Nejlepší seriály roku 2019

I loni bylo víc seriálů, než času je všechny sledovat. Následující jedenáctka tak není normativním, konečným výběrem, ale spíš inspirací, čemu se vyplatí věnovat pár hodin života.

1. Potvora (BBC – Amazon)

Seriál, který si zaslouží všechny ceny, jež se na něj během sezóny sesypaly. Na první pohled další z řady v posledních letech populárního subžánru nahořklých komedií o moderních single dvacátnících navigujících s cynickým nadhledem zrychlený život v metropoli i své vlastní neutěšené vztahy – milostné, přátelské, rodinné. Ale podobně jako klame český překlad, který ignoruje nuance slova Fleabag, klame tělem i seriál, za nímž stojí britská scenáristka a herečka Phoebe Waller-Bridge, jež získala několik Emmy. Včetně té za scénář a výkon v hlavní roli rozlítané a sexuálně nespoutané dívky, ironicky komentující své milostné eskapády, disfunkční vztah s otcem i blížící se bankrot vlastní kavárny. A to teprve největší trauma vyjde na povrch. Potvora vynalézavě podkopává pozitivní – a iluzorní – svět lifestylového feminismu a utopické naděje komfortního Sexu ve městě i rozháranější a neurotičtější verzi téhož v Girls. Netvrdí, že bolest, deprese a neuróza jsou hip. Vtip se pomalu boří do smutku, který zasáhne, kde to nejmíň čekáte.

2. BoJack Horseman (Netflix)

V éře plné morálně relativních seriálových antihrdinů je znakem výjimečnosti, pokud se autorům podaří stvořit a „prodat“ jako přesvědčivého anti-hrdinu mluvícího, animovaného koně. BoJack Horseman, bývalá hvězda televizního sitkomu Horsin’ Around, je přesně takovým hrdinou. Sebedestruktivní alkoholik z rozvrácené rodiny programově ničí všechny (vztahy) kolem sebe. Jen máloco je na televizní obrazovce tak depresivní a zároveň tak radostné. Inteligentní, temný, řezavý, hravý a vtipný seriál, z něhož je doslova cítit láska, s jakou je dělaný. Posledních šest dílů poběží v roce 2020.

3. Watchmen (HBO)

Nejvíc nepředvídatelný seriál roku. V dobrém. Showrunner Damon Lindelof zkrotil svoji tendenci divoce rozehrávat existenciální a mysteriózní témata, k nimž pak nenajde adekvátní vyústění, a zpracoval zdánlivě nezpracovatelné. Slavný a pravidla přepisující komiks Alana Moorea přeskládal do nové podoby, v níž sice mohou scházet některé postavy a linky, ale která právě díky tomu zachovává základní a dodnes neméně aktuální Mooreovy myšlenky a teze o iluzi super-hrdinství, manipulaci, společenské nespravedlnosti nebo nepoučitelnosti z historie.

4. Mindhunter (Netflix)

Druhá sezóna seriálu spojovaného hlavně se jménem a potemnělým vizuálním stylem režiséra Davida Finchera, je sice o něco méně znepokojivá než působivá jednička, která bravurně rozehrála představu monstra v každém z nás, ale i dál zůstává nejoriginálnějším zpracováním aktuálně lehce obnošeného fenoménu sériových vrahů. Jako gesto proti bulvarizaci scénář nechává existovat na okraji vraha Dennise Radera známého pod zkratkou BTK, jehož jednička avizovala jako vějičku a další případ. Místo toho se vrací do roku 1981 a k vyšetřování tzv. vražd dětí v Atlantě. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zemřelo rukou vraha minimálně dvacet osm černošských dětí a adolescentů. Zatímco první řada sledovala vznik behaviorální jednotky FBI specializující se na vytvoření profilů sériových zločinců, dvojka převádí teorii do praxe. Jde přitom proti klišé a očekáváním, jak o zločinu a jeho vyšetřování vyprávět. Hlavní linkou jsou tak obsese a pochybnosti, že žádná vědecká metoda nikdy zcela nezachytí všechny detaily „nepochopitelného“ zločinu a neozřejmí motiv. Na Mindhunterovi je tak fascinující hlavně to, že po něm nezůstává pocit uzavření, pochopení a komfortu z pojmenování a usvědčení „zla“, ale jen temnější propast.

5. Derry Girls (Channel 4)

„Natvrdlé, hluboké a naprosto brilantní“, psal extaticky v roce 2018 o seriálu Derry Girls britský Guardian. A v severoirském městečku rozděleném náboženskou nenávistí mezi katolíky a protestanty na začátku 90. let se nic nezměnilo ani ve druhé sezoně. Čtveřice katolických středoškolaček a jeden anglický bratranec prochází dalšími nástrahami i vzrušeními puberty. Za dohledu sarkastické řádové sestry, nechápajících rodičů a doprovodu dobových popových hitů. Scenáristce Lise McGee se daří proměnit příjezd autobusu plného protestantských mladíků „na kulturní výměnu“ nebo nehodu s Pražským Jezulátkem v čistou komedii, jíž ale zároveň nechybí procítěnost spojená jedině s dospíváním. Černý humor se nezastaví ani před bombami, vojenskými kontrolami a náboženskou nenávistí, které běží ve druhém plánu za dívčími životy. Derry Girls jsou po právu nejúspěšnější série britské stanice Channel 4 od vysílání nedostižného sitkomu z jedné severoirské katolické fary Father Ted (1995–1998).

