Miro Zbirka Miro Žbirka • Autor: Profimedia

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Je to pozoruhodný okamžik, v němž lze naráz spatřit hudební hvězdu i hudebního fanouška. Píše se listopad roku 2019 a česko-slovenský hudebník Miroslav Žbirka má právě zkoušku v Londýně s místními muzikanty. Před rokem s nimi v proslavených studiích Abbey Road nahrával album a nyní společně vystoupí na koncertě v klubu 229 The Venue. Kapela, v jejímž čele Žbirka stane, má shodnou personální sestavu, jako ta, s níž v devadesátých letech koncertoval Paul McCartney, a dokonce s ní natočil živé album Paul Is Live. Právě tento vinyl drží Žbirka v ruce a nechává si ho od každého podepsat. Jsou to jeho spoluhráči, doprovodná kapela, která brzy spustí jeho písně. Jsou to ale také jeho idoly, protože hrají se členem The Beatles. Tedy kapely, která může za to, že kdysi vůbec vzal do ruky kytaru.

Miroslav ŽBIRKA
Ani macho, ani sexy idol. (Žbirka v roce 1988) • Autor: ČTK

Popsaný výjev zachytil dokumentární film Meky režiséra Šimona Šafránka a v této krátké scéně se průzračně ukazuje Žbirkova naprostá oddanost hudbě. Stojí tu v jedné osobě hitmaker, který napsal desítky úspěšných singlů, i zapálený fanoušek, jenž obdivuje a poslouchá hudbu druhých. Miro Žbirka, který minulou středu podlehl komplikacím způsobeným zápalem plic, měl už od raných let image šprta. A po pravdě řečeno k němu pasovala, protože československá scéna zřejmě kromě něj nepoznala většího „šprta popu“. Talent a lehkost, s níž psal hity, se u něj pojily s až encyklopedickými znalostmi pop music, které sytil neustálý hlad po novinkách.

Není mnoho šedesátníků, kteří by v rozhovorech jedním dechem zmiňovali nadšení z The Kinks i Billie Eilish a člověk by jim věřil obojí. Žbirka byl takovou výjimkou, která ctí kořeny, přitom drží prst na tepu doby. Právě kombinace nadání, výjimečného přehledu o žánru a také skutečnost, že v Bratislavě nepanoval nad muzikanty v době normalizace tak silný dohled jako v Praze, mu ve své době zajistily zcela unikátní pozici.

Žbirka dokázal vybudovat a udržet si důstojnou popovou kariéru za situace, kdy československý showbyznys byl všechno, jen ne důstojný. Prošlapal cestu celé nové vlně slovenských popařů a vyvedl je na celorepublikovou úroveň. Po rozdělení země se stal Pražanem, který je vítaný v obou státech. Hudebně sice nějakou dobu tápal, ale znovu se našel v poslední dekádě, kdy si začal plnit sny o natáčení v Británii a jeho osmdesátkovou tvorbu začala objevovat nová generace posluchačů. Žbirka zůstal přitažlivý svou křehkostí i opravdovostí – pop pro něj totiž nebyl výsledkem složitého kompromisu s režimem jako pro mnoho jiných. Vnímal ho jako svébytnou tvůrčí disciplínu.

Rokenrol změnil všechno

„Byl pro nás oknem, kterým jsme se dívali na Západ,“ shrnuje Žbirkův význam pro sebevědomí a vývoj slovenského popu Oliver Rehák z kulturní rubriky tamního Denníku N. I proto na něj dnes s uznáním vzpomínají v Česku i na Slovensku lidé starší generace i mladí rappeři. Deska Nemoderný chalan z roku 1984 byla vůbec druhým albem, které si Rehák v mládí koupil a později, když začal psát o hudbě, přerostl jeho vztah se Žbirkou ryze profesionální rovinu. Nezřídka si vyměňovali zprávy o hudebních objevech.

K tomu být oknem na Západ Žbirku předurčil už fakt, že se jeho otec Šimon, který byl v armádě, a matka Ruth Gale seznámili během války v Londýně. Brzy se jim narodil chlapec Jason. S příchodem roku 1948 začínalo být jasné, že by se Angličanka s dítětem už do Československa nemusela podívat, případně by otce nepustili do Londýna, a tak se oba usadili v Bratislavě. Rodina se rozrostla o další dva syny. Nejprve se narodil Tony a v roce 1952 nejmladší Miroslav. Sourozenci vybavení angličtinou a s permanentně naladěným přes hranice vysílajícím rakouským rádiem okamžitě propadli kouzlu rokenrolu a Elvise Presleyho. Druhé pobláznění přišlo s The Beatles.

„Nástup rokenrolu posunul všechno. Hudba i móda se brutálně změnily a pro předchozí generaci muselo být těžké to sledovat a chápat,“ vzpomínal Žbirka v roce 2013 pro Českou televizi na to, jak ho formovala šedesátá léta. Příchod normalizace na prahu plnoletosti vnímal víceméně intuitivně, mnohem tvrdší ránu do života mu tehdy zasadila sebevražda bratra Jasona. V rodině představovala tabu, o němž se nemluvilo, přesto všechny poznamenala.

Začínal v kapele Modus, která (v souladu s dobou) nejprve hrála coververze a až později vsadila na vlastní tvorbu. Ve druhé půli sedmdesátých let už vyprodávala vysokoškolské kluby a doplňovalo se v ní charisma tří osobností – kapelníka a klavíristy Jána Lehotského, Žbirky a zpěvačky Mariky Gombitové. V této sestavě vyhráli v roce 1977 písňovou soutěž Bratislavská lyra, ovšem rostoucí popularity rockové kapely se vyšší místa zalekla a z nahrávání alba sešlo. Museli si na něj počkat další dva roky, během nichž začalo mezi starším Lehotským a mladšími členy Žbirkou, Gombitovou a novým baskytaristou Lacem Lučeničem narůstat napětí. Lehotský byl lídr, měl svou vizi a do ní novinky, které přinášeli trendovější spoluhráči, nezapadaly. Proto se Lehotský rozhodl se zmíněnou trojicí rozloučit.

Slovak group Modus with singer Miroslav Zbirka (2nd R) and Marika Gombitova (3rd R) (70's)
Od předělávek k vlastním písničkám. (S kapelou Modus v druhé půli sedmdesátých let) • Autor: Profimedia

Právě tady začíná ta doopravdy hvězdná Žbirkova dráha, během níž mu byl Lučenič producentsky po boku a společně atakovali zažité vzorce a představy o československém popu. Žbirkova alba Doktor Sen (1980) a Sezónne lásky (1982) se objevila v době, kdy byla československá scéna po první normalizační dekádě zcela zabetonovaná a neodvratně degenerující. Některá slibná jména zmizela v emigraci. Mediální prostor ovládaly klany Františka Janečka, Ladislava Štaidla či Karla Vágnera a jejich pěvecké hvězdy jako Karel Gott nebo Helena Vondráčková se přesouvaly do středního věku. Prezentovaly vyvanutý zvuk sedmdesátých let ovlivněný italským popem nebo jakousi modernizovanou tuzemskou dechovkou.

Do tohoto terénu vstoupil Žbirka s dynamickými poprockovými písničkami a posmutnělými baladami. Do prostředí, v němž bylo všechno naplánované, vykalkulované a naprosto sterilní přišel písničkář, který se orientoval. K popu přistupoval jako autor, věděl, o čem a proč zpívá. Měl mladickou energii a vzhled bezelstného neškodného kluka odvedle. Nebyl to rocker, jakého se tehdejší režim snažil démonizovat. Nebyl macho a nebyl sexy idol. Svou vizáží a vystupováním nepředstavoval kontrakulturní nebezpečí, směle ho mohli pustit do televize, ale současně byl atraktivní pro mladé publikum, které vnímalo jeho opravdovost a poznalo, že nejde o násilnou stylizaci. Jak dnes s nadsázkou říká Rehák: „On byl v těch svetrech a manšestrákách první normcore.“

Made in Slovakia

Z čerstvě třicetiletého Žbirky se stala hvězda. Jeho alba se lisovala a prodávala po statisících. V roce 1982 přerušil letité kralování Karla Gotta na špici ankety o Zlatého slavíka, šlo také o prvního Slováka, jenž tuto cenu získal. Pro Slováky se tak Žbirka stal „oknem na Západ“ i v rámci republiky, neboť narušil historickou dominanci českých interpretů ve veřejném prostoru.

Paradoxně se výhodou této expanze stala přehlíživost, s níž Praha dlouhodobě vnímala Bratislavu. Muzikanti zde nebyli pod tak silným ideologickým dohledem a zároveň tu díky blízkosti Rakouska a možnosti chytat západní rozhlas i televizi mladí lidé byli v užším kontaktu se západními trendy. Důležité je poznamenat, že slovenská normalizace se lišila od té české, vedlo tu zcela jiné dělítko mezi kulturou a mocí. Mezi undergroundem (téměř neexistujícím) a povolenou scénou se nenacházel tak ostrý řez. Na Slovensku bylo na konci sedmdesátých let třeba možné, aby aktivní a respektovaný muzikant jako Pavol Hammel zastával funkci náměstka ředitele oficiální koncertní agentury Slovkoncert, v Česku byl rozdíl mezi funkcionáři a muzikanty daleko markantnější.

Všechny tyto zmíněné faktory záhy přispěly k tomu, že se na Slovensku začalo dařit mnohem progresivnější hudbě, kterou mělo pod křídly vydavatelství Opus, jež se v roce 1971 vyčlenilo z celorepublikového Supraphonu. Opus se logicky stal domovským Žbirkovým vydavatelem, ovšem české monopolní prodejny s hudbou spadající pod Supraphon nebyly ochotné brát tituly Opusu do své nabídky. Rehák popisuje dobové reálie a dodává, že na Slovensku to způsobovalo frustraci, neboť šance dostat tamní hudbu na český trh tím pádem byly omezené. Opus si ze zoufalství vyjednal nečekaně výhodnou dohodu, z níž Žbirkova první alba vytěžila maximum. Do distribuce si je vzala síť obchodních domů Prior, které byly v každém větším městě. Najednou ony desky nebyly na očích jen těm, kdo zavítali do prodejen s deskami, ale dostaly se k podstatně širší skupině možných zájemců. Zabralo to dokonale.

Žbirka v atmosféře celkové stagnace showbyznysu prorazil skleněný strop a brzy byl následován celou vlnou nového slovenského popu od Elánu přes Indigo Petera Nagye po Team nebo třeba Banket. Ti všichni nabourali českou dominanci ve středním proudu. Ovšem právě na vrcholu největší slávy Žbirka hodil přes palubu celý dosavadní rockový rukopis. Začal si psát vlastní – nutno dodat, že často i velmi ponuré – texty, a především vsadil na producentskou zručnost Laca Lučeniče, kterému tehdy uhranuly sekvencery a syntezátory a zamiloval se do zvuku automatických bicích. Coby pilný student popu Žbirka pochopil, že osmdesátá léta se nesou ve znamení úplně jiné výpovědi a estetiky, a dokázal s ní držet krok.

V tomto období vycházejí dodnes nejvíce vzpomínané a ceněné desky Nemoderný chalanChlapec z ulice, které se nesou v té nejlepší tradici synthpopu, již na Západě tehdy reprezentovali Depeche Mode či Ultravox. Přitom vůbec nešlo o slepé následování. „Žbirka přinesl do elektropopu klenuté melodie, které jsou typické pro slovenské písně. Podpořené silným bratislavským přízvukem, který je slyšet i v jeho angličtině. Celé to bylo Made in Slovakia,“ popisuje Rehák. „Teprve až po revoluci jsme si uvědomili, že to bylo progresivní.“

V té době jako by neexistoval typ písně, kterou by Žbirka nedokázal napsat. Love song, balada, taneční hit, poprocková hymna, v každé kategorii měl silného zástupce. S ničím nesrovnatelná melancholie plynula také z toho, že některé Žbirkovy nejznámější písně (kupříkladu song Atlantida) jsou v moll, zatímco anglosaský pop sází na dur. „V jednom momentě jsem celkem s překvapením zjistil, že skoro všechny písně The Beatles jsou v dur. Jako by to Angličané měli v mentalitě,“ popisoval v loňském Interview ČT24. „Když je člověk ve studiích Abbey Road a chce tam nahrávat něco vlastního, co tam jen tak někdo nepřinese, tak tohle je možnost. Skladba Čistý svet z Double Album, kterou jsem tam nahrával a která je v moll, jsem musel produkovat já, protože irský producent nevěděl, co s ní. To je skvělá možnost být sám sebou a přinést tam něco, co britský nebo americký skladatel nenabídne.“

12d_fto Jan Zátorský_MAFRA_Profimedia
Zahraju písně durové i mollové. (On-line koncert z pražského Lucerna Music Baru, únor 2021) • Autor: Profimedia

Po roce 1990 jako by se Žbirka na nějakou dobu ztratil sám sobě. Plodná tvůrčí spolupráce s Lučeničem skončila hořce i z toho důvodu, že se jeho spoluhráč a producent právem cítil v tandemu nedoceněný. Žbirka začal moderovat televizní klipový pořad Rhytmick, přestěhoval se s manželkou do Prahy, vydal dětské písničky, spolupracoval s Davidem Kollerem a Ivanem Králem, ale nic z toho jako by nebylo ono. Skutečný restart přišel až v roce 2001, kdy se na prahu padesátky dal dohromady s výrazně mladšími elektronickými producenty Alešem Zenklem a Honzou Horáčkem a natočili Modrý album. Zde se začíná druhé dějství Žbirkovy kariéry, během nějž se on sám vkusně posunul k písničkářským kořenům, které zachycují nahrávky z Abbey Road, současně jeho elektronickou etapu začala doceňovat nová generace a vztahovali se k ní mladší tvůrci.

Pořád v pohybu

„Dodělával jsem dokument King Skate o zrodu skejtové scény u nás a potřeboval jsem tam nějakou dobovou autentickou hudbu. Už jsme tam měli The Clash a Sex Pistols, ale nic československého se tam nedalo dát. Vzpomněli jsme si na Žbirku a najednou to šlo. Ty písně byly na stejné úrovni jako západní produkce,“ vzpomíná režisér Šimon Šafránek na své opětovné setkání se Žbirkovými skladbami, které vyústilo až ve společné natáčení dokumentu.

Filmový portrét Meky zachycuje vtipného glosátora, který není pohlcen sám sebou, má postřeh, a ačkoli se tváří, že ho zajímá jen hudba, zničehonic dokáže překvapit vhledem do společenského dění nebo zacitovat Shakespeara. Navíc stále míří vpřed, než aby se sentimentálně ohlížel. Nedojímá se nad již neexistujícími a zbořenými místy v Bratislavě, kde prožil své koncertní začátky, ani nijak neprožívá stěhování do Prahy. Existuje pro něj jen to, co je teď.

Snímek Meky se trefil přesně do doby, kdy jeho osmdesátkové hity začaly znovu mimořádně rezonovat na alternativní scéně a o jejich návrat se mimo jiné zasadila i kapela Midi Lidi. Najednou jako by nikdo nebyl modernější než tento „nemoderný chalan“. Žbirka v tu chvíli naplňoval krédo Paula McCartneyho, které si přisvojil – a sice že člověk možná může být věkem důchodce, ale nemusí dělat důchodcovskou hudbu. Právě zvědavostí po nové hudbě a čerstvých impulzech k sobě přitahoval další a další mladší spolupracovníky a fanoušky, kteří hudbou žili s ním. Sám tvrdil, že je nejšťastnější, když skládá, nahrává nebo poslouchá. „Byl schopný vám poslat v noci nadšenou SMS, že McCartney s albem III zase vede britskou hitparádu,“ popisuje se sympatiemi Rehák.

„Byl pořád v pohybu, pořád dělal nové věci a nechtělo se mu bilancovat. Chtěl jít dál a dál,“ vzpomíná Šafránek na společné natáčení, z nějž si jako jeden z nejsilnějších a nejvíce vypovídajících momentů odnesl ten, když jej Žbirka v Londýně vzal do parku, kde se za války scházeli jeho rodiče. Zpěvák se rozhlíží po okolí, kochá se siluetou velkoměsta a vzpomíná na rodinnou historii. Pak se na chvilku zamyslí: „Zastavit se tady na chvilku… Jenže já nemám nikdy čas.“ Usměje se – a odchází.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1515

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte