Zemřel statečný Kanaďan Bakewell
Diplomat, který za totality propašoval přes hranice tři tuny zakázaných knih, dopisů a vybavení pro samizdat
Minulý pátek zemřel v Kanadě po těžké nemoci ve třiašedesáti letech Peter Bakewell, píše v emailu historik Vilém Prečan. Jméno Bakewell asi mnoha lidem příliš neřekne, a to je škoda. Tento Kanaďan toho totiž pro nás všechny dost udělal a byl ochoten tomu riskovat i svoji kariéru.
Peter Bakewell přiletěl i s rodinou do šedivé normalizační Prahy v červenci 1986 a byl to tehdy šok. Také proto, že předchozích deset let strávil v Brazílii. „Ze země plné barev a emocí jsme se najednou ocitli tady, v tak zvláštním a cizím světě,“ vyprávěl Bakewell Respektu před pěti lety, kdy z rukou českého ministra zahraničí přebíral vyznamenání.
Přes prvního tajemníka politické sekce americké ambasády Roberta Normana (jehož tehdejší šéf komunistické strany a tím i státu Milouš Jakeš v jednom projevu těsně před pádem režimu označil za nepřátelského špiona) a kolegu z kanadské ambasády Donalda McKaye navázal brzy kontakt s disentem. Václav Malý začal tehdy tajně chodit k Bakewellovým domů sloužit mše, diplomat pořádal večeře pro disidenty, zúčastnil se pohřbu umučeného politického vězně Pavla Wonky, jezdil do Bratislavy za Milanem Šimečkou či Jánem Čarnogurským.
Nejvíc ale disentu pomohl jako „pošťák“ – pár týdnů po příjezdu do Prahy se rozhodl, že svojí diplomatické imunity a možnosti volného pohybu využije jako spojka mezi disentem a okolním světem. Zakoupil dlouhý a hranatý americký kombík Ford Grenada, který musel v tehdejší komunistické Praze působit jako zjevení. „S tím jsem právě počítal, že si prostě nikdo nebude myslet, že takovým autem by někdo pašoval věci pro disidenty,“ smál se Bakewell. „Když jsem něco vezl, zaskládal jsem to slaninou a cornflaky. Celníci viděli bohatého západního diplomata, jak si ve svém bouráku veze jídlo z Německa.
Trasa vedla mezi Vilémem Prečanem v německém Hannoveru a Jiřinou Šiklovou v Praze. Za dva „pašerácké“ roky tak diplomat z Československa vyvážel korespondenci, dokumenty Charty 77, nezávislou publicistiku, samizdatová periodika a samizdatové knihy. Opačným směrem kromě dopisů a peněz putovala literatura a časopisy a také technické vybavení pro samizdat: velkou kopírku pro Lidové noviny, tři menší kopírky, pět elektrických psacích strojů, náplně pro kopírky…a klávesy pro Plastic People.
Bakewellovo nasazení bylo cenné také proto, že neměl (na rozdíl od jiných západních diplomatů) svolení svého ministerstva zahraniční a co naopak měl, byla StB v patách. Estébákům se ho ovšem nikdy nepodařilo přistihnout. Naopak fakt, že šel proti oficiálním instrukcím svých nadřízených, měl dopady na jeho kariéru a po návratu domů ho koncem osmdesátých let dokonce nějakou dobu vyšetřovali. Záhy ale přišel pád železné opony, nakonec tuto nelibost ustál. O svém příběhu nicméně nechtěl celých osmnáct let po Listopadu mluvit.
Naštěstí promluvit stihnul a jak už jsme zmínili, Češi zase stihli, prostřednictvím vyznamenání z rukou Karla Schwarzenberga, alespoň trochu poděkovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