6. Co děláme v temnotách (FX)
Komediálně hororový seriál parodující formát reality show a doku-drama a utahující si ze smrtelné vážnosti seriálů o upírech a vlkodlacích. Staví na pět let starém stejnojmenném snímku novozélandského režiséra Taiki Waititiho. Kamera sleduje tři egocentrické, neurotické a nabubřelé upíry obývající dům na Rhode Islandu a jejich snahu žít „normální“, moderní život – včetně získání amerického občanství nebo pokusu zapojit se do lokální politiky jako první krok k plánované nadvládě nad USA. Navzdory tomu, že jim jsou stovky let, jsou nesmrtelní a část dne tráví jako netopýři. Střet dvou neslučitelných světů je ale jen část šarmantně výstředního humoru seriálu, který je s každým dílem lepší.

7.Když nás vidí (Netflix)

Seriál, na který se nedívá snadno. V dubnu 1989 byly v newyorském Central Parku znásilněná osmadvacetiletá bílá žena. Policie z činu falešně obvinila pět černošských teenagerů. Po vynuceném přiznání je soud poslal do vězení na šest až třináct let. V roce 2001 se k činu přiznal recidivista. Pět rozsudků bylo zrušeno a všichni neprávem uvěznění muži úspěšně zažalovali New York o desítky milionů za rasovou diskriminaci, nespravedlivé trestní stíhání a emocionální újmu. Kauzu, kterou New York Times označil za jeden z „nejvíce medializovaný zločin osmdesátých let“, a její dopad na rodiny pěti kluků i je samotné, zpracovala do čtyřdílné minisérie Ava DuVernay. Ta na sebe upozornila v roce 2014 historickým snímkem Selma dramatizujícím černošské pochody za volební právo v roce 1965. Obě díla tak spojuje téma institucionalizovaného rasismu v americké společnosti. Když nás vidí navíc odráží a komentuje i rasově rozdělenou společnost současnosti rozjitřenou před pěti lety událostmi ve městě Fergusson, kde policista zastřelil neozbrojeného černošského mladíka Michaela Browna. Bezstarostné dospívání v Harlemu se rychle mění v policejní a soudní peklo postavené na rasismu, pohodlnosti, manipulaci, zneužití moci, statistikách a brutalitě.

Klasické schéma vyšetřování zločinu a soudních procesů DuVernay posouvá k rekonstrukci lži, na kterou se dá jen bezmocně dívat. Záměrně militantní a důležité.

8. Roky a roky (BBC)

Seriál, který se vymyká svým konceptem. Jeho tvůrci vycházejí z aktuálních, globálně rozpoznatelných událostí a jevů charakterizujících současnost v neustále se zrychlující krizi – Brexit, politický populismus, krach Řecka, digitalizace existence, exportní válka mezi Čínou a Amerikou, represe proti gayům v Rusku, klimatická a uprchlická krize – a předvídají, kam bude svět směřovat v následujících dvou dekádách. Dějinné a politické zvraty se proplétají se zamotanými osudy několika generací rozvětvené a barvité britské rodiny. Její členové představují celou socio-ekonomickou škálu i politické spektrum společnosti. Roky a roky jsou tak na jedné straně seriál s poměrně čitelným liberálním poselstvím, kritický vůči populistům typu Borise Johnsona nebo vůči popíračům Evropské unie. Zároveň ale chtějí i provokovat ke konfrontaci rozdílných názorů a pohledů na svět. Vytvořit jednu virtuální rodinu, v níž si to mohou tábory na opačné straně barikády alespoň trochu vyříkat. Daří se mu v nelehké disciplíně: točit o současných výzvách, o tom, co můžeme nebo nemůžeme dělat, aby nám svět neshořel pod nohama. Ale i o tom, proč tak málo lidí z podstaty obyčejné lidské přirozenosti zajímá, že vůbec hoří.

9. Barry (HBO)


Až příliš často se v současné seriálové tvorbě temnota automaticky vydává za kvalitu. Tvůrci se předhánějí v kontroverzních látkách i zpracování, aby předvedli „tvůrčí odvahu“ a nabídli „důležitou“ společenskou výpověď. Barry jde ironicky proti proudu. Černá komedie se točí kolem nájemného vraha, který se přestěhuje do Los Angeles a zapíše se do hereckého kurzu, kde předstírá, že je někým jiným. Samotný seriál si ale nehraje na nic. Je temný, protože si o to říká hlavní postava traumatizovaná turnusy v Iráku a uvízlá ve své hlavě i mezi čečenskými  gangstery a bývalým parťákem, který mu jde po krku. Bill Hader, bývalá hvězda Saturday Night Live, Barryho hraje přesně na hraně mezi komedií a shakespearovskou tragédií, mezi zničující paranoiou a touhou po „normálním“ životě. A mezitím ještě seriál stihne trefně rozkládat přesně ta žánrová klišé, která si o to koledují.

10. Viceprezidentka (HBO)

Americký prezident Donald Trump poskytuje každý den dost materiálu na několik řad tragikomických seriálů, ale v současnosti nejzábavnější pohled do zákulisí Bílého domu a americké politiky nabízí Viceprezidenta, která svou sedmou řadou zamířila do finále. Prezidentka Selina Meyer a její všehoschopný a zároveň pozoruhodