Sexuální predátor za humny

Jedna retailová firma uvedla reklamu na svoje zboží v místních novinách Cincinnati Enquirer ve státě Ohio následovně: “Máme řešení pro NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ místo ve vašem bytě!” Napsáno takhle kapitálkami, výrazným tučným písmem.

Člověku se při tom rozjela fantazie, co tak může být “nejnebezpečnější” část bytu, firma však rovnou nabídla odpověď. Stačilo sjet pohledem trochu níž na celostránkovém inzerátu. Byla to reklama na vanu. S dvířkami, tudíž se do ní/z ní neleze, nýbrž vstupuje/vystupuje. Americká představa o bezpečí, přesněji řečeno o tom, co všechno vnímá jako nebezpečné, je někdy zábava.

V širším kontextu a na vážnější strunu do toho zapadá probíhající americká debata o registru sexuálních násilníků, sex-offenders registry. Jde o praktické naplnění federálního zákona z roku 2006, který reagoval na únos, znásilnění a usmrcení malého chlapce Adama Walshe starším pedofilem, jenž měl historii opakovaných sexuálních napadení nezletilých. Případ otřásl Amerikou a Kongres následně přijal zákon, Adam Walsh Act, nařizující registraci všech pachatelů sexuálně motivovaného násilí na veřejně přístupném místě, tak, aby bylo možné zjistit, zda se v životním prostoru občana USA pohybuje sexuální násilník a daný občan se mohl podle toho zařídit. Například tak, že do čtvrti, kde podle registru bydlí člověk odsouzený za sexuální delikt, nebude pouštět svoje děti a zvýší tím jejich bezpečí. 

Ono veřejné místo je webová stránka, přístupná bez jakéhokoli omezení každému, a najde se zpravidla pod stránkou šerifa okrsku nebo na stránce místně příslušné policie či soudu. Pro zájemce, registr pro Cincinnati lze najít zde. U každého pachatele je uvedeno jméno, datum narození, jeho fotka, popis postavy, momentální adresa a za co byl odsouzený.

Problematičnost registru – z hlediska obhájců lidských práv – spočívá v jeho plošnosti. Pachatelé se v zásadě rozdělují do dvou kategorií, “sexuální predátor” a “sexuální násilník.” Do první kategorie spadají ti, kteří znásilnili, druhá je svojí šíří nezměrná. Zahrnuje obnažování na veřejnosti, sexuální obtěžování, voyerismus, pohlavní styk – souhlasný – dvou sedmnáctiletých, tedy sexuálně nezletilých lidí, “corruption of a minor”, v českém překladu asi nejlépe “ohrožování mravní výchovy mládeže”…, atd. Predátoři musí být na seznamu 25 let nebo doživotně, ostatní násilníci od 10 do 25 let poté, co opustí brány vězení.

A zatímco podob oněch lehčích sexuálních deliktů je tisíc a jedna, lidé zpravidla reagují prvosignálně. Stačí, když zjistí, že se do jejich čtvrti přistěhoval někdo kategorizovaný jako sexuální násilník a nastávají dramata, se kterými se potýkají policie, soudci a především pak sami registrovaní. Čas od času záhadně shoří dům, ve kterém momentálně bydlí, nebo se jejich dům stane neprodejným. Nemůžou celé roky najít práci v celém státě, natož ve svém okolí, se všemi s tím souvisejícími důsledky. Případně jsou vystaveni těžko představitelnému stresu, když jim hrozí cejch sexuálního predátora a registrace na nejméně 25 let, když – což před několika lety řešil soud v Hamilton County, kam spadá Cincinnati – je manžel kvůli rodinným sporům účelově obviněn ze “znásilnění” své ženy, neb pohlavní styk spolu měli před svými osmnáctinami.

Když člověk tyhle případy poslouchá, musí dát kritikům registru v mnohém za pravdu. Představme si situaci, kdy dvacetiletý mladík v barovém opojení nemístně naléhá na svojí kolegyni, ta ho obviní, úspěšně, ze sexuálního obtěžování, dotyčný po šesti měsících vyleze z kriminálu a následujících deset let bude mít ze života kvůli přičinlivým sousedům peklo. Kde jsou pak jeho práva, jindy v Americe tolik vzývaná? Na soukromí, na nediskriminaci, na nápravu, na cestu za osobním štěstím (right to pursuit of happiness)?

Michael Hirsch, americký sociolog, který zkoumal společenský rozměr registru, řekl, že “tak to prostě je.” “Tato země je optimistická, vděčná, neustále hledá cestu mezi jednotlivými ‘právy’ a je ochotna ustoupit. Jedna věc je ale, zdá se, neměnná. Příliš neodpouští.”