Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Pojďme si užít, že je jazz pár sezon v kurzu

Zpěvák belgické rockové kapely dEUS Tom Barman vystoupí v Praze se svými jazzovými  TaxiWars

TaxiWars • Autor: Anton Coene
TaxiWars • Autor: Anton Coene

Je to jazz. Ne tak, jako ho člověk zná, ale pořád jazz. Zpěvák nejslavnější belgické rockové kapely dEUS Tom Barman se svou láskou k jazzu netají už více jak dvacet let. Vzklíčila přitom vlastně náhodou. Když v polovině devadesátých let sháněl zajímavé samply do hudby, objevil v místní knihovně stará jazzová alba a s nimi nepřeberný zdroj hudby se skvělými a divokými sóly na basu i bicí, které se daly použít do nových smyček. Vášeň přerostla ve vážný zájem a Barman dnes svým jménem zaštiťuje nejen jazzové kompilace, ale především stojí v čele uskupení TaxiWars.

Svým hlasem doplňuje trio instrumentalistů včetně ceněného saxofonisty Robina Verheyena. Společně dali základ energické živé kapele, která má hlubokou znalost žánru, zároveň ji texty a hlas Toma Barmana obohacují o prvky městského vypravěčství. TaxiWars se chystají vystoupit v úterý 5. listopadu v pražském klubu Futurum, kde představí novinkové třetí album Artificial Horizon. Při té příležitosti Tom Barman hovořil s Respektem - krátce před polednem po tradičním ranním rituálu, kterým startuje den.

V minulosti jste v mnoha rozhovorech uváděl, že jazz je vaše ranní hudba a patří ke vstávání.  Platí to stále?

Platí. Ale důvod je ten, že poslouchám hudbu bez zpěvu. Instrumentální jazz nebo jakoukoli instrumentální hudbu. Netoužím slyšet zpěváka, který mi něco vykládá. Mnohem lépe mi to nastartuje den. Prostě sáhnu po nějaké desce, která se válí poblíž gramofonu – jazzové nebo klasické – a je to. Hlavně, ať na mě nemluví žádný hlas.

Rozptyluje vás spíš hlas, nebo text, který musíte vnímat?

Popravdě jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel, ale má to hodně co dělat s tím, že ráno je moje mysl nejvíc otevřená, nejvíc svěží, a cítím, že potřebuju slyšet svůj vlastní hlas. Potřebuju si v hlavě zorganizovat svůj vlastní nepořádek a nemám chuť slyšet, jak si ten svůj zorganizoval někdo jiný.

A co jste si tedy pustil k organizaci dnešních myšlenek?

Moment, jdu se podívat, co to tu mám… Shabaka and the Ancestors, album Wisdom of the Elders. Je to poměrně čerstvé album z roku 2016 - i když jsem velký fanoušek Shabaka and the Ancestors, neřekl bych, že ta deska je dobře zvukově ošetřená, byť je hudebně skvělá. Znáte ji? Jestli ne, musíte si ji pustit.

Pojďme ale mluvit o vaší desce Artificial Horizon, kterou jste natočil s TaxiWars. Proces skládání a nahrávání s touto kapelou vždy popisujete – na rozdíl od dEUS - jako velmi spontánní, rychlý a radostný. Jde o zachycení nálady okamžiku. Platí to i o novince?

Trvalo to malinko déle, ale stále to bylo rychlé. Můžu vám vyprávět tu klasickou story o kapele, která nahrává obtížnou třetí desku. První šla sama, nikdo od nás nic neočekával a žádná očekávání jsme neměli ani my sami od sebe. Druhá se svezla na momentu té první, pokračovala v oné energii - a pak najednou přijde čas na třetí a vám dojde, že se nechcete opakovat. Potřebujete se hnout z místa. Tudíž bych novinku označil za více písničkovou. Najdete tu více skladeb, které mají písňovou strukturu. Chtěli jsme jít tímhle směrem, takže příště asi natočíme něco, co bude naopak co nejvíc jazzové.

Jak tedy vypadá pracovní proces s TaxiWars?

Saxofonista Robin přichází se základními hudebními nápady, které postupně rozpracuje s kapelou. No a já u toho posedávám, popíjím kafe a říkám jim – s tímhle dokážu něco vymyslet, no a s tímhle nevymyslím nic. Tohle jo, tohle ne. Vezmu si pak všechny ty základy a jdu s nimi do studia – tentokrát to bylo společně s producentem CJ Bollandem – a tam ty kusé nápady dávám dohromady, aby z nich vznikla píseň. Tentokrát se nám to protáhlo právě proto, že jsem hodně věcí odmítal a Robin musel přicházet s dalšími a dalšími nápady. Mnohé zněly podobně jako to, co jsme hráli na prvním nebo druhém albu. Tomu jsme se museli vyhnout.

A texty přichází až poté, co máte hotovou hudbu…

…texty vždy přicházejí až po hudbě, tak to u mě platí pokaždé. I v dEUS je nejdřív melodie… ale pardon, přerušuju vás…

Zajímá mne, jestli vás jazzová forma vyjádření vede při psaní textů jiným směrem a k jiným tématům, než vás napadají v klasickém uspořádání rockové kapely jako dEUS.           

To je moc dobrá otázka. Hlavní rozdíl, který jsem si zatím sám pro sebe analyzoval, je ten, že s TaxiWars mám v kapele saxofon - a to je natolik melodický nástroj, že se už jako zpěvák nemusím snažit o velké chytlavé refrény. V rockové kapele vždy hledám něco jako přechod nebo refrén, kde bych se mohl projevit. Ale abych se vrátil přesně k otázce: myslím, že obsahově se v textech držím ve své – nevím, jestli tomu mám tak říkat – komfortní zóně. I když nějaké tematické změny tu určitě jsou. Stačí, když si vezmu titulní Artificial Horizon, to je velmi taneční a robotický staccato track, kde je saxofon natolik bohatý, že můj přednes je také adekvátně robotický a nejdu po nějakém přímém sdělení. Tím se také obloukem vracím k tomu, proč je pro mě práce s Taxi Wars v mnohem rychlejší než s dEUS - a to je dáno tím, že na mě autorsky neleží hlavní tíha odpovědnosti. Nejsem to já, kdo vypráví hlavní dějovou linku, ale dělím se o ni se saxofonem.

Překvapilo mě, že váš zájem o jazz se vyvinul vlastně obloukem v devadesátých letech, kdy jste navštěvoval místní knihovnu. Ale zajímalo by mě, jaká je v Belgii jazzová scéna a jestli existuje nějaké zázemí, k němuž se TaxiWars vztahují.

Ne tak docela. Vychází to z toho, že Belgie je z mého pohledu velmi zajímavá země – malá a vhodně položená. Obklopují nás historicky velké mocnosti se svými velkými kulturami a velkými egy, ale my jsme dobří v nasávání vlivů; skvěle absorbujeme, co přichází zvenku. Máme malinko odstup, zároveň jsme v samotném středu. Jinak belgický jazz nehrál ve formování mého vkusu žádnou roli. První jazzová nahrávka, kterou jsem si pořídil, byl Don Cherry a do dnešních dnů jsem jeho velký fanoušek. V jeho hudbě jsou melodie i chaos. V současnosti je v Belgii mnoho mladých talentovaných jazzových muzikantů, ale moje cesta k jazzu byla ve své době poznamenaná tím, že jsem byl hladový slyšet něco jiného než rock, pop nebo hip hop. A najednou jsem objevil tu obří truhlu s pokladem.

TaxiWars • Autor: Anton Coene
TaxiWars • Autor: Anton Coene

A jak vnímáte současný vzmach popularity jazzu, kdy třeba časopis Wire vyhlásil Sons of Kemet kapelou roku, nebo slaví úspěch hráči z okolí saxofonisty Kamasiho Washingtona?

Člověk v tomhle ohledu musí být opatrný, spousta z těchto vln jsou jen mediální nálepky. Ale v zásadě si tento stav a trend užívám, protože je spojený s oslavou muzikantství, koncentrace, řemesla a skutečnosti, že se nějaký hráč pokouší zvládnout svůj nástroj na mistrovské úrovni. Je to oslava hudby, kterou neuslyšíte co pět minut z rádia; oslava experimentů. A pokud to bude pár sezón v kurzu, proč ne? Pojďme si to pořádně užít. Jsou země, kde jazz prosákl do mainstreamu. Třeba v Tokiu - byl jste někdy v Japonsku?

Ne.

Tam slyšíte jazz v obchoďácích, nebo na nádraží. Johna Coltranea jsem tam slyšel vyhrát na vlakové stanici z nějakého fast foodu. Možná to byla jen nějaká šťastná shoda okolností, ale bezpečně vím, že jen v Tokiu je bezmála 400 jazzových barů.

Před pár týdny jste s kapelou dEUS ukončili turné k dvacátému výročí alba The Ideal Crash, které mezi vašimi fanoušky platí za nejvíce oceňované a kultovní. Dozvěděl jste se při opětovném hraní těch písní něco nového o tom, jaké jsou a co znamenají?

Překvapilo mě, jak jsou temné. Přitom nebyl úplně důvod: byli jsme mladí, skládali jsme během společných prázdnin ve Španělsku, ten rozpadlý vztah, o němž tam píšu a zpívám, už byl v tu dobu za mnou. Přesto je tam přítomný vztek a temnota. Zároveň bych chtěl dodat, že hrát The Ideal Crash v kuse pro nás nebylo nostalgickým krokem; když ty písně hraju, necítím, že jsou staré. Mám pocit, že bych je mohl napsat i před nedávnem.

Netajíte se tím, že pokud jde o texty, přichází k vám inspirace poměrně snadno. Co je ale její spouštěč? Na co nejčastěji reagujete? Na hudbu samu, na události ve vašem životě, ve světě?

Na prvním místě je hudba. Každopádně člověk si musí uvědomit a dát sám sobě svobodu v tom, že pokud jde o napsání písně, není vlastně žádné téma příliš šílené, nebo příliš jednoduché. Možná ta nejjednodušší témata bývají nakonec ta nejvíce nosná. A pak je tu zvukomalebnost slov, která může začít hrát prim - a vy se rozhodnete hodit smysl za hlavu, protože najednou vytváříte hudbu pomocí slov. Všechno jde, nic není zakázáno. A je tu i případ, že se něčeho prostě potřebujete vyzpívat, což na novém albu splňuje skladba Irritated Love. Ve všem, co člověk v životě dělá, je nutné si uvědomit, že jde o praxi a trénink – a že to nemá nic společného s inspirací nebo nějakým romantickým třeštěním. Je to práce a musíte jen sám sobě dovolit zkoumat různá místa, kde tu práci můžete provést.

Ztotožňujete se tedy s přístupem Nicka Caeva, který denně chodí do své pracovny a tam píše a píše bez ohledu na okolnosti.

Samozřejmě. Kamkoli jdu – doma nebo ve studiu – vždy mám pří sobě iPad, abych se mohl pustit do psaní a využil tak čas. Inspirace je nesmysl, za vším je práce. Musíte sám sobě dovolit začít a pustit se do toho bez ohledu na to, že to třeba nejde. Spousta mých textů začala jako naprostý nesmysl a byly plné klišé - ale to je v pořádku, člověk to opraví dodatečně, hlavní je nepřestat.

Artificial Horizon neboli umělý horizont je přístroj používaný v letadlech, který ukazuje skutečnou vodorovnou polohu bez ohledu na to, v jakém náklonu se zrovna letoun nachází. A s přihlédnutím k názvu vaší kapely TaxiWars i k textům, které jste napsal pro dEUS, bych řekl, že doprava a metafory spojené cestováním a přesun z místa na místo tvoří podstatnou část vašeho rukopisu.

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel, ale máte pravdu. Umělý horizont je zařízení, které používají piloti, ale já to bral jako metaforu pro události, které se děly v mém životě. Rozhodily mne, ztratil jsem stabilitu a vůbec jsem netušil, kde se nacházím. Člověk má tendenci věřit svým instinktům, ale co když ho vedou špatným směrem? Pak je naprosto zmatený, vychýlený a hledá korektiv, oporu, objektivní vyhodnocení situace. Tady mi umělý horizont přišel jako vhodné přirovnání.

Přijdou vám dopravní metafory výstižné pro život v globalizovaném propojeném světě, nebo to jen souvisí s tím, že jako muzikant neustále cestujete?

Určitě je v tom obojí a často se sám sebe ptám, co to ve mně je, že mě to pořád někam táhne. Možná to má i co do činění s rodinou historii, protože můj dědeček byl kapitán parníku, který plul mezi Antverpami a New Yorkem a na jehož palubě se plavilo mnoho imigrantů do Spojených států. Mám to trochu v krvi; je v tom neklid, zároveň i tendence k eskapismu. Když jsem byl mladší a byl jsem neustále v pohybu, tak se mě lidé ptali: Před čím utíkáš? Otráveně jsem jim na to odpovídal, proč se mě vždycky ptají na to, před čím utíkám, a nikdy ne na to, za čím běžím. Ale ano, pohyb je mezi mými tématy přítomný neustále, proto si taky dost užívám hraní s Taxi Wars.

 V čem nejvíc?

Jsme malá jednotka – pouze čtyři lidé plus řidič. Je to velmi operativní. S dEUS to je tým patnácti lidí, a to už je dost těžkopádné. Ta lehkost, s níž se pohybují Taxi Wars - a to myslím, jak ve smyslu hudební, ale i v tom fyzickém - je jakýsi zásadní element, který nutně potřebuji. Vše v mém životě totiž jinak většinou trvá strašně dlouho. Vydat desku s dEUS  je práce na dva roky, na svém filmu pracuji už pět let. A mně se nechce sedět pořád na jednom místě. Chci se do něčeho pustit a rychle to uskutečnit!

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].