Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Ben Aaronovitch 'The Hanging Tree' book signing, Waterstones, Reading - 03 Nov 2016 Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock
Kultura

V mládí píšete, protože si myslíte, že jste dobrý. S věkem pak pro peníze

„Napsal jsem několik prvních stran knihy a okamžitě jsem věděl, že je to dobré, tohle se bude prodávat,“ říká svérázný spisovatel Ben Aaronovitch, tvůrce úspěšné britské fantasy série při návštěvě Česka.

Britský spisovatel Ben Aaronovitch se nejprve živil jako scenárista, napsal několik dílů dnes již kultovního seriálu Dr. Who, skutečně známým se však stal až díky knižní sérii Řeky Londýna. Série v sobě sobě spojuje prvky městské fantasy s detektivním příběhem a bývá mnohdy přirovnávána k Harrymu Potterovi – i zde existuje ukrytý svět čar a kouzel a lidé snažící se udržet rovnováhu mezi ním a světem žijícím v blažené nevědomosti o existenci čehokoliv byť jen lehce magického. Hlavní postava knih, sympatický konstábl Peter Grant, je tak nucen zvládat nejenom složitý počítačový systém Metropolitní policie, ale i nelehké konverzace se zesnulými svědky vražd či duchy londýnských řek. Proč Ben Aaronovitch začal sérii vlastně psát? Jak vzpomíná na dětství v komunistické rodině? A co si myslí o brexitu? 

Na začátku spisovatelské kariéry jste psal televizní scénáře, včetně několika dílů dnes kultovního seriálu Dr. Who. Minulý týden BBC představila nové obsazení hlavní postavy, kterou bude poprvé v historii seriálu hrát žena. Toto rozhodnutí se setkalo s řadou rozporuplných reakcí, jaký je váš názor jako člověka, který seriál spoluvytvářel v jeho úplných začátcích?

Já si myslím, že je to skvělé. Nejvíc se mi líbí, že něco takového se může stát jenom u Dr. Who, prostě změníte pohlaví své hlavní postavy, aniž byste změnili postavu jako takovou. Je jasné, že se k tomu již nějakou dobu schylovalo, posledním signálem bylo obsazení ženy do role Vládce. Joddie Whitaker je navíc poměrně bezpečná volba, je to typ herečky, kterou budou mít lidé rádi. Ano, myslím, že je to dobrá změna.

Když jste mladý, píšete, protože si myslíte, že jste dobrý. S přibývajícím věkem a zkušenostmi píšete, protože potřebujete peníze.

Ben Aaronovitch Tweetni to

Reklama
Reklama

Proč jste začal Řeky Londýna psát? Co byl prvotní impuls?

Zoufalství! Byl jsem opravdu dost zoufalý po všech stránkách na dně. Moje kariéra v televizi skončila a já jsem deset let pracoval mimo byznys jako prodavač v jednom knihkupectví. Nevydělával jsem ale dost peněz, abych mohl vychovávat syna a splácet hypotéku - centrum Londýna, kde bydlím je extrémně drahé místo pro život. Jednou jsem takhle opět skládal knihy do poliček, protože to je to, co jako prodavač v knihkupectví děláte většinu dní, a došlo mi, že všude kolem byla spousta knih od autorů, o kterých jsem až donedávna nic neslyšel. Řekl jsem si, že evidentně nemůže být zas tak těžké něco publikovat, a že to pravděpodobně bude mnohem jednodušší, než někoho přimět, aby hrál podle vašeho scénáře.

Rozhodl jsem se také napsat knihu a tak to vlastně začalo, postupně přicházely první nápady. Takž prvotním motivem skutečně byla finanční tíseň. Když jste mladý, píšete, protože si myslíte, že jste dobrý. S přibývajícím věkem a zkušenostmi píšete, protože potřebujete peníze. Nemůžete samozřejmě psát jenom pro peníze, musíte opravdu chtít psát. Já věděl, že píšu rád, a začal jsem se tedy ptát sám sebe, jak bych na této své zálibě mohl vydělat i nějaké peníze, abych třeba splatil tu hypotéku.

Měl jste problémy sehnat nakladatelství, které by vám knihu vydalo?

Ne, s tím problém nebyl. Od začátku jsem věděl, že to, co jsem napsal, se pravděpodobně bude prodávat. Můj agent hned na začátku sehnal asi tři vážné zájemce,takže jsem si mohl i vybrat. Všichni jsme si mysleli, že se kniha bude prodávat, nikdo z nás ovšem ani v nejmenším nečekal, že to bude takový trhák.

Kolik let vám bylo, když jste začal psát?

Opravdu vážně jsem začal psát po dvacítce. Začínal jsem jako scenárista a všechno, co jsem napsal, se nakonec opravdu odehrálo, takže v šuplíku dnes nic nemám.

Jak ve vašem případě vypadá tvůrčí proces?

Vlastně je to pokaždé trochu jiné… Co se týče Řek Londýna, měl jsem přibližnou vizi toho, co se v knize stane, ale neměl jsem žádné postavy, až se jednoho dne zničehonic objevil Peter, najednou se prostě objevil v mé hlavě. Napsal jsem několik prvních stran knihy a okamžitě jsem věděl, že je to dobré, tohle se bude prodávat. Upřímně jsem naprosto netušil, jakým směrem se bude příběh ubírat, ale věděl jsem, že to dost dobré, abych to prodal.

Pro hlavní postavu série Petera Granta je charakteristický styl humoru: specifická směsice ironie a sarkasmu. Je toto podle vás typický britský humor?

Hodně lidí se mě na to ptá. Nemyslím si, že ironie je výsadou britského humoru, Němci jsou ironici, Češi jsou ironici, Rusové taktéž. Je ovšem pravda, že každý jiným způsobem. Myslím, že pro Brity je typické, že na rozdíl od kontinentální Evropy neberou svoji ironii zas tak vážně. Moje maminka například celý svůj život tvrdila, že nerozumí významu slova sarkasmus: Opravdu nevím, co tím sarkasmem myslíš, říkávala. My si ovšem myslíme, že byla pouze sarkastická, jak jinak by mohla říkat, že miluje umývání nádobí. Až do svého posledního dne to však nikdy nepřiznala. Takhle vypadá britský sarkasmus.

Jak moc jste si vy osobně podobný s Peterem Grantem?

Myslím, že do určité míry je to nevyhnutelné, do svých postav vždy vkládáte část sebe. Dal jsem Peterovi např. stejné vzdělání, jako mám já, chodil na stejnou školu, žije ve stejné části Londýna. Sdílíme také lásku k science-fiction. Dal jsem si ale dobrý pozor na to, aby se ode mě i odlišoval, má jiný hudební vkus, miluje auta a fotbal, to mně zase nic neříká. V mnoha směrech je mi zcela nepodobný.

Pro vše knihy je typický velmi detailní popis londýnské architektury, zajímáte se o architekturu dlouhodobě?

Peter je expert přes architekturu, to já rozhodně nejsem. Před každou knihou tak musím vlastně všechno pořádně nastudovat, problém ovšem je, že po dopsání knihy všechno okamžitě zapomínám. Lidé si myslí, že si pamatuji vše, co jsem napsal, ale kdepak. Na ulici poznám, co jsou dvacátá a co třicátá léta, vše ostatní musím zpětně dohledávat v poznámkách. Paradoxně nejlépe si pamatuji policejní procedury, to mi jde.

Jak se vám podařilo získat tak detailní informace o práci policie?

Všechno je veřejné. Navíc v Británii je policie šťastná, když o sobě může mluvit, takže to bylo opravdu jednoduché. Znám několik policistů, kterým mohu napsat, když mám nějaké otázky, a kteří si vždycky mé rukopisy přečtou a zkontrolují je.

Neuvěřitelná hloupost

Co si myslíte, že by Peter Grant řekl na brexit?

To ještě nevím, zatím jsme se tam nedostali. Ale rozhodně nebude zastáncem, což není nijak překvapivé: Je to mladý člověk, je to černoch, je z Londýna. Ale jak říkám, zatím poslední kniha série skončila v roce 2015. Rozhodně se do roku 2016 dostaneme a nelze vyloučit, že se k tomu Peter vyjádří.

A vy osobně?

Já jsem poměrně v klidu, pokud jde o brexit. Myslím si tedy, že je to neuvěřitelná hloupost, ale viděno z dlouhodobé perspektivy stejně skončíme v podobné pozici jako třeba Norsko, kam jsme pravděpodobně stejně směřovali bez ohledu na výsledek referenda. Evropská unie se podle mě rozdělí na opravdové jádro a státy na ni volněji navázané. Myslím, že to dává smysl pro státy jako Německo, Francii, asi i Českou republiku, mít takhle úzkou spolupráci, třeba i kvůli dopravnímu spojení, zatímco státům, které se geograficky nachází na periferii, jako Španělsko či Řecko dává smysl nebýt součástí nejužšího jádra Evropy – tedy pokud se na to necítí, nebo to zkrátka nechtějí dělat tak rychle.

Takže výsledkem bude to, co se označuje za měkký brexit…

Přesně; řekl bych, že skončíme měkkým brexitem a přechodným obdobím, kdy většinu smluv prostě znovu vyjednáme. Všechno nás to samozřejmě bude stát neuvěřitelně obrovskou spoustu peněz, ekonomicky si strašně ublížíme, ale nakonec skončíme zhruba tam, kde jsme začali. Což lidé, kteří brexit prosazovali, samozřejmě nikdy nahlas nepřiznají.

Vyrostl jste v politicky velmi aktivní rodině. Vaši rodiče přitom pocházeli ze zcela odlišných poměrů. Otec Sam se narodil do chudé židovské rodiny, matka Lavender pocházela z vyšší střední třídy. Co je ovšem spojovalo, byla oddanost britské komunistické straně. Jak vzpomínáte na dětství v rodině, která se do značné míry izolovala od většinové společnosti?

Cítím se trochu zvláštně, sedět v postkomunistické zemi a mluvit o svých rodičích komunistech. Pokud se opravdu chcete dozvědět o tom, jak vypadalo naše dětství, přečtěte si knihu mého bratra Dana Aaronovitche Party Animals. Já jsem byl nejmladší ze čtyř dětí a do určité míry mě všechno trochu minulo. Ne snad že by moji rodiče ztráceli zájem o komunismus, ale protože se tou dobou už hádali především mezi sebou. Nikdy jsem na rozdíl od svých sourozenců např. nemusel vstoupit do Spolku mladých komunistů.

Moje maminka v sobě měla komunismus zakořeněný způsobem, jakým mívají staré španělské babičky zakořeněný katolicismus. Komunismus bylo něco, v co bezvýhradně věřila, podle toho dělila lidi na dobré a špatné. S ideologií to nakonec nemělo nic společného, dialektický materialismus by nepoznala, ani kdyby jí přímo spadl na hlavu. Naopak můj tatínek byl intelektuál, marxismus měl nastudovaný do posledního detailu. Každý, koho jsme jako děti znali, byl členem strany a vlastně jsme vyrůstali v přímém protikladu k našim vrstevníkům, s názory, které nikdo neměl.

Jak těžké pro vás jako dítě bylo lišit se takhle „od většinové společnosti“?

Upřímně jsem to vlastně ani moc nevnímal. Částečně asi proto, že jsem vyrůstal ve velmi rozmanité části Londýna; i škola, kam jsem chodil, byla velmi smíšená. V okolí jsme měli dostatek rodin, které byly členy strany jako my a s kterými jsme se mohli přátelit. Měl jsem i kamarády, jejichž rodiče byli socialisté. V mém okruhu každopádně nebylo mnoho opravdu elitářských rodin a rozhodně to nebylo tak, že bychom byli obklopeni konzervativci. Nicméně myslím, že to vlastně pravdivě odráželo pestrost části Londýna, v níž jsem vyrůstal.

S přibývajícím věkem mívají lidé občas tendence přejímat názory svých rodičů, které jako dospívající odmítali. Je tomu tak i u vás?

Myslím, že tohle je pravda zejména v případě náboženství. Ale ano, občas spílám velkým mezinárodním korporacím a občas mívám zvláštní tendence střílet bankéře například ? . Taková byla moje maminka, k nepřátelům proletariátu byla nemilosrdná. Stalin byl podle ní příliš měkký. Jak jsem ale říkal, u mé maminky jste si nikdy nemohl být jistý, kdy to, co říkala, myslela vážně, a kdy byla jen extrémně sarkastická. Pravidelně nás tím přiváděla k šílenství. Je to zvláštní pocit, vyprávět o rodičích komunistech tady v Praze, kde byli lidé doopravdy vězněni kvůli komunistům. Všechny ty vtipy, které jsme slýchávali jako malí, by tady nebyly vtipné, proto vám je neřeknu. Mimochodem, podle mé maminky jste dostali po právu, co jste si zasloužili. Vy a Maďaři.

Myslíte sovětskou invazi? 1956 a 1968?

Ano, ano. Víte, po roce 1956 hodně lidí stranu opustilo, protože byli znechuceni. Ne tak moje maminka. Ta podporovala stranickou linii, ať to bylo cokoliv. Lidem jako ona se říkalo „tankisté“ - tak se označovali soudruzi, kteří podporovali invazi do Maďarska.

Měla vaše rodina nějak kontakty s ruskou tajnou službou v Británii?

Ne, samozřejmě že ne. Můj tatínek se vypracoval na poměrně vysokou pozici ve straně a nejsem si vůbec jistý, zda by takovou nabídku přijal. Maminka, na druhou stranu, by se stala špionem jako lusknutím prstu, ani by ji za to nemuseli platit. Myslím, že to bylo jedno z jejích největších traumat, že ji o to nikdo nepožádal ?. Ale pro KGB a podobné nemělo smysl naši rodinu rekrutovat. Neměli jsme přístup k žádným zajímavým informacím, rodiče byli vyhlášení komunisté široko daleko, nikdo by jim nic neřekl, neměli šanci získat pozici, z níž by cokoliv mohli ovlivňovat. Říkávali jsme mamince, že pokud chce být špion, měla by dezertovat ke konzervativcům.

Nikdo nemá rád kritiku své tvorby. Pokud chcete někdy kritizovat spisovatele, musíte ho nejdřív pochválit.

Ben Aaronovitch Tweetni to

Potřebujeme knihovny

Jednou jste řekl: „Čtení je dobré, protože získáváte slovní zásobu nutnou k tomu, abyste byl schopen pokládat ty správné otázky. Omezování svobody vždycky začíná omezováním přístupu k literatuře“. Jak tahle láska začala?

Na základní škole mě čtení vůbec nebavilo. Měli jsme seznam knih, které jsme měli číst, ale nic si z nich nepamatuji. Jenou jsme ale šli do dětské knihovny, kterou jsme měli naproti škole. Pamatuji si, že jsem namátkou sáhl po knize od Andrewa Nortona, a tak jsem objevil science-fiction. A byl jsem ztracen. Když jsem přečetl vše, co bylo v dětské sekci, okamžitě jsem přešel do té pro dospělé. Několik let jsem četl jednu knihu denně.

Jaké jsou ty nejoblíbenější, ke kterým se můžete stále vracet?

Záleží, co máte rádi, ale z fantasy literatury je asi mojí nejoblíbenější Prokletí Chalionu od Lois McMaster Bujold. Rád se také vracím k sériím krátkých povídek afroamerické autorky a aktivistky Toni Cade Bambary. Není tak známá, jak by měla být, zemřela relativně mladá. Kdyby ještě chvíli psala, určitě bychom o ní slyšeli mnohem více. Nemám ale dnes na čtení bohužel moc času. Alespoň dost poslouchám.

Nahradí podle vás audioknihy ty klasické?

Stejně jako u gramodesek, i tady pořád předpovídá, že lidé, kteří čtou knihy, vymřou, ale myslím, že se to nestane. Ostatně knihu máte mnohem rychleji přečtenou než poslechnutou. Ale já osobně mám audio knihy moc rád, je to dobrá alternativa, poslouchám je hlavně před spaním, nebo když chodím na procházky. Od svých dvanácti totiž nejsem schopný číst a zároveň u toho chodit.

Osobně se aktivně angažujete v akcích na podporu zachování knihoven. Myslíte, že je možné z knihoven dnes udělat místa, kam lidé opravdu budou chtít chodit a trávit v nich čas?

Myslím, že musíte přijít na to, co je jejich skutečným účel. Nikdy to nebyla pouze místa ke skladování knih, je to prostor pro studium, psaní prací, užívání počítačů, záleží na době a technologiích, které jsou k dispozici. Já knihovny vnímám jako velmi lokální záležitost, vždy se musíte podívat na komunitu, ve které se daná knihovna nachází. Nemá cenu snažit se knihovnu udělat co nejvíc atraktivní pro mladé lidi, pokud v oblasti žijí především důchodci. Do knihoven nemusí chodit tisíce lidí ani by to neměla být otázka financí, je to stejné jako např. pouliční osvětlení. Platím spoustu peněz za osvětlení částí Londýna, do kterých nikdy nepřijdu. Proč? Protože město jako celek je potřebuje. Stejné je to s knihovnami.

Řekl byste tedy, že knihovny jsou nepostradatelnou součástí struktury každého města?

Myslím, že knihovny jsou podstatnou součástí moderní kultury. Potřebujeme je, protože slouží celé řadě účelů. Je to místo, kde můžete získat informace zadarmo, knihy zadarmo, nabízejí možnosti zábavy zadarmo. Nevím, jak je to v České republice, ale v Británii jsou knihovny také místem, kde se vždy nacházejí letáčky a brožury nejrůznějších organizací. Potřebujete informace o tom, kde vám poskytnou zdravotní péči? Jdete do knihovny. Potřebujete právní pomoc? V knihovně se dozvíte, kde začít. Knihovny zkrátka tvoří nezbytnou součást každé komunity. Každá větší britská vesnice či maloměsto potřebuje několik knihoven, pět či šest hospod, knihkupectví a možná doktora, aby to dobře fungovalo.

Knihovny by dnes měly být informačním koučem

Velké pravidlo komedie

Přátelíte se s dalšími spisovateli?

Moc přátel nemám, ale ty co mám, jsou spisovatelé. Myslím, že potřebujete někoho, s kým si můžete sednout a mluvit o práci. Neřešíme nějaká hluboká filosofická témata, alespoň spisovatelé, s kterými se přátelím já, to neřeší. Ne, povídáme si o psaní jako o řemeslu. Jak se dostat ze scény A do scény B. Jak vytvářet dobrou strukturu příběhu. Takové věci.

Velké pravidlo komedie říká, že nepotřebujete žádná pravidla, pokud je to vtipné. To je vše, na čem záleží.

Ben Aaronovitch Tweetni to

Kritizujete si svoji tvorbu navzájem?

Mm, to zas ne. Protože žádný spisovatel nemá rád kritiku své tvorby. Za žádných okolností. A pokud vám někdo říká něco jiného, můžete si být jistá, že prachsprostě lže. Pokud chcete někdy kritizovat spisovatele, musíte ho nejdřív pochválit. Každý si nejvíce pamatuje to, co slyší, jako první, pokud se nejdřív vytasíte s kritikou, nic jiného už nebudeme poslouchat. Mám několik přátel, kterým věřím, věřím jejich úsudku, a občas jim něco pošlu. Je to ale spíše výjimka.

A posloucháte připomínky svého editora?

Ne, ne, co vás nemá. Ne, vážně, vím, že bych měl. Ale dnes už mám docela jméno a není tak jednoduché mě editovat. Navíc píšu sice velmi pomalu, ale zato důkladně. Většinou udělám draft, který hned rozpracuji do finálního textu a sám si ho edituji, takže už nerad s  textem hýbu. Pokud můj editor nepoukazuje na nějakou opravdovou botu, což se také stává, moc ho neposlouchám.

Zrovna nedávno mi chtěl vyškrtnout několik scén na začátku poslední knihy, protože myslel, že zpomalují děj. Nechápal, proč tam jsou. Ony ale byly vtipné. A to stačí. Velké pravidlo komedie říká, že nepotřebujete žádná pravidla, pokud je to vtipné. To je vše, na čem záleží. Nesmíte to samozřejmě přehnat, ale v komedii nemusí vše dávat perfektní smysl, musí to prostě být vtipné.

Dřív jsem se zásahům editorů vyhýbal tím, že jsem texty odevzdával neslušně pozdě, čímž jsem jim nedal čas mě pořádně zeditovat. Vedlejším důsledkem pak samozřejmě bylo, že mé anglické knihy jsou plné překlepů. A jelikož mám pozorné fanoušky, vznikla řada internetových stránek o všech mých překlepech. Ale musím říci, že mě to nijak netrápí; v okamžiku, kdy řeší překlepy, si knihu už dávnou koupili.

Bradavice v Londýně

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte