TOP 15 kulturních článků Respektu roku 2021: Pitomý porno, Nirvana, falza, moderný chalan
 
12d_fto Jan Zátorský_MAFRA_Profimedia MODERNÝ CHALAN MIRO ŽBIRKA • Autor: Profimedia

„Můj film vlastně nemá žádné poselství. Respektive jeho jediným poselstvím je provokovat myšlení,” říká Respektu Radu Jude. Povídali jsme si s ním mimo jiné o jeho filmu Smolný pich aneb Pitomý porno, který chvíli poté získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Berlíně. Dělat výběr textů ze světa kultury je možná vůbec nejtěžší. Je tu tolik žánrů a možností. Nicméně tu najdete nekrolog Hany Hegerové, profil malířky Toyen či reportáž, jak se vdechuje domům druhý život. Pokud vás články zaujaly a chcete, aby vycházely další, budeme rádi, když se stanete našimi předplatiteli.

Pravá slza

Hana Hegerová, zpěvačka
„Jen to zkus a běž, já tě nepustím, proto klidně lež.“ (1972) • Autor: ČTK

Poslouchat Hanu Hegerovou znamenalo spoluprožívat silné emoce a chápat, čím prochází žena

Byla jedinou zpěvačkou svého druhu. Silou osobnosti a nezměrného charismatu naučila československé publikum vnímat šanson a od šedesátých let se stala ztělesněním tohoto žánru u nás. Hana Hegerová uměla bez přehrávání a patosu vytvořit z několikaminutové skladby velké, často mrazivé drama, které se posluchači dostalo pod kůži.

„Téma každé mé písničky je láska. Taková nebo onaká. Šťastná nebo nešťastná. Bez lásky v tom nejširším smyslu si neumím představit život,“ popisovala v portrétu České televize z roku 2006. Ovšem tam, kde láska pro mnoho popových interpretů znamenala buď touhu, nebo zlomené srdce, Hana Hegerová zpívala o všech dalších odstínech citu, který život spíše komplikuje. Její písně nebyly hity určené k broukání a notování si, poslouchat Hanu Hegerovou znamenalo spoluprožívat s ní silné emoce a následně je pochopit.

Obscénní jsou politické debaty, ne sex

Clipboard01
Rumunský režisér Radu Jude

S rumunským režisérem Raduem Judem, čerstvým vítězem filmového festivalu v Berlíně, o falešném kapitalismu, chvále pesimismu, dějinách deroucích se na povrch a důvodech, proč se Rumuni tak rádi cítí jako oběti

 

Váš film Smolný pich aneb Pitomý porno začíná dlouhou scénou domácího porna, které si pro sebe a svého manžela natočí středoškolská učitelka, a pak čelí předsudkům a zášti, když video unikne na internet. Takový explicitní úvod se na festivalech, kde soutěží umělecké filmy, často nevidí. Snímek přitom pojednává o vzpírání se dogmatům v myšlení – je tedy tenhle úvod i vtipným útokem na to, jak má vypadat „správný“ artový film?

Možná, částečně. Ta scéna je hlavně nutná, protože kolem ní se pak celý film točí. Zve diváka, aby srovnával obscénnost malého domácího pornovidea jednoho manželského páru s obscénnostmi, které se dějí ve společnosti. Navíc pod artový film se toho vejde hodně.

Zasněná občanka Toyen

TOYEN (Marie Čermínová), česká malířka
Ještě s úsměvem. (Toyen, 1930) • Autor: ČTK

Vyprodaná retrospektiva vypráví příběh Marie Čermínové, umělkyně, která neuhnula ze své cesty

Retrospektiva Snící rebelka Toyen ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie v Praze je momentálně vyprodaná až do poloviny července. Za mimořádný zájem pochopitelně může vládou nařízená omezená kapacita kvůli stále ještě řádící pandemii, přesto je touha Čechů spatřit díla Marie Čermínové (1902–1980) enormní. Život a tvorba Toyen jsou přitažlivé z mnoha důvodů a tím hlavním je jejich neopakovatelnost. Není to klasický příběh o umělecky nadaném jedinci, jehož genialitu rozpoznaly až následující generace, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Obrazy Toyen se dnes prodávají za astronomické částky. Stávající tuzemský rekord je starý pár týdnů a činí téměř 80 milionů korun za plátno z roku 1925 s názvem Cirkus. Po Toyen byla ale poptávka víceméně vždy, nehledě na turbulentní proměny nálady společnosti ve 20. století. A to už od samého počátku – vždyť jí bylo teprve třiadvacet, když její medailonek protlačil Vítězslav Nezval do prvního dílu Masarykova slovníku naučného.

Nadějná mladá žena na hroby neplive

Clipboard01
Film Nadějná mladá žena

Snímek oceněný Oscarem za scénář přináší do světa filmů o pomstě za znásilnění nový pohled

S tolerovanou dávkou suverenity lze prohlásit, že pokud se bude o některém z filmů nominovaných letos na Oscara mluvit i za pět let, bude to Nadějná mladá žena. Už dnes režijní debut britské herečky a scenáristky druhé řady seriálu Na mušce Emerald Fennell z podžánru filmů o pomstě za znásilnění (rape revenge) rozděluje publikum i kritiky. „Nejodvážnější feministický film roku,“ psal loni na konci roku deník Variety. „Ne tak feministický film, jak jste doufali,“ kontroval The Daily Californian. Film, který dělá „ze sociopatického chování styl a z traumatu vtip“, přidaly se The New York Times. „Manipulativní a nihilistický,“ zarámoval debatu týdeník Now Toronto. I když se autorka snaží distancovat od dřívějších, notoricky známých předchůdců, rozpolcenost reakcí připomíná, k jak moc kontroverznímu typu filmů Nadějná mladá žena patří. Odkazuje k americkým snímkům ze sedmdesátých a osmdesátých let jako Plivu na váš hrob nebo Rtěnka, které ve své době představovaly filmovou rozbušku, jež do ulic vyháněla protestující feministické aktivistky. S filmy se pojí otázka, jestli zachycují výsostně feministické téma, nebo jde jen o zástěrku pro zneužívání ženského těla a nebezpečně atraktivní obraz násilí a moci. Nadějná mladá žena tenhle typ kontroverze obchází a aktualizuje rape revenge film pro 21. století.

Škrtnout sirkou

Milan Italy. 17th September 2017. The American singer-songwriter and pianist TORI AMOS performs…
TORI AMOS • Autor: Profimedia

Písničkářka Tori Amos na novém albu ukazuje cestu z temných časů

Už měla hotové celé album. Ovšem pak se změnil svět a změnila se i ona. Byla to vlna napětí provázející volební souboj Joea Bidena a Donalda Trumpa, následný útok na Kapitol ve Washingtonu i další vlna lockdownu v Británii, kde nyní žije, po nichž pochopila, že písně, které napsala v roce 2020, jsou k ničemu. „Najednou vůbec s ničím nerezonovaly. Nebyly to ani písně, které by mi pomohly dostat se z fáze, kdy jsem najednou na nic neměla energii,“ popisuje Tori Amos v profilu pro deník The Independent. Napětí trumpovské éry opadlo, ale dostavilo se vyčerpání. Přestože se necítila dobře a v lockdownu se propadala do deprese, začala znovu.

V rychlém období mezi jarem a létem napsala ve svém domě v Cornwallu, kde sídlí s celou rodinou, nové skladby. Ty nyní tvoří desku Ocean to Ocean – album, jež se vyrovnává s pocitem ztráty blízkého člověka i odloučení od ostatních a nachází východisko z bezmoci v přiznání si, že na některé věci je člověk docela sám. Stejně jako v minulosti, když nevěděla, kam dál, šla se radit s múzami – jak říká hlasům, které jí přinášejí inspiraci. „Piš o tom, co prožíváš. A když jsi zlomená, smutná a truchlíš, tak musíš začít právě tam,“ poradily jí, jak líčí ve sloupku pro The Guardian.

Domy ze second handu

Kumst, Brno
Autor: Matěj Stránský

Co s prázdnými budovami? Nebourat, využít, říká nový trend.

