, jen se na to už zapomnělo.

Estonský náměstek ministra zahraničí po amerických volbách prohlásil, že baltské země musí spojit síly a vytvořit v Trumpově administrativě „Baltic knowledge“ – povědomí o situaci baltských států. Udělali jste to?

Od počátku jsme věděli, že řada klíčových jmen v nové administrativě vzejde z prostředí republikánské strany, protože tak je to vždycky - noví nominanti nepadají z nebe. Proto jsme my, Lotyši a Estonci, oprášili staré kontakty a navázali nové na klíčové členy a vlivné podporovatele republikánů. Použili jsme k tomu naši diasporu v USA.

Jak takové použití přesně vypadá?

Teď vás tou rafinovaností šokuji: použili jsme Facebook a Twitter! Vyzvali jsme Litevce v USA přes sociální sítě a také naše krajanské spolky, aby se obrátili na významné republikány a mluvili s nimi o litevském pohledu na Severoatlantickou alianci, na bezpečnostní situaci ve světě. A jsem strašně rád, že se to povedlo. Skutečně mám pocit, že se nám řada věcí podařila Trumpovým lidem sdělit. Především, že ruským vojenským zásahům vůči Ukrajině, v Sýrii a jinde se musí udělat přítrž.

Litva v lednu 2015 vstoupila do eurozóny. Litevci byli tehdy většinově proti, vláda ale vedla kampaň za přijetí eura a lidé změnili názor. Jaké argumenty jste použili?

Litevci nebyli naklonění euru hlavně z psychologických důvodů – měli pocit, že ztratí kus sebe samých, když přijdou o litas. Z ekonomického hlediska, pro byznys, to ale bylo dobře. Byli jsme tehdy už deset let v systému ERM II., což je předpokoj eurozóny. Litas byl s eurem svázaný pevným kurzem, a neměli jsme nezávislou monetární politiku. V kampani jsme proto argumentovali hlavně praktickými přínosy a poměrně rychle se většina lidí změnila z odpůrců ve stoupence přijetí eura.

Jakými přínosy?

Říkali jsme, že de facto už členy společné měny jsme, ale nemůžeme z toho profitovat, protože de iure nejsme; takže platíme transakční náklady, musíme si měnit peníze, což je nepohodlné, odrazujeme část byznysu i turisty. Byly to jednoduché věci z každodenního života.

Nebyl o vstupu do eurozóny spor mezi politickými stranami?

Ne. Členství v eurozóně měly v podstatě všechny politické strany ve svém programu už od vstupu do EU v roce 2004. Jediným nejistým bodem byla finanční krize v Evropě. K euru jsme ale nakonec přistoupili v době, kdy jich Evropa měla několik za sebou - a pochopili jsme, že v takových situacích je lepší být součástí většího celku spojeného jednou měnou. Navíc tu bylo bezpečnostní hledisko: od získání nezávislosti na SSSR je součástí naší národní filosofie maximálně se integrovat se západní Evropou.

Také Češi jsou většinově proti přijetí eura. Nepatříme navíc mezi nárazníkové státy sousedící s Ruskem. Proč by měla česká politická reprezentace jít proti většinovému názoru a prosazovat euro?

Nechci zasahovat do české reality. Ale veřejné mínění proti euru pro mě není argument; názor lidí se vyvíjí a může se rychle změnit, jak ukázal náš příklad. V litevském zájmu je mít co nejméně rychlostí ve vícerychlostní EU, protože jinak hrozí její rozpad. Takže bychom neradi viděli nové dělící linie v jejím středu.

Evropa se zřejmě začne v dohledné době opět integrovat. Jaká je ambice Litvy? V jaké rychlosti chcete být?

V tom máme dlouhodobě jasno. Chceme být součástí té nejrychlejší skupiny, součástí integračního jádra států. Z důvodů, o kterých jsem už mluvil.

Přes 200 tisíc Litevců – ze tří milionů obyvatel – žije trvale ve Velké Británii. Vracejí se domů teď po brexitu?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že tu dochází k úprku zpět do Litvy. Litva se po vstupu do EU hodně zvedla, z HDP na hlavu ve výši 52 % průměru EU na současných 74 %, ale pořád mají mnozí v Británii a jinde víc příležitostí k seberealizaci než doma. Svoboda pohybu po Evropě a možnost kdekoli se usadit bylo něco, o co jsme usilovali. Máme ale několik vládních programů, kterými se snažíme dostat litevské mozky zpátky do vlasti a nabídnout jim plnohodnotnou práci doma.

Jeden se jmenuje Create for Lithuania, je to pilotní projekt, který začal před čtyřmi pěti lety: snažíme se jím přitáhnout profesionály, kteří uspěli ve svém oboru, aby šli na rok pracovat domů a svůj um investovali do Litvy. Zatím se nevracejí hordy lidí, zatím jen několik stovek – ale přes 80 procent z nich tu pak zůstává. To nás překvapilo, nečekali jsme to. Na základě toho litevská vláda rozhodla o rozšíření programu na další roky.

Čím si ten zájem vysvětlujete?

Víte, že vlastně nevím? Vlastenectví tu asi hraje roli a zřejmě celkově dobré podmínky – ti lidé jsou doma, což je většinou příjemné, a připadají si užiteční. Plat ale samozřejmě mají nižší, než měli venku. No, měli bychom se našich navrátilců zeptat.

Musím se zeptat ještě na jednu věc. Otravuje vás, že si lidé pletou Litvu s Lotyšskem?  

Pořád se to cizincům plete, to je pravda, ale méně a méně. Počítám, že jsme si už zvykli.

Nikdy se ve vládě neřešilo, že s názvem země byste měli něco udělat?

Ne. Máme na to velmi jednoduché řešení: když je něco špatně, tak řekneme, že za to může ten druhý, Lotyšsko! (smích) Budeme ale muset s obrazem naší země něco udělat, v tomhle nejsme příliš dobří.

Co přesně myslíte?

Málo některé věci komunikujeme. Víte například, že máme jedno z nejrychlejších veřejných připojení k internetu na světě? Nebo že se v Litvě vyrábí deset procent z celosvětové produkce nejvyspělejších průmyslových laserů?

Ne.

Tak vidíte.