Vítězství Moonlightu je v pořádku, Oscary už méně

Že závěr letošních Oscarů, kdy nejprve vyhrál film, který ve skutečnosti nezvítězil, byl nečekaný průšvih, je dost evidentní. Ať PriceWaterhouseCoopers omlouvá neschopnost dát předávajícím do ruky správnou obálku, jak chce. Pro mnohé jsou podobně evidentní i důvody, proč nakonec vyhrál právě snímek Moonlight. Drama o tom, jaké je to vyrůstat v Americe „černý, chudý a gay“, podle nich sošku sebralo pozitivnímu muzikálu La La Land proto, že akademici podlehli společenskému tlaku.

Ve strachu, aby se o Hollywoodu i po letošní ceremonii nepsalo jako o rasistickém, hodili raději hlas „černošskému“ filmu. A dvojnásob se prý takové gesto hodilo s odchodem prvního černošského prezidenta Baracka Obamy. Jinými slovy: výsledky tak odráží víc nutnost politické korektnosti než umělecké kvality. Tak černo-bílé ale Oscary nejsou. A mimochodem zajímavé v souvislosti s pozitivní diskriminací je, že se nikdo neptá, jakou roli mohl sehrát fakt, že Moonlight je i příběh o gay menšině.

Hledání identity

Ceny Akademie jsou poměrně složitý stroj. O nejlepším filmu hlasuje přes šest tisíc akademiků. Řada z nich je přitom mimo Spojené státy a zmíněný tlak se jich příliš nedotýká. Loňské „příliš bílé Oscary“ byly hlavně záležitostí Ameriky, která rasu nebývale intenzivně řeší minimálně uplynulých osm let – od začátku prvního prezidentského období Baracka Obamy.

Vkus šesti tisíc lidí také není snadné předjímat. Dvojnásob obtížné je to v případě, kdy každý hlasující vybírá tři filmy a dá je na první, druhé a třetí místo. Konečný vítěz pak vzejde z konsensu: vyškrtávání filmů na třetích místech a přičítání zbylých hlasů filmům na místě druhém a prvním. Pro Moonlight tak mohla klidně hlasovat nadpoloviční většina členů a mohl vyhrát na plné čáře. Anebo třetina mohla hlasovat pro La La Land, ale Moonlight posbíral víc druhých míst. Jinak řečeno, mohlo to být velmi těsné hlasování – a případná odchylka není otázkou ideologie ani pozitivní diskriminace, ale prostě faktu, který film se komu víc líbil.

Přesto nejde od konečných výsledků politikum odečíst zcela. Pokud by se loni nezvedla vlna kritiky na nedostatek rasové a etnické rozmanitosti mezi nominovanými, nota bene mezi vítězi, byla by cesta Moonlightu bezesporu složitější. Usnadnění nemá podobu primitivní přímky, kdy kritika nedostatečného zastoupení černochů rovná se ocenění černošského filmu. Spíš jde o jakousi křivku přidané hodnoty. Pozdvižení a kampaň k filmu bezesporu přitáhly pozornost, jaké by se mu jinak nedostalo, a posunuly jej do zorného pole akademiků.

Svou roli sehrál i fakt, že Moonlight do oscarového klání vstupoval s velkou podporou. Bodoval na Zlatých globech v kategorii nejlepší drama a ocitl se tak hned vedle La La Landu, který byl po sedmi Zlatých globech favoritem. Snímek režiséra Barryho Jenkinse vyhrál s přehledem krátce před Oscary třeba Indie Awards, uspěl  na cechovních cenách. Navíc měl podporu řady velkých amerických novin, které stále ještě dokážou film „udělat“ - nebo zničit. Hlavní kritik New York Times Moonlight miloval a věnoval mu jednu z nejoslavnějších i nejvnímavějších recenzí za poslední léta. Podobně pozitivní byly ohlasy v Los Angeles Times nebo Washington Post.

Ale co je nejpodstatnější: v úvahách, nakolik je výsledek motivovaný pozitivní diskriminací, by se neměl ztratit prostý, ale podstatný fakt, že je Moonlight dobrý film – dokonce jeden ze dvou nejlepších mezi letošní devítkou nominovaných. Přitom s přehledem minimálně splňuje oscarová kritéria. Není očividně politický ani agitační, ale nabízí univerzálně sdílný a režijně bravurně zvládnutý intimní portrét o hledání identity v nelehkém světě.

Zpět k filmům

Jak navíc ukázalo loňské překvapivé vítězství Spotlightu, který se utlumenou estetikou a pomalým vyprávěním vracel ke stylu dramat ze 70. let, akademici se v éře hlasitých blockbusterů rádi přikloní k tišším a v jistém ohledu klasičtějším filmům. K propracovaným dramatům, jež mohou být minimalistická, ale zároveň nabízejí sdílné poselství.

Dávají jim přednost v momentě, kdy už v Hollywoodu víceméně nevzniká druh filmů, které Oscary tradičně oceňovaly: velké dramatické snímky typu Amadea nebo Kramerová vs. Kramer, u nichž se potkával kritický i divácký zájem. To u současných nominovaných z drtivé většiny neplatí. Divácké, globálně zaměřené filmy, kterými jsou v současnosti komiksové adaptace a akční velkofilmy, se míjejí v představách akademiků s dílem, jež si zaslouží Oscara.

Z čistě filmového hlediska jsou letošní oscarové výsledky „v pořádku“. Vyhrál film, který při vyprávění svého nadčasového příběhu pracuje nejkreativněji s filmovými prostředky. To ale nutně neznamená, že jsou „v pořádku“ Oscary. I pro letošek totiž platí to, co už je nepříliš dobrou zprávou řadu let. Oscary byly vždycky ceremonie a show;  ale show, která se točila kolem filmů. A filmy jako by byly letos opět tím nejméně důležitým, stejně jako loni či před pěti lety.

Mluví a píše se o společenských či politických tématech, o stavu filmového průmyslu nebo situaci Oscarů coby umírajícího typu zábavy v proměněné mediální krajině. Ale filmy samy tu hrají až x-té housle kdesi vzadu. Nejsou vzrušující. Nebo nedokážou být skutečně vzrušující pro dostatečně velké publikum. Stejně jako dobré dvě dekády už nejsou coby událost vzrušující ani samy Oscary.

Letošní předávání civilně kočírované komikem Jimmy Kimmelem, jehož úvodní monolog patřil rozhodně k vtipnějším v dějinách cen, kombinovalo oslavu Hollywoodu s očekávatelnými komentáři na současnou politiku prezidenta Donalda Trumpa. Dynamické juchání Justina Timberlake na song Cant Stop the Feeling a další hudební vystoupení pak měla nakopnout tradičně ustrnulou choreografii cen. Ale dokud Oscary nenajdou cestu zpátky k filmům, bude jakékoliv oživení večera a veškerý showmanship jen jedním krokem dopředu a dvěma zpět.