Stát pořádně neví, za co utrácí. Chtěli jsme to změnit, jenže ve vládě o to není zájem

V létě jste po pouhém roce a půl skončil na ministerstvu financí. Co jste tam dělal?

Vedl jsem analytický tým, který měl pomoci posunout ten úřad z dnešní podoby ministerstva účetnictví ke skutečnému ministerstvu financí, které bude schopné dívat se, za co přesně stát utrácí, jestli za své peníze dostává adekvátní hodnotu a zda se někde neutrácí bezúčelně. 

Měli jste analyzovat jednotlivé položky státního rozpočtu?

O tom byla přesně naše práce, abychom nastavili systém a pravidla, jak se mají utracené peníze vyhodnocovat tak, abychom to pak mohli dělat systematicky. Byla i témata, kdy jsme se do vyhodnocení pouštěli konkrétně. Například jsme zkoumali podporu obnovitelných zdrojů. Podívali jsme se, co je cílem, jak se přidělují peníze u nás, jak se to dělá v zahraničí, kolik to celé vzhledem k výsledkům stojí u nás versus kolik to stojí v zahraničí. Potom jsme viděli, že u nás je podpora větrné energetiky o desítky procent dražší než v jiných státech. 

Co se s tím zjištěním dělo?

Zjistili jsme, že důvodem byly nevhodně nastavené podmínky aukcí, které vypisuje ministerstvo průmyslu a obchodu. Takže jsme se s nimi spojili s tím, že vidíme nehospodárnost a že je potřeba udělat nápravu. Postupně jsme s nimi řešili, co se musí změnit, aby plnily svůj cíl a zároveň český stát ušetřil. 

Takže šlo o podklady pro jednání mezi ministerstvy, nikoli pro vašeho ministra nebo ministryni?

Jak co… My jsme vlastně fungovali jako interní konzultačka. Neměli jsme jasně daný mandát. Byli jsme zřízeni s obecným pověřením, abychom hlídali, jestli za naše peníze dostáváme jako stát nejvyšší možnou hodnotu. A naším úkolem bylo hledat si ty výdaje. Odhadnout, kde je největší potenciál úspor, a prověřit to. 

Co když dotyčná ministerstva nejevila ochotu spolupracovat?

Když byli otevření k navrženému řešení, tak jsme to s nimi řešili. Když se sekli, tak jsme se snažili vytvořit tlak prostřednictvím vedení ministerstva. 

Malý příslib

Kde jste pracoval před příchodem do státní správy?

Po škole jsem šest let dělal v globální konzultační firmě BCG, investičním fondu a dalších firmách, kde jsem působil jako byznysový analytik. Vybíral jsem si cestu, kde jsem cíleně sbíral zkušenosti. 

Proč jste nenastoupil do služeb státu rovnou po škole?

Přistupoval jsem ke vzdělávání s tím, že se chci skutečně něco naučit, a měl jsem pocit, že se to naučím spíše v soukromém sektoru. Zároveň ve veřejném sektoru si člověk moc nevydělá a já měl po škole dluh, protože jsem musel platit školné v Anglii, takže jsem to potřeboval splatit. Do státního sektoru mě potom přilákal vznik Odboru vládního analytického útvaru (ten vznikl v roce 2022 za pirátského ministra pro legislativu Michala Šalomouna – pozn. red.). To mi připadalo v roce 2023 jako dobrá cesta dovnitř. Tam se člověk dostal k různým agendám a mohl si vybrat. 

Začínal jste tedy na Úřadu vlády?

Ano, ale ještě za ministra Zbyňka Stanjury jsem byl osloven, abych přišel na ministerstvo financí pomoci postavit nový tým u nich. 

V čem to bylo pro vás lepší než na Úřadu vlády?

Viděl jsem v tom výzvu vytvořit něco nového přímo na financích, kde se rozhoduje o státních penězích. Zároveň už na začátku jsme se s kolegy bavili o tom, že by bylo dobré zavést u nás výkonové rozpočtování (jde o systém, kdy se vedle výše přidělených peněz sledují také dosahované výsledky, aby bylo možné vyhodnocovat efektivitu výdajů  – pozn. red.) a v nabídce z financí jsem viděl malý příslib, že by pro to mohl být mandát. 