Nikdy nebourejte, nikdy neodstraňujte a nic nenahrazujte. Vždycky přidávejte, přeměňujte a znovu využívejte,“ zní heslo architektky Anne Lacaton a jejího partnera Jeana-Philippa Vassala, kteří letos na jaře získali Pritzkerovu cenu. Je to vysoké ocenění francouzské dvojice za „trvalý a významný“ přínos architektuře. Trofej často přirovnávanou k té nobelovské dostali právě za svoje ohleduplné a chytré úpravy stávajících staveb – například sociálních bytů v Paříži, Bordeaux a jinde. Měly se zbourat, ale jim se z nich povedlo udělat příjemné, vzdušné a žádoucí bydlení.

Ve stejnou dobu, kdy architektonický svět probíral ocenění za zlepšení francouzských paneláků, vrcholily v Brně práce na projektu, který se řídí stejnými zásadami. Mírné, dobře cílené zásahy za nízké náklady oživily čtyřpatrový prázdný dům v centru Brna. Z nevyužité vysokoškolské budovy s menzou se stal „kreativní hub“ KUMST – převedeno do méně módního slovníku levné kanceláře pro drobné podnikatele v kreativních oborech, grafiky, architekty či programátory.

Originál? Falzum!

57A_profimedia
Nejslavnější podvodník. (Žena čtoucí notový zápis od Hana van Meegerena z roku 1935) • Autor: Profimedia

V Praze a Hradci Králové poprvé v historii zkoumají, kolik falešných děl se nachází ve sbírkách zdejších veřejných institucí

Její ztuhlý úsměv připomíná Leonardovu Monu Lisu. Tahle dáma je ale na rozdíl od legendární Giocondy od pasu nahoru vysvlečená. Však se jí také říká Nahá Gioconda. Do sbírek Národní galerie v Praze (NGP) se olej namalovaný na ořechové desce a pyšnící se podpisem renesančního mistra dostal v roce 1951, kdy ho koupila v pražském starožitnictví. Dnes po sedmdesáti letech je jedním z nejpozoruhodnějších exponátů výstavy ve Šternberském paláci, která se otevře tento pátek. Instituce snažící se znovu restartovat svůj skomírající výstavní program však návštěvníky na atraktivní akci nemůže zvát slibem zhlédnutí unikátního da Vinciho díla. O žádného Leonarda totiž ve skutečnosti nejde.

Každý chce být kreativní

57A_foto Netflix
Slyšet známý hit novýma ušima. (Zpěvačka Alicia Keys a moderátor Hrishikesh Hirway při natáčení dokumentárního seriálu Song Exploder pro Netfl ix) • Autor: MATT SAYLES/NETFLIX

Tvořivost patří k těm nejvyhledávanějším vlastnostem současnosti. I proto roste zájem publika o formáty, v nichž umělci prozrazují, jak se rodí jejich díla.

Pane jo, to je hustý. Můžu jen něco říct, než začneme? Je pro mě hrozná pocta tu být, protože tahle videa sleduji až nábožně.“ Olivia Rodrigo jen těžko ovládá nadšení z rozhovoru s novinářem Joem Coscarellim. Během osmiminutového klipu zpěvačka a autorka největšího hitu posledních týdnů rozebere zákulisí vzniku emotivního songu Drivers License, který v lednu pokořil několik streamovacích rekordů a vyhoupl se na první místa hitparád v USA, Evropě i Česku.

Divák se dozví, že skladbu skutečně složila krátce po autoškole a první verš „Minulý týden jsem si udělala řidičák“ pochází z jejího deníku. Zjistí, že zvláštní zvuk zavírání dveří auta natočila jako zvukový efekt její matka na telefon, Rodrigo prozradí i to, kam ve skladbě ukryla motiv, který má sloužit tvůrcům na TikToku jako signál, kam ve svých videích umístit střih a dát tak klipu pointu. Během několika minut se divák dozví všechno o tom, jak se její hit zrodil.

Tady to skrývat nebudeme

iHeartRadio Music Awards, Arrivals, Dolby Theater, Los Angeles, USA - 27 May 2021
Jakou hudbu přinesl uplynulý rok? • Autor: Profimedia

Debutové album zpěváka Lila Nase X je tklivým příběhem coming outu i radostnou oslavou sexuality

Není mnoho černošských zpěváků, kteří by prorazili v country. Není mnoho otevřeně queer lidí v rapu. A už vůbec nejsou černošské queer popové hvězdy, které by poslouchal celý svět. Lil Nas X všechny tyto historicky dané bariéry hudebního byznysu prorazil. Přičemž mu k tomu stačil víceméně jeden megahit, jímž pokořil všechny americké hitparádové rekordy, a následně čerstvé debutové album Montero, které je oslavou ničím nespoutané sexuality v duchu toho, jak s ní zacházeli třeba David Bowie nebo Madonna. „Dokázal přepsat kulturní stereotypy stejně jako zavedené představy o hudebních žánrech,“ řekl nad deskou Ron Perry, šéf vydavatelství Columbia pro časopis TIME. To vše navíc ve velmi krátkém čase.

Po albu Olivie Rodrigo Sour je Montero druhým nejvýraznějším popovým debutem roku. Obě alba neuznávají žánrovou čistotu a byla by jim spíš na obtíž: kloužou od popu přes rap a tklivé balady k punku. Obě v různé podobě zachycují dospívání a emancipaci. Současně ukazují na znatelné uvolnění některých konzervativních hodnot panujících v tom nejkomerčnějším showbyznysu. Rodrigo zpracovává vztek z rozchodu a hledá cesty, jak zacházet s hněvem, což není u ženy tolerovaná emoce, dvaadvacetiletý Lil Nas X zase popisuje složitou cestu sebepřijetí. Od slibu, že svoji homosexualitu svému okolí nikdy nepřizná, po její radostné, často s hravou nadsázkou i cílenou provokací pojaté ztvárnění ve výpravných videoklipech či živých vystoupeních.

Reportér nikdy neumírá

Aviation Highjacks pic: 3rd August 1961. El Paso, Texas, USA. Police officers, border patrolmen and…
Epidemie začíná. (Jeden z prvních únosů letadel v USA, El Paso, 1961) foto getty images • Autor: Popperfoto via Getty Images

Literární reportáže si našly cestu do českých knihkupectví. Zbývá jen najít jejich tuzemské autory.

Vzhledem k dlouhodobě zavřeným knihkupectvím by novinář od setkání se dvěma majiteli malého slovenského nakladatelství Absynt čekal docela pochmurnou náladu. Juraj Koudela a Filip Ostrowski se ale z okének videochatu usmívají a svorně říkají, že se jim i přes pandemii loni podařilo udržet roční obrat na běžné hladině. V případě jejich podniku sídlícího v Žilině jde o půl milionu eur, tedy zhruba 13 milionů korun. „Měli jsme mnohem větší ambice, ale že jsme meziročně neklesli, je obrovský úspěch,“ pochvaluje si Koudela a Ostrowski dodává: „Čtenáři nás mají rádi, je to komunita, která vnímá, že nás potřebuje.“

Absynt není klasické nakladatelství se zaměnitelnou produkcí. V česko-slovenském prostoru je jediné, které se ve své edici Prokletí reportéři specializuje na vydávání literárních reportáží. Ve světě oblíbeného žánru, který se pomalu začíná prosazovat i u nás. Koudela s Ostrowským na náš trh posílají literární reportáže už pátým rokem a letos se chystají vydat dalších sedm knížek v češtině. Mezi světové špičky, na které se nakladatelství soustřeďuje, se ale ani letos nezařadí žádný český novinář. Proč tomu tak je?

Miliony mimozemšťanů

Nirvana Live
Pro své hodnoty je třeba si stvořit svůj systém. (Nirvana na festivalu v Readingu, 23. srpen 1991) • Autor: Profimedia

Ani třicet let od svého vydání neztrácí album Nevermind od Nirvany nic ze své síly

V srpnu 1991 nic nenasvědčovalo hvězdné kariéře. Na evropském turné, kde Nirvana předskakovala Sonic Youth, bývalo v publiku pár set lidí a málokdo byl na ně zvědavý. Kurt Cobain byl navíc tou dobou de facto bezdomovec. Kvůli neplacení nájmu byl v nepřítomnosti vystěhován ze svého bytu v Olympii, a když nekoncertoval, přespával na zadním sedadle auta. Během několika málo týdnů a měsíců se ale tohle všechno mělo změnit. Bylo to jen ticho před bouří, protože koncem září 1991 se na pultech objevilo album Nevermind.

Do konce roku nebylo na rozhlasových stanicích a na MTV ve Spojených státech i Evropě většího hitu než divokého konfrontačního Smells Like Teen Spirit. A když Nevermind začátkem ledna 1992 sesadilo z prvního místa albového žebříčku Billboard Michaela Jacksona, brali to kulturní komentátoři jako symbolickou tlustou čáru za opulentními, předvádivými, ale také politicky konzervativními osmdesátými lety. Nejednalo se jen o příchod nového zvuku a syrové hudby. Vynořila se celá nová estetika, nové postoje ke společnosti i ke světu – a nikdo jim nedal tak čirý a srozumitelný tvar jako Nirvana. Šlo o překotný kulturní obrat, jenž proměnil demografické složení posluchačstva a zachytil pocity celé jedné generace.

Odkrývání ledovce

Clipboard02
Ernest Hemingway

Dokument o Ernestu Hemingwayovi pátrá po muži za macho mýtem, který už dnes neobstojí

Černovlasý vousatý muž s širokým úsměvem vítězně klečí vedle lva, kterého právě skolil. O mrtvé zvíře má opřenou pušku. Fotka patří k těm mnoha ikonickým, z nichž se skládal obraz amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye. Testosteronový král americké moderní literatury byl vedle nebojácného lovce divoké zvěře rváč, válečný veterán, milovník býčích zápasů, žen, válečný reportér, světák, rybář na širém moři – a samozřejmě milovník alkoholu. Často svlečený do půli těla pózoval i za svým psacím strojem. Sám si pro sebe ve dvacátých letech vymyslel patriarchální přezdívku Papa, kterou převzal literární svět i novináři, včetně jeho kritiků. Byl chodícím zosobněním „skutečného chlapa“ s obrovským dopadem na americkou kulturu a společnost. „Hemingway, jako spisovatel i jako veřejný über-chlap, stále straší naši kulturu. Ernest (Papa) Hemingway straší naši kulturu stejně, jako naši otcové straší naše vlastní životy,“ napsal v roce 1977 ve svém článku v deníku The New York Times Aaron Latham. Možná by se divil, že Hemingwayova extrémní persona „straší“ dodnes. Spisovatele obdivoval například senátor John McCain. A to natolik vášnivě, že jeho tři roky starý televizní portrét si vypůjčuje název z Hemingwayovy knihy Komu zvoní hrana.

Odvaha vidět světlo

Amanda Gorman
Básnířka Amanda Gorman

Básnířka Amanda Gorman přitáhla globální pozornost k poezii a chce ji šířit mimo elity

Malé cíle si rozhodně neklade a seznam těch dosažených je impozantní. V roce 2017 získala jako první držitelka cenu National Youth Poet Laureate. V průběhu posledního měsíce se pak Amanda Gorman stala prvním básníkem, který kdy recitoval poezii při finále ligy amerického fotbalu Super Bowl a ve svých dvaadvaceti také vůbec nejmladším básníkem, který kdy vystupoval během inaugurace amerického prezidenta. Postarala se tu o moment, který zastínil spoustu jiných a mnohem slavnějších celebrit toho dne.

Strhla na sebe pozornost nadějeplným a energickým přednesem své básně The Hill We Climb (Kopec, na který šplháme), která zachycuje ochotu překonat bolest i touhu po spravedlnosti uvnitř rozklížené společnosti a korunuje ji finále: „Protože vždy tu je světlo. Pokud jsme dost stateční ho vidět. Pokud jsme dost stateční jím být.“ Na její slova s obdivem reagovala veřejnost i politici včetně bývalého prezidenta Obamy a během jediného dne jí na Instagramu přibyly téměř dva miliony sledujících. Při Super Bowlu zase věnovala báseň Chorus of the Captains (Sbor kapitánů) třem konkrétním hrdinům, kteří pomáhají ve svých komunitách při zvládání pandemie: zdravotní sestře, učiteli a válečnému veteránovi.

Moderný chalan

Miro Zbirka
Miro Žbirka • Autor: Profimedia

Zpěvák a skladatel Miro Žbirka nepřestal být nikdy posedlý popem a ukázal všem ostatním, jak si v něm najít osobní cestu

Je to pozoruhodný okamžik, v němž lze naráz spatřit hudební hvězdu i hudebního fanouška. Píše se listopad roku 2019 a česko-slovenský hudebník Miroslav Žbirka má právě zkoušku v Londýně s místními muzikanty. Před rokem s nimi v proslavených studiích Abbey Road nahrával album a nyní společně vystoupí na koncertě v klubu 229 The Venue. Kapela, v jejímž čele Žbirka stane, má shodnou personální sestavu, jako ta, s níž v devadesátých letech koncertoval Paul McCartney, a dokonce s ní natočil živé album Paul Is Live. Právě tento vinyl drží Žbirka v ruce a nechává si ho od každého podepsat. Jsou to jeho spoluhráči, doprovodná kapela, která brzy spustí jeho písně. Jsou to ale také jeho idoly, protože hrají se členem The Beatles. Tedy kapely, která může za to, že kdysi vůbec vzal do ruky kytaru.

Popsaný výjev zachytil dokumentární film Meky režiséra Šimona Šafránka a v této krátké scéně se průzračně ukazuje Žbirkova naprostá oddanost hudbě. Stojí tu v jedné osobě hitmaker, který napsal desítky úspěšných singlů, i zapálený fanoušek, jenž obdivuje a poslouchá hudbu druhých. Miro Žbirka, který minulou středu podlehl komplikacím způsobeným zápalem plic, měl už od raných let image šprta. A po pravdě řečeno k němu pasovala, protože československá scéna zřejmě kromě něj nepoznala většího „šprta popu“. Talent a lehkost, s níž psal hity, se u něj pojily s až encyklopedickými znalostmi pop music, které sytil neustálý hlad po novinkách.

Cit vystřelený ze srdce

60B_repro Respekt
Extáze (2019)

Utajený malíř Siegfried Herz má talent, který se na naší scéně objeví jednou za několik dekád

Nástěnné hodiny v jeho kuchyni ukazují za pět minut dvanáct. Neustále, protože nefungují. Pro Siegfrieda Herze (34) čas nehraje žádnou roli. V panelákovém bytě na okraji Plzně, kde muž skrývající se za pseudonymem žije, se všechno řídí tempem nezávislým na vnější realitě. „Tahle místnost je celý můj svět, už třináct let,“ vysvětluje tichým hlasem Herz v jednom ze dvou pokojů malé garsonky, v jejíchž oknech má zatažené žaluzie, takže není zřejmé, jestli je venku den, nebo noc. V jednom pokoji má matraci na spaní, stůl s počítačem, pracovní desku na malování a desítky nových obrazů. Ve druhém kuchyň vyzdobenou portrétem Richarda Wagnera. Autor obrazu ale do kuchyně moc nechodí, čili ji využívá hlavně kočka Isolda, pojmenovaná stejně jako její pán podle jednoho ze skladatelových děl.

Siegfried Herz žije v dobrovolné izolaci. Ven obvykle vůbec nevychází, a když už, tak to musí být nezbytné. Jako když se nechal loni v prosinci odvézt do Prahy, aby v Centru současného umění DOX zhlédl přípravy své výstavy O lásce. Její vernisáž se už čtyři měsíce kvůli lockdownu odkládá, na objevení dosud utajeného výtvarného talentu si tak musí zdejší veřejnost ještě počkat. K takto pozoruhodnému odhalení přitom na české kulturní scéně dochází jen jednou za několik dekád.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2236

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte