Brněnská Wannieck Gallery znovu otevřela
Radnici zřejmě došlo, že zbavit se respektované instituce by městu neprospělo
Nejprve krátké připomenutí, o co šlo. V polovině února dostala brněnská galerie současného umění sídlící v prostorách bývalé strojírny a slévárny - pojmenovaná po bývalém majiteli továrny Wannieck Gallery - od města výpověď. Prostory patří městu, které je před sedmi lety na svoje náklady zrekonstruovalo. Krok zdůvodnilo tím, že provozovatelé galerie nezaplatili nájem za tři měsíce.
Což sice byla pravda, nicméně galeristé – donátor a brněnský podnikatel Miroslav Lekeš a sběratel umění Richard Adam – v Brně vybudovali galerii, jejíž pověst přesahuje nejen hranice města, ale i Česka. Ve sbírce jsou přítomni a vystavují zde němečtí, rakouští či slovenští malíři, za výstavami se sem jezdí zdaleka a opačným směrem pak jako zápůjčky míří čeští autoři z kolekce. Lekeš za šest let existence do galerie investoval přes dvacet milionů korun a za další miliony rozšířil Adamovu sbírku moderního českého umění.
Shrnuto, podtrženo: aniž město investovalo do provozu jedinou korunu (opravy a údržba prostorů se hradily z nájemného), mohlo se chlubit prestižní institucí, na jejichž ekvivalenty obvykle radnice evropských měst, jako je Vídeň, vynakládají velké prostředky.
Necelé tři měsíce po vyhazovu se rozjela jednání a situace se co chvíli měnila. Nejprve to vypadalo, že Vaňkovka definitivně skončí, pak že zase ne, pak zase ano. Nakonec se obě strany - zdá se, že v klidu - dohodly na pokračování spolupráce a Wannieck Gallery se ve čtvrtek po měsíci opět otevřela veřejnosti.
Autorka pokorně očekává, že ji zase někdo nařkne z „naivního patosu“ stejně jako u pochvaly bezchybného zásahu u pražského výbuchu plynu. Nicméně jí to nekazí radost nad touto story s (prozatím) dobrým koncem.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
