2012 - nejlepší rok v dějinách?
K překvapivému závěru došel britský týdeník Spectator, který toto tvrzení podložil přesvědčivými důkazy.
Sami novináři jednoho z nejdéle vycházejících časopisů světa přiznávají, že to může znít "poněkud extravagantně“. Předvídají nejspíš reakci svých čtenářů, kteří se v uplynulém roce mohli potýkat třeba se ztrátou zaměstnání a kteří by v hodnocení uplynulých měsíců volili asi jiná slova.
Při pečlivějším pohledu to ale tak výstředně nezní. Jde totiž o kontext. Když na svět pohlédneme všeobjímajícím okem historie, jinak než pozitivně rok 2012 hodnotit nemůžeme.
Na historicky minimální hodnoty se dostaly počty lidí žijících na zemi pod hranicí chudoby (tzv. žijící za méně než dolar a čtvrt na den). Spectator připomíná polozapomenuté cíle OSN pro snižování chudoby z roku 1990, které měl svět splnit v roce 2015, povedlo se to o sedm let dříve.
Také nerovnost se v globálním kontextu s postupem doby podle řady ukazatelů stírá. Ukazuje se, že kvůli globalizaci svět není jen bohatší, ale také férovější, píše se v britském listu.
Vlivem moderní medicíny a technologií lidé nejenže žijí déle (před deseti lety se obyvatelé afrického kontinentu dožívali průměrně padesáti let, nyní je to pětapadesát), ale taky se podařilo srazit hrozivé statistiky některých chorob: úmrtí na malárii poklesla o pětinu za posledních pět let.
Žije se nám lépe, protože se také mnohem méně navzájem zabíjíme ve válkách: podle analýzy norského Institutu pro výzkum míru zemřelo v ozbrojených konfliktech méně lidí za poslední století než kdy jindy. A tak bychom mohli pokračovat.
K těmto informacím lze samozřejmě mít řadu výhrad, nicméně autorka si je tentokrát nechá od cesty a vychutná si chvíli příjemný pocit, že s naším světem to není tak nahnuté, jak si často myslíme.
Snad vám to pomůže vykročit do Nového roku o něco optimističtěji.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