Kolik lidí tvořilo váš tým?

Můj tým byl jedním ze tří v rámci analytického odboru, kde jsme měli celkem patnáct analytiků. Já mohl najmout tři lidi, plus jsme měli poměrně velkou síť spolupracujících expertů. 

Jak rychle se vám povedlo ten tým sestavit?

Celkem rychle. Já jsem nastoupil na finance v lednu 2025 a v březnu jsem měl plný tým. Zažil jsem před tím hledání lidí do analytického týmu na Úřadu vlády a měl jsem pocit, že už se vyčerpává nabídka lidí, kteří mají zájem o oblast analýzy v kontextu veřejných politik a kteří jsou zároveň ochotni pracovat ve státní správě. Na financích se to ale změnilo. Tam jsme zjišťovali, že s každým dalším výběrovým kolem se nám hlásí stále víc lidí. 

Čím to?

K oslovení lidí jsme používali vlastní kanály, například skrze bývalé kolegy a lidi, kteří se o danou oblast zajímají. Těm jsme rozeslali e-maily a najednou se nám do výběrka hlásilo padesát lidí a postupně to rostlo. 

Jak si takový zájem vysvětlujete?

Náš odbor se jmenoval Politika udržitelnosti a věnovali jsme se mimo jiné tomu, jak se má efektivně financovat dekarbonizace. A to evidentně znělo spoustě lidí jako zajímavé téma, kterému se můžou věnovat. Navíc díky tomu, že jsme byli financováni z evropských peněz, tak jsme dokázali nabídnout podmínky srovnatelné s platy na trhu. 

Mimochodem, není tohle ten legendární deep state, o němž s oblibou mluví premiér Andrej Babiš?

Myslím si, že tohle nás spíš vzdalovalo od představy deep state. Ten je mnohem pravděpodobnější v situaci, kdy rozhodují úředníci, kteří nemusejí nic dokládat na datech, mají prostě nějaký názor a tomu přizpůsobí argumenty, které předkládají politikům. My jsme si zakládali na tom, že produkujeme kvalitní analýzy, kdy jsme politikům řekli: Tohle je váš politický cíl a tohle jsou naše argumenty. Jestli chcete jít vaší cestou, tak musíte očekávat takovéto dopady na veřejné finance. 

Cítil jste, že je zájem o výsledky vaší práce, tedy o data a z nich vyplývající argumenty?

To jsme na začátku cítili hodně. Najednou jsme začali zjišťovat, že o nás ve státní správě ví víc lidí, než bychom čekali. Začalo se říkat, že tady existuje tým, který dokáže věci spočítat a funguje dobře. To se nám donášelo ať už od lidí, kteří se k nám hlásili a řekli, že se o nás odněkud dozvěděli, nebo jsme to slyšeli od lidí z jiných ministerstev. Vnímal jsem, že roste poptávka po tom, abychom spolupracovali na analýzách pro různé projekty, třeba na revizi zákona o investičních pobídkách. Nebo jsme ve velkém detailu zanalyzovali ceny energií – jak jsme na tom v Česku, jak jsou na tom v zahraničí firmy po jednotlivých odběrných pásmech, abychom mohli předložit podklad, na jehož základě jde udělat nějaké rozhodnutí. 

Proč tedy váš odbor skončil?

Tím, že jsme byli placeni z evropských peněz, tak jsme měli smlouvy na dobu určitou. Minulý rok v tuhle dobu, tedy ještě za předchozí vlády, se začalo vyjednávat, že od letoška přejdeme pod český státní rozpočet s normálními pracovními smlouvami na dobu neurčitou. Po vzniku nové vlády jsme se ale dozvěděli, že součástí rozpočtu nejsme. Celý odbor pak skončil kvůli nevyřešenému financování na konci srpna. 

Jak došlo k rozhodnutí, že končíte?

Napřed došlo ke zrušení Sekce pro hospodářskou politiku, jejíž součástí jsme byli. A náš odbor byl přesunut pod Sekci rozpočet. Tam se ukázalo, že vrchní ředitel téhle sekce o nás nestojí. 

Proč?

Nevím. Neměl zájem o to, co děláme, to byl asi hlavní důvod. 

Ministryně Alena Schillerová se do toho nezapojila?

Ty evropské peníze by se daly prodloužit do roku 2027. Podmínkou byl souhlas ministryně. Bylo nám ale řečeno, že prodloužení nepodepsala a že náš tým skončí. 

O co jsme tím jako stát přišli?

Na ministerstvu financí je dlouhodobě problém, že jakýkoli požadavek na financování se setkává s tupým „ne“. Ministerstvo říká, že rozpočet je napjatý, nemají peníze. Přitom my jsme analyzovali potřeby státu a byli jsme schopni říct, jaké peníze navíc dávají smysl a jaké ne. Nebo jaká investice se vyplatí, protože v budoucnu ušetří státu peníze. Nebo kde se nám vyplatí zadlužit, protože se peníze vrátí. O tyto informace ministerstvo přichází a vrací se zpět do podoby ministerstva účetnictví. 

Kolik peněz utratit lépe 

Říkáte, že o vaši práci nebyl na financích zájem. Neměl by ale stát vzhledem k objemu práce kolem státního rozpočtu zaměstnávat naopak mnohem víc analytiků?

Do budoucna byla vyhlídka, že by se měl analytický tým rozrůstat a měli by v něm být i specialisté se zaměřením na určitou oblast, například na sociální politiku. Měli jsme předlohu ve slovenském vládním Útvaru hodnoty za peniaze, který funguje deset let pod jejich ministerstvem financí. S nimi jsme byli hodně v kontaktu. Začínali v deseti lidech, a když měli nastavené procesy, tak přišlo rozhodnutí, že by měli pracovat ve větším měřítku, a narostli na čtyřicet až padesát lidí. Potom jim to trochu zkrouhli, ale je jich třicet, takže pořád dost. 

Kam se vaši podřízení rozešli?

Část se rozutekla do soukromé sféry. Také se jednalo o přechodu celého týmu na jiná ministerstva. Nic konkrétního se ale nedohodlo. Tvrdili, že potřebují analytiky a že se jim naše analýzy líbí, komunikace se ale někde zasekla a my netušíme kde. Ale i kdyby nová nabídka přišla, hodně bych váhal, jestli ji přijmout. 

Proč ne?

Protože u téhle vlády jsem již nevnímal poptávku po tom, co jsme dělali. Vznikli jsme prostě jako tým, který bude pracovat na důležitých reformách, které přinesou vyšší efektivitu výdajů a jsou náročné jak analyticky, tak na implementaci. A o to tady není zájem. 

Jak to víte?

Taková je moje zkušenost. Ani hospodářská strategie, která je zřejmě nejlepším materiálem o tom, co chce vláda dělat, se neplní. 

Havlíček tvrdí, že se plní „do puntíku“.

Neplní. Strategie například slibuje opustit účetní rozpočtování a zavést výkonové rozpočtování, to byl přitom úkol právě našeho zrušeného útvaru. Nebo slibuje centralizaci náborů lidí do státní správy, přitom nový zákon o státních zaměstnancích, který je nyní v parlamentu, jde přímo proti tomu.

Jak by mělo rozhodování vypadat?

Mně by vyhovovalo, kdyby se řeklo: Tady máme předem dohodnuté mantinely, například hospodářskou strategii, víme přesně, co chceme dělat, a já jako ministr hospodářství mám mandát to dělat. A vy jako analytický tým mi to pojďte pomoci řešit. Tato vláda více zohledňuje voličské nálady. V tom spočívá ta nepředvídatelnost. Nebo chybí manažerská odvaha. Na ministerstvu financí jsme navrhovali, aby se upravily procesy rozhodování, ale nebylo ucho, které by tomu naslouchalo. Přitom může jít o obrovské peníze, které se rozdávají ze Státního fondu životního prostředí. Cílem dnes je, aby se rozdaly, ne aby se rozdaly efektivně. 

Pozoroval jste nějaký rozdíl mezi tím, jak rozhoduje šéf rezortu průmyslu Karel Havlíček a šéfka financí Alena Schillerová?

Zarazilo mě, že Alena Schillerová nemá vlastní kabinet, který by jí pomáhal prosazovat věcné změny. Její nejbližší spolupracovníci ohledně ministerské agendy jsou vlastně dva vrchní ředitelé, které zná ze svého předchozího působení, a ti ve velké míře rozhodují, co se na tom ministerstvu děje. A ministryně do toho až tak moc nezasahuje. 

Jak by to mělo ideálně fungovat?

Běžný ministr má svůj kabinet, tedy lidi, které si přivedl a věří jim. Ti se věnují věcné materii, informují ministra o důležitých věcech tak, aby mohl rozhodovat. Kabinet pomáhá dělat oponenturu tomu, co říká úřednický aparát v čele s vrchními řediteli. A u Aleny Schillerové je tahle oponentura svěřena přímo vrchním ředitelům. 

Spíš pěšáci 

Jsou český státní rozpočet a jeho sestavování zralé na hlubší reformu?

To bylo přesně to, na čem můj tým dělal. Reforma se týká řízení veřejných financí a zavedení výkonového rozpočtování. To je název pro něco, co je naprosto běžné ve firmách a znamená to, že sledujete, co dostáváte za peníze, které utrácíte. A tyhle informace potom používáte k rozhodování, kam dát peníze příště, a k vyhodnocení, nakolik celý systém funguje. A když nefunguje, tak s tím začnete něco dělat. Nemusí to znamenat, že přidáte víc peněz, ale že řeknete: tady chci nějakou reformu, a dokud ta reforma nebude, tak nedává smysl tam dávat víc peněz. 

Jak vypadá sestavování rozpočtu dnes?

Ten způsob je hodně účetní v tom smyslu, že se řekne: loni jste měli tolik peněz a letos budete mít tolik plus inflace plus nějaký faktor politického handlu. Jenže to, co vzejde jako návrh od úřednického aparátu, není dostatečně kvalitní základ, protože není podložen skutečnou analýzou. Náš návrh počítal s tím, že si vláda nejdříve řekne, co jsou její priority, a nadefinujeme si v konkrétních hodnotách, jaké kroky to znamená. To ANO částečně udělalo u zmíněné hospodářské strategie. 

Máte představu, kolik by se ušetřilo, kdyby se to dělalo opravdu do důsledku?

Existují odhady OECD, kolik se dá díky lepšímu řízení ušetřit, neřeknu vám je teď z hlavy. Všechna ta čísla jsou ale zavádějící. Skutečný efekt je ten, že se identifikuje, kolik peněz lze utratit lépe. Pokud se dnes například dávají zbytečně peníze na výstavbu škol v malých obcích, mohlo by být lepší je přesunout na platy učitelů. Výsledkem by nebyly úspory, ale lépe využité prostředky. Rozhodování o tom, jaký má být schodek, se děje na úrovni ministrů. To je politické rozhodnutí. 

Co vlastně stálo za vaším rozhodnutím dát se do služeb státu?

Prostě jsem chtěl přispět k tomu, že pomůžeme zlepšit způsob rozhodování. 

Dnes už vám to smysl nedává?

Jak jsem říkal, dnes po tom bohužel nevidím poptávku. Existuje poptávka od některých ministrů po menších analýzách, ale není to poptávka po výzvě – pojďme změnit fungování státu, zlepšit analytickou práci, zajistit, že úřednický aparát připraví dobré analýzy a dobré podklady pro rozhodnutí, a politik ať si potom určí, jestli chce jít doleva, nebo doprava, to už je na něm, ale bude mít po ruce nejlepší možné podklady. 

Co teď budete dělat za práci?

Rozhodl jsem se využít nabyté zkušenosti se státní správou a přijal jsem místo v expertní organizaci Lobbio, která lobbuje za efektivnější státní správu, dobře fungující státní firmy a další projekty ve veřejném zájmu. 

Budou mít politici o vaše výstupy zájem?

Uvidíme. Rozhodování na vládní úrovni je dnes hodně centralizované kolem premiéra. Takže musím doufat, že se tam najde dostatek ochoty naslouchat rozumným argumentům. 

Proč by neměli chtít naslouchat rozumným argumentům?

Naslouchat ve smyslu nechat si poradit. To neberu ve státní správě jako samozřejmost.