Nadějná mladá žena na hroby neplive

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Snímek patří do subžánru, kolem něhož v minulosti vířily různé kulturní války. 

S tolerovanou dávkou suverenity lze prohlásit, že pokud se bude o některém z filmů nominovaných letos na Oscara mluvit i za pět let, bude to Nadějná mladá žena. Už dnes režijní debut britské herečky a scenáristky druhé řady seriálu Na mušce Emerald Fennell z podžánru filmů o pomstě za znásilnění (rape revenge) rozděluje publikum i kritiky. „Nejodvážnější feministický film roku,“ psal loni na konci roku deník Variety. „Ne tak feministický film, jak jste doufali,“ kontroval The Daily Californian. Film, který dělá „ze sociopatického chování styl a z traumatu vtip“, přidaly se The New York Times. „Manipulativní a nihilistický,“ zarámoval debatu týdeník Now Toronto. I když se autorka snaží distancovat od dřívějších, notoricky známých předchůdců, rozpolcenost reakcí připomíná, k jak moc kontroverznímu typu filmů Nadějná mladá žena patří. Odkazuje k americkým snímkům ze sedmdesátých a osmdesátých let jako Plivu na váš hrob nebo Rtěnka, které ve své době představovaly filmovou rozbušku, jež do ulic vyháněla protestující feministické aktivistky. S filmy se pojí otázka, jestli zachycují výsostně feministické téma, nebo jde jen o zástěrku pro zneužívání ženského těla a nebezpečně atraktivní obraz násilí a moci. Nadějná mladá žena tenhle typ kontroverze obchází a aktualizuje rape revenge film pro 21. století.

Nutná lekce

Filmy ze zmíněného spektra rozdělovaly publikum vždycky. Rtěnka nebo Plivu na váš hrob patří k těm nejznámějším. Podle politiků korumpovaly morálku. Podle cenzorů patřily jako obscénní na index. Podle feministek obhajovaly násilí na ženách. „Mizogynní odpad, nebo mistrovské feministické dílo?“ ptal se loni nad druhým zmíněným britský deník The Telegraph. Novináři i aktivistky se v době jeho premiéry předháněli v tom, kdo bude více bít na poplach před nebezpečným filmem, který podle nich ukazoval znásilnění jako pornografické potěšení pro mužského diváka. A některé z nich dokonce inspiroval k tomu, aby šli a znásilňovali, jak tvrdila britská kampaň proti takzvaným videonechutnostem z osmdesátých let. Režisér Plivu na váš hrob Meir Zarchi byl v roce 1983 v britském televizním pořadu Friday Live konfrontován s matkou, jejíž syn znásilnil dvě ženy údajně poté, co viděl právě jeho snímek.

Emerald Fennell si dává velký pozor, aby ji s nejznámějším rape revenge filmem Plivu na váš hrob (1978) nikdo nespojoval. Její pomsta, jak alespoň tvrdí, je jiná. Je i není. Je pravda, že přistupuje k pomstě za znásilnění jinak než předchozí, starší filmy. A nejen tím, že znásilnění na rozdíl od desítek minut trvajícího v Plivu na váš hrob neukáže. Nadějnou mladou ženu oceněnou Oscarem za scénář je ale zároveň nutné vnímat jako součást tradice právě těchto „starších“ filmů, kolem nichž se vířily různé kulturní války a které byly z různých důvodů překroucené. Byly určené pro ženské publikum, ale nějak se na to zapomnělo. Jak říká filmový historik působící na katedře severoamerických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Richard Nowell: „Ty filmy nenáviděly násilníky, ne ženy.“

Nadějná mladá žena začíná mořem mužských boků vlnících se v nočním klubu zpomaleně do rytmu hudby. Kamera záhy spočine na zjevně opilé dívce na kožené sedačce. Galantní „hodný chlápek“ jí nabízí odvoz domů. Nenuceně v jednu chvíli cestu přesměruje do svého bytu, kde jí nalije další drink. Vzápětí jí začne rozepínat halenku. Na otázku, co to dělá, ji ujistí, že je v bezpečí, a pokračuje ke spodnímu prádlu. Další „Co to děláš?“ už pronese střízlivý hlas hrdinky jménem Cassandra. „Hodný chlapík“, který by se nikdy neuchýlil k násilí, ale který nemá problém vyspat se s někým, kdo je příliš opilý na to, aby věděl, co dělá, je konfrontován s tím, že není zas tak hodný, jak si myslel.

Snímek patří do subžánru, kolem něhož v minulosti vířily různé kulturní války. 

Zatímco muž je v takové situaci poprvé, pro Cassandru je to rutina. Ve dne třicátnice, která nechala studií medicíny, pracuje v kavárně. V noci předstírá, že je opilá, a láká muže, aby jejího stavu zneužili. Pak jim udělí lekci. Doma si udělá do deníčku další čárku. Jedna čárka, jeden „hodný chlápek“. Cassiino chování má jeden cíl. Pomstít nejlepší kamarádku, kterou kdysi opilou na univerzitě za povzbuzování ostatních znásilnil spolužák. Z něj je respektovaný doktor. Ona spáchala sebevraždu.

Když Cassandra po úvodní noci kráčí ráno domů za zvuků It’s Raining Men, film si hraje s představou, že je anděl pomsty na vražedné misi. Rudá skvrna na noze vypadá jako krev. Přesně v rámci konvencí a diváckých očekávání. Za chvíli se ale ukáže, že jde o kečup z hotdogu, který dojídá. Cassie nechce muže trestat, ale přimět je, aby viděli, co dělají a jak nepřijatelné jejich chování je.

Nadějná mladá žena je film-past. Falešná krev na noze je první signál. Autorka má políčeno na publikum. Už třeba tím, že film o znásilnění a jeho dopadech je zábavná jízda. Marketing sice slibuje thriller o pomstě, ale snímek nečekaně střídá žánry i tón. Černá komedie se mění v plnokrevnou romanci a vzápětí v krimi. Pastelové barvy a hrdinčiny copánky navozují pocit útulnosti. Evokují ženy jako zranitelné bytosti. Ženskost se ale mění ve zbraň. Cassie se zdá na první pohled poddajná, sladká a milá, ale uvnitř vře. „Je to krásně zabalený bonbon, ale když ho jíte, dojte vám, že je otrávený,“ popsala koncept již citovanému deníku Variety představitelka hlavní role Carey Mulligan. Nejvíc film publiku podtrhává nohy tím, že nenabízí katarzi, kterou si zvyklo u snímků o pomstě čekat. Plivu na váš hrob,Anděl pomsty nebo Divoké ulice se řídily starozákonním oko za oko. Viníci dostali, co si zasloužili. Z rukou oběti, ne právního systému, který ve skutečnosti selhával.

Chci o tom mluvit

Nadějná mladá žena je v tomhle ohledu ukázkový produkt éry #MeToo. Zatímco filmy ze sedmdesátých let odpovídaly na poptávku po fyzicky atraktivních verzích silných feministických postav, jež dokázaly doslova někomu nakopat zadnici (nový systém filmového ratingu tehdy otevřel stavidla tabu tématům, jako byly nahota, násilí či drogy, a potkal se s proměnami postavení žen ve společnosti), Nadějná mladá žena nenabízí jednorázovou ventilaci frustrace. Zkouší pojmenovat, co je z pohledu autorky špatně v samotném systému. Jak a proč fungují mechanismy, které vytvářejí kulturu „říkala si o to“ a společnost, jež má tendenci věřit nadějným mladým mužům, a ne jejich obětem.

Film neříká, že všichni muži jsou potenciální násilníci. Spíš zdůrazňuje, že mohou mít podíl viny třeba tím, že mlčí. Stejně jako mají podíl viny ženy. Třeba zástupkyně univerzity, která místo aby zločin brala vážně, smete ho ze stolu. Takových obvinění je spousta a nejde věřit každému. Filmová fantazie zde pevně kotví v realitě. I když se situace pomalu mění, podle průzkumů nemá stále část západní populace jasno, co vlastně znásilnění je. Britové, Američané stejně jako Češi věří mýtům o znásilnění. Zhruba tři pětiny českých dospělých si myslí, že si za znásilnění ženy mohou v některých případech samy. Zřejmě se chovaly koketně, byly opilé nebo měly sexy oblečení.

Fennell zajímá víc trauma než trest. V tom se Nadějná mladá žena liší od předchozích rape revenge filmů. A zde zároveň číhá největší past. Přes zábavnost nabízí smutek a tragédii. Cassandřiny noční výlety do barů jsou jen snahou kontrolovat frustraci, která ji sžírá. Udržet kontrolu nad životem. Autorka mluvila na konci loňského roku v rozhovoru pro server Indie Wire o „závislosti“. Cassie je závislá na nápravě věcí, které nejdou napravit. Její udělování lekcí „hodným chlápkům“ nepřináší ani úlevu, ani dobrý pocit. Naopak – udržuje ránu otevřenou. Liší se tak třeba od hrdinky loňského seriálu Můžu tě zničit, který zpracovává podobné téma, ale nabízí hrdinku rozhodnutou nežít v minulosti. Cassie je naproti tomu uvízlá v jakési mentální paralýze a nedokáže se pohnout dopředu. Film popírá představu, že je znásilnění jednorázový akt, který skončil a život jde dál. Silná, chytrá hrdinka má zdánlivě své plány o trestání viníků pod kontrolou. Bravurně je jednoho po druhém konfrontuje. Nic podstatného se ale nemění, protože společnost zůstává stejná. Systém je neúnavný. Temné finále, které tolik lidí zklamalo, je perfektním vyústěním.

Autorku zajímá víc trauma než potrestání viníků.

Pokud se Nadějná mladá žena liší od předchozích rape revenge filmů důrazem na trauma, jedno podstatné s nimi má společné – orientaci na ženské publikum. Přestože se o starších filmech psalo jako o zosobnění sadistických mužských fantazií a část akademiček je vykreslovala v duchu hesla „porno je teorie, znásilnění praxe“ jako manuál, jak znásilňovat ve skutečném světě, šlo o filmy primárně orientované na ženy. „Tematizovaly často oprávněný strach žen, že je přemůže silnější pohlaví, na něž nahlížejí s mírou podezřívavosti,“ říká Richard Nowell. „Navíc ale oslovovaly i muže. Zatímco v ženách vyvolávaly empatii, v mužích sympatie k trpící oběti, nebo je konfrontovaly s případným voyeurismem či schvalováním sexuálního násilí.“ Řada feministických aktivistek svůj radikální postoj například vůči Plivu na váš hrob po letech přehodnotila. Přijetí oběťmi znásilnění je do velké míry rehabilitovalo. Výmluvně – koneckonců film byl původně uvedený pod názvem Den ženy.

Nadějné mladé ženě je vytýkáno, že není dostatečně feministická. Je manipulativní, depresivní, nejednoznačná a nenabízí ani pozitivní silnou hrdinku, ani spravedlnost. Není realistická v zachycení mužské hrozby, ignoruje oběť, protože za ni nechá jednat někoho jiného. Tyto výtky se jeví méně jako polemika s kvalitami či slabinami snímku samotného. Vzhledem k historii přivlastňování filmů o znásilnění jde spíš o snahu nabrat kapitál obhájce „správných“ hodnot nebo se vymezit u tématu, kde to bude vidět. Fennell má jasno, kde ve spektru možných debat stojí. „Je snadné dělat si hlavu z politické stránky věci, z bezútěšnosti,“ řekla časopisu Variety: „Zároveň ale chci, aby si ten film lidé užili – aby se smáli, aby je šokoval, aby je zajímal. A aby odcházeli s tím, že o tom, co zachycuje, chtějí mluvit.“