Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Ost-blog

Konec jedné éry

Skončila éra, kterou od roku 1998 reprezentoval Mikuláš Dzurinda.

Drtivé volební vítězství Roberta Fica a jeho Smeru přijalo Slovensko překvapivě klidně. Vypadá to dokonce tak, že zdecimovaná pravice si oddechla. Její různé strany nemusí řešit mravní dilema, zda jít s Ficem do koalice, kterou jim před volbami otevřeně nabízel. Vypadá to dokonce tak, že samotný Fico nemá ze svého vítězství příliš velkou radost a já ho velmi dobře chápu. Vládnout bez možnosti vymluvit se na koaliční partnery v tak těžké ekonomické situaci, když je rozpočet podvázán ústavním zákonem o nezadlužování a pod přísným dohledem Evropské komise, není příliš radostný úkol.


Robert Fico je dnes na vrcholu popularity s mimořádně silným mandátem (přes 44 procent hlasů při téměř 60 procentní volební účasti), ale to se mu může vymstít později. Je veřejným tajemstvím, že v roce 2014 by se velmi rád stal prezidentem. To však v přímé volbě nebude jednoduché – za dva roky se jeho vláda jistě dopustí mnoha chyb a veřejné mínění se může obrátit proti němu. Samotná jeho kandidatura na prezidenta také velmi oslabí popularitu jeho strany, která nemá nástupce, jež by mohl Fica důstojně nahradit.

Éra strany Smer, kterou Fico v roce 2000 založil a po léta trpělivě budoval, bude tedy možná kratší, než se dnes zdá.

Přesto se o víkendu stalo něco zásadního. Skončila éra, kterou od roku 1998 reprezentoval Mikuláš Dzurinda. Pád jeho SDKÚ, která získala sotva 6 procent, je jistě i důsledkem kauzy Gorila, ale obecný úpadek pravice vypovídá také o jiné věci. Reformy včetně rovné daně, jimiž pravice zdůvodňovala své minulé úspěchy i legitimitu, zřejmě zdaleka nebyly tak přitažlivou myšlenkou pro slovenské voliče, jak si pravicoví politici mysleli.

Mám jakési vysvětlení, byť vím, že je hodně zjednodušené, mám však pocit, že je načase trochu zpochybnit legendu o reformním pravicovém Slovensku, jaká se tu po léta pěstovala.

Málokdo si dnes na to vzpomene, ale reformní programy pravice nebyly nikdy hlavním důvodem jejich vítězství. To první v roce 1998 mělo kořeny v obavách Slováků, že Vladimír Mečiar uvrhne zemi do izolace a vyvede ji z evropského prostoru na východ.

V roce 2002 zvítězila pravice opět především díky tomu, že byla pro voliče zárukou hladkého vstupu do EU v roce 2004 – o rovné dani tehdy nikdo vážně nemluvil (akorát křesťanští demokraté něco takového naznačovali, nikdo jim však nevěnoval pozornost). Když pak Dzurindova vláda zaváděla dnes už tak slavné reformy, bylo to i pro mnohé voliče pravice velké překvapení.

V okamžiku, kdy už bylo Slovensko v EU, tedy v roce 2006, si lidé svobodně zvolili Fica, který tehdy ovšem nepochopil, že mu tím nedali mandát, aby v EU udělal Slovensku ostudu koalicí s Mečiarem a Slotou. Proto mu to spočítali v roce 2010 a dali další šanci pravici. Ta, jak známo, nepochopila, že lidé už mají reforem a zmatků plné zuby a ještě ke všemu se nedokázala shodnout na otázce vztahu k EU.

Chci tím říct, že hlavním motivem mnoha lidí - třeba i těch s levicovým smýšlením - volit pravici byla v minulosti jejich víra, že právě pravice je zárukou pevného uchycení se Slovenska v EU. Když se stal proevropským i Fico, ztratili důvod pravici volit. Ta si teď bude muset hledat novou agendu a doufám jen, že nebude hledat záchranu v protievropských sentimentech, jako to dělá její česká partnerka ODS.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte