Umění jen pro krásu přestalo dávat smysl

Na židli sedí mladá žena v bílých šatech zahalená závojem. Z řeči jejího těla je však jasné, že o svatební idylu se nejedná. Nejspíš kdysi propadla mýtu romantické lásky, ale poté pochopila, že se chytila do pasti manipulativního partnera. Následně tak vytahuje motorovou pilu a podřezává si pod sebou dřevěné nohy – dokud nespadne na ústa. 

Tak začíná nová inscenace režisérky a choreografky Miřenky Čechové (43). Nazvala ji Rukojmí a formou sóla pro jednu tanečnici v něm vypráví právě o vztazích s narcistním partnerem a o tom, jak to poznamenává děti, které se z nich narodily. Příběh zpracovala také v románu Co já? Co ty? odehrávajícím se v kulisách neutěšeného pohraničí, odkud sama pochází. Třicátnice Laura v knize vzpomíná, jak se kdysi ocitla v dětském domově a jak coby citově deprivovaná teenagerka snadno podlehla intrikám tamního učitele. 

Nejprve ji začal rafinovaně přesvědčovat o její výjimečnosti a nakonec sexuálně zneužívat. Podobný mechanismus v poslední době popsal třeba film Sbormistr nebo novela Ivany Gibové Babička. A také tato díla došla podobně jako Miřenka Čechová k tomu, že vše většinou začíná v dětství.  „Vztáhnu to ke svému pohlaví, i když se to může týkat i mužů. Holky jsou ale častěji vychovávány k tomu, aby byly hodné, neodmlouvaly, poslouchaly, moc se neprosazovaly a myslely na to, že je nad nimi vždy autorita se vztyčeným kárajícím prstem,“ popisuje. To vytváří ideální podhoubí pro manipulátora.