V Praze rostou galerie jako houby po dešti. Jen v uplynulých dnech tu přibyly hned tři, a to počítám jenom ty, které jsem stihnul zaznamenat. Určitě jich je mnohem víc. První se jmenuje Solution, což znalcům může něco říkat. Ano, jde o výstavní prostor velmi rodinného charakteru, kde se každý může cítit doslova jako doma v obýváku a který Mark Divo donedávna provozoval na vršovické Krymské.
Teď se přesunul do jiné hipsterské enklávy, pochopitelně na Žižkov, konkrétně do Bořivojovy ulice. Provoz tu minulý týden zahájila výstava Terezy Kurovské, která ve svých obrazech, plastikách a asamblážích zpracovává strach z toho, že bude opuštěná. A protože nechce, aby měly takový strach i věci, které ji obklopují, tak je drží navěky pohromadě v uměleckých dílech. Dost to funguje, jak bylo vidět i na reakci Markova Motoráčka, jenž doložil, že umění mohou rozumět dokonce i psi. Nebo ho alespoň čmuchavě obdivovat.
I druhá nová galerie je staronová. Svit Michala Mánka už sídlil na Smíchově i ve Střešovicích, na nové adrese na Vinohradech to ale konečně vypadá na delší setrvání. Michal si pronajal druhé patro bývalé telefonní ústředny, což je taková ta nenápadná stavba skrytá za Národním domem hned vedle monstrózního betonového větráku od metra. Před čtrnácti lety to tu vyhořelo, takže dalo dost práce dát prostor zase k světu. Dobrá věc se nicméně podařila a začalo se hodně zostra, protože jako první tu vystavuje Jan Merta. Více o něm a jeho výstavě Předkrm si můžete přečíst v pondělním tištěném Respektu, nicméně už teď je třeba říci, že jestliže takhle yopulentně vypadá předkrm, tak jaké hody nás asi čekají na podzim, až bude mít Merta velkou retrospektivu v Městské knihovně?
Benjamínkem mezi novými galeriemi je vršovická Jedna dva tři Gallery. Otevřela se minulý čtvrtek v rámci ateliérového komplexu Petrohradská 1. 2. 3. My, co žijeme ve Vršovicích, si víceméně nemůžeme na nic stěžovat. Tedy právě až na to, že galerii abys tam pohledal. Kolektiv lidí kolem Petrské se to snaží už rok změnit a teď tu tedy Edita Štrajtová s Danielem Konopáčem otevřeli kromě ateliérů i galerii. První přišla na řadu studentka Jiřího Petrboka z AVU Veronika Gabrielová - a bude to docela kolotoč, protože výstavy se tu plánují dělat vždycky jen na týden.
Taky mě zaujal prostor Drivethru. Ten je situován do průjezdu vedle vrátnice bývalé pekárny, která návštěvníkovi slouží jako jakási pasparta, skrz niž se může dívat do průjezdu a rámovat si tím obraz namalovaný na stěnu. Tenhle namaloval Ilya Over a jmenuje se Vnitřní oheň.
Ale zpátky do žižkovské Bořivojky. Tam se totiž taky otevřela výstava Jana Šerých v Galerii Hunt Kastner. Se skloňováním jména Šerých se to má trochu jako s autorovou tvorbou: je to komplikované, ale stačí si zvyknout a ono to najednou jde automaticky. K jeho temným komentářům o složitosti světa našeho vezdejšího Tereza Stejskalová v textu k výstavě napsala, že bychom se prostě měli naučit žít s vědomím, že ho nemáme pod kontrolou a netušíme, kam a k čemu spěje. Já k tomu za sebe dodávám, že s tímhle pocitem se učím žít už od malička a očividně mně to stejně jako Janu Šerých moc nejde.
O kus dál ve stejné ulici se v City Surfer Office prezentují David Krňanský s Juliem Reichelem. O projektu Duckrabbit Industry – Never Stop 2 mohu říci jen to, že je složen z fotografií, básničky a rychlovarné konvice, v níž neustále bublá vroucí voda. Snad to City Surfer moc nezvedne nájem na spotřebách.
Nicméně nejen výtvarným uměním živ je člověk. Jedním z relativně nových kulturních prostorů v Praze je taky FAMU klub, který ve sklepeních vede Gábina Kontra. My jsme tam svého času se spolužáky z FSV chodili na kafe s drštkovou polévkou, což byla zhruba asi tak stejně vydařená kombinace jako bylo v mnoha ohledech vydařené naše studium. Každopádně teď to tam vypadá úplně jinak, číšníky se servítky, co si tu tehdy zřejmě kroutili nějaké tresty z vedlejší Slávie, vystřídali mnohem sympatičtější lidé i sympatičtější sortiment. Večer se tu dělají koncerty a vzhledem k malému podzemnímu prostoru mají správnou zemitou atmosféru, kdy o sobě se zcela neznámými lidmi při zvýšené fyzické aktivitě za chvíli víte i to, co vědět nechcete. Já tu byl na montrealské Blance. Když jsem se ptal, proč skončili už po čtyřiceti minutách, když jedou tak z daleka, tak to prý patří k věci, protože tady nejde o délku, ale o prožitek.
No, jak kdy. V úterý jsem v Ponci navštívil premiéru představení L / One of the Seven a jestli jsem si něco opravdu, ale opravdu přál, tak aby to co nejdřív skončilo. Milovníci současného tance ať na tomto místě okamžitě přestanou číst, ale já si prostě nemůžu pomoct. Co mám obdivovat na tom, že si Tanečnice roku 2015 Martina Hajdyla Lacová nejdřív dá na hlavu židli, jako by se jí tam přilepila, a pak hodinu předstírá, že prožívá „touhu, vášeň, rozkoš, smilstvo“ a že její „žízeň nemůže nikdy být uhašena“ pomocí těch největších klišé, jaké si lze představit? Proč musí pořád běhat ze strany na stranu, cloumat sebou, vytřeštěně před sebe zírat, bušit se do prsou, padat po zásahu elektrickým proudem, hlasitě u toho vzdychat a hlavně brát se tak smrtelně vážně? Vždyť to celé vypadá jako gymnastická prostná s mnohem horšími cviky, ale lepší hudbou.
Vrcholným číslem pro mě bylo, když aktérka pro metaforu toho, že si za sebou vleče svůj ženský úděl, použila síť nacpanou dámskýma botama, do níž se zamotala a vlekla ji za sebou. Než to konečně skončilo, doufal jsem, že třeba podobným způsobem zkusí v nejlepší cimrmanovské tradici vyjádřit i pocit, že jí začíná pomalu ujíždět vlak. Hlavní nádraží je totiž od Ponce nedaleko. Celé je to věnované sedmi smrtelným hříchům - tohle byl první z nich, takže se máme ještě na co těšit. Do příští Pražské kavárny i na sebe.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
