Písničkářka Julien Baker: Chtěla jsem objevit všechny druhy lásky
 
Julien Baker
Julien Baker • Autor: Jolana Humpálová

Není to tak dlouho, co předskakovala svým oblíbeným kapelám jako Death Cab for Cutie. Dnes jezdí po světě s vlastní show a je výraznou postavou nové generace písničkářek. Julien Baker totiž klame tělem – za křehkou dívkou s nenápadným vzhledem se skrývá mladá žena, která umí říkat věci naplno. Svůj podíl na tom má dětství v jižanském státě USA, v Tennessee.  Vyrůstala v křesťanské komunitě a věřící rodině - a v tomto prostředí sebrala odvahu mluvit o své sexuální orientaci. „Byla to dobrá lekce. Nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala, bylo rozhodnutí být upřímná – ke všem a o všem, i když to je zrovna risk,” ohlíží se.

Už na debutovém albu Sprained Ankle se dnes třiadvacetiletá hudebnice odhaluje posluchačům až na kost. Vyžívá se ve smutných baladách, zpívá o víře, návykových látkách i depresi. „Na debutu jsem popisovala osobní věci, pocity – podle mě je přece v pořádku mluvit o tom, jak se člověk cítí, a obhajovat to,” říká. Aktuální druhá deska Turn Out the Lights je ale posunem: písničkářka se rozhodla dostat k jádru svých smutků a vyléčit se z nich. Kritika tuto upřímnost ocenila nadšenými recenzemi. “Jsou to písně, které vnímáte víc citem než poslechem. Každý se v životě nebo ve svém blízkém okolí setkal s nějakou duševní nemocí, závislostí či krizí víry. A Baker nejenže dokazuje, že v tom člověk není sám, ale ještě se jí daří najít způsob, jak to zlepšit,” napsal server No Ripcord. Svou silnou zpověď rodačka z Memphisu přivezla i do Prahy, kde minulý pátek zahrála intimní set pro vyprodaný NoD.

Na nové desce často zpíváte k “někomu”, mnohdy nejde rozeznat, komu jsou písně adresovány. Bohu, lásce, přátelům?

Zkusím to spočítat… No, na albu je několik písniček, které určitě zní zamilovaně, ale ve skutečnosti jsou třeba pro mé přátele. Jednou z věcí, na které jsem se soustředila, bylo právě objevení dalších druhů lásky. Všechny můžou mít smysl a naplňovat člověka. Myslím, že jako lidé stavíme romantickou lásku nad všechny ostatní a dáváme jí větší prostor. A chtěla jsem si být jistá, že neupozaďuji svou rodinu a přátele. Třeba song Hurt Less je pro mou nejlepší kamarádku z Memphisu.

Vaší devízou jsou bezpochyby balady. Psala jste vždycky smutné a pomalé songy?

Ne, dřív jsem se orientovala spíše na punk. I když je fakt, že ty písně nebyly vyloženě punkrockové, spíš pomalejší, intenzivní. Myslím, že mě na baladách baví hlavně drama. Poslouchala jsem hodně třeba Death Cab for Cutie. A Paramore, ti podle mě otevřeli dveře mnoha holkám. Jsem moc mladá na to, abych výrazněji prožívala dívčí kapely jako Bikini Kill nebo se angažovala na riot grrrl scéně, ale když jsem uviděla Hayley Williams (frontmanku Paramore, pozn. red.) na titulce magazínů Spin nebo AP, řekla jsem si, že taková holka můžu být taky. Že jako žena toho můžu hodně dokázat.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=MdBu21i9aEE

Studovala jste na univerzitě v Memphisu angličtinu. Jak literatura ovlivnila váš přístup k psaní textů?

K mým nejoblíbenějším knihám patří Obraz Doriana Graye a Faust. Miluju akt vyprávění, kdy spisovatel vytváří svůj úplně nový svět. To umění vyprávět příběh, který přináší ponaučení a odhaluje pravdy o životě. Jak je možné, že se skrze vyprávění napojím na postavu starého bílého muže z doby před stovkami let? To je úžasné. A jsem toho schopna právě díky tomu, že autor dovedl zachytit člověka v pohybu a přetvořit to v příběh -  o to se snažím ve své hudbě.

Píšete zásadně jen o svých zkušenostech a pocitech? Nebo si vymýšlíte?

Píšu jen o sobě, vymýšlet si je pro mě strašně těžké! Jasně, jsou tu muzikanti, kteří píšou fikci a vytvářejí si vlastní hrdiny, ale to já neumím. Asi proto, že se ve svých písních příliš soustředím na emoce. Takže používám vlastní reálné pocity i příběhy, abych k něčemu došla.

Je těžké svěřovat se publiku na koncertech?

Lidé si představují koncertování jako velkou námahu, ale pro mě je to příjemná záležitost. Ve chvíli, kdy sdílím věci s místností plnou lidí, vytvoří se mezi námi pouto, které mě vyvádí z izolace, kterou cítím během psaní textů. Takhle cítím větší spojení s lidmi.

Takže hraní před publikem funguje jako určitá forma terapie.

Rozhodně. Určitě je to pozitivní zážitek.

https://www.youtube.com/watch?v=xV1dMqeb4_U

Deska Turn Out the Lights působí vyzráleji než debut Sprained Ankle, který jste vydala před třemi lety. Kam jste se posunula?

Myslím, že jsem se uzdravila. Na desce Sprained Ankle jsem popisovala osobní věci, pocity – podle mě je v pořádku mluvit o tom, jak se člověk cítí, a obhajovat to. Ale tam to v tu chvíli končilo. Cítila jsem třeba negativní emoci a pojmenovala ji, ale už jsem se nepídila, proč se to děje. Šlo jen o katarzi, když jsem ty songy zpívala pořád dokola. A když jsem začala psát texty pro Turn Out the Lights, dala jsem si za úkol zjistit, proč takové pocity mám.

Jaké?

Deprese… cítila jsem se jako nula. Na nové desce jsem se tedy začala ptát proč - a také jak texty mohou ovlivnit i jiné lidi, takže se na ty prožitky dívám z jiné perspektivy. A sama se díky tomu cítím mnohem lépe.

Máte ráda country hudbu? Pro mě je to jeden ze symbolů Tennessee, odkud pocházíte.

Tak pozor, country mám vlastně fakt ráda. Může se zdát, že je country jen taková guilty pleasure, ale já si tu hudbu vážně užívám. Absolutně upřímně!

Jak se stavíte k současnému stavu politiky ve Spojených státech?

Jsem z toho smutná, jak bych mohla nebýt. Je to děsivé. Trapné. Ale musím říct, že v určitém slova smyslu je dobře, že se věci vyvíjejí tímto směrem – jednou z mála kladných věcí, které na tom vidím, je zvýšený zájem mladých lidí o politiku. Nástup Donalda Trumpa do prezidentské funkce lidi kolem mě, mé přátele, zburcoval, začali se víc angažovat. Dávají větší pozor, co se kolem nich děje, snaží se věci změnit, protože je evidentní, že už nejde být pasivní.

V minulých týdnech jste představila nový projekt, superkapelu Boygenius, kde s vámi hrají další sólové písničkářky, Lucy Dacus a Phoebe Bridgers. Proč se jmenujete právě takhle?

To jméno bylo původně jen vtip. Phoebe, Lucy a já jsme ženy ve stejném věku, které dělají hudbu. Bavily jsme se o tom, že když pracujeme s muži, zvlášť se staršími bílými muži, kterých je v tomto odvětví hodně. Tihle lidé mají pocit, že mohou vyplnit všechen prostor. A od žen se očekává, že budou maličké a zticha. Je to prostě archetyp, na který často narážím – chlap, kterému odmala říkali, že prakticky každý jeho nápad je skvělý a drahocenný. Ženy, které mají stejně dobré nápady, ale takhle ujišťovány nejsou. My těmto chlapům říkáme “boy genius” - a zpočátku jsme vtipkovaly o tom, že bychom tak měly pojmenovat svou kapelu. A nakonec jsme to fakt udělaly.

https://www.youtube.com/watch?v=GiNPcLwSeME

Jak to probíhalo, kolaborace tří výrazných hudebnic na jednom projektu?

Mně ta spolupráce přinášela čirou radost. Obzvlášť proto, že jsem víc než kdykoli jindy a jinde cítila, že mě někdo oceňuje, naslouchá a rozumí mi. Náš vztah je postaven na vzájemném respektu. Nejspíš proto, že jsme si všechny zažily, jaké to je, když o člověku někdo pochybuje a nevěří v jeho schopnosti. Když jsme spolu psaly písničky, hodně jsme se podporovaly.

Zmínila jste pochyby ostatních o vašich schopnostech, málo podpory. Jakou roli v tom sehrál život v křesťanské komunitě v Tennessee a zároveň přiznání, že jste queer?

To byl jeden velký vnitřní rozpor. Když jsem udělala coming out, měla jsem obrovské štěstí. Původně jsem se totiž kvůli společnosti, v níž jsem žila, toho okamžiku hodně bála; toho, co by mohlo přijít. Ve skutečnosti nešlo o nic hrozného. Potom, co jsem rodičům řekla, jak se věci mají, byli samozřejmě šokovaní, ale milují mě, takže mě podpořili. Stejně tak i církev, jíž jsem byla součástí. Ale moc dobře si uvědomuju, že šlo o ojedinělou zkušenost, kterou spousta dalších lidí nemá.

Čeho jste se bála?

Vzhledem k postojům společnosti se zdálo být nepřijatelné přiznat, že jsem queer. A to jsem věděla, že jsou to milující lidé; tak proč by se ke mně chovali jinak? Coming outy rozdělovaly rodiny. Pro mě to byla dobrá lekce. Nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala, bylo rozhodnutí být upřímná – ke všem a o všem, i když to je zrovna risk.

Autorka je redaktorkou webu Seznam Zprávy

https://www.youtube.com/watch?v=wmGVIvf8Q6s

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte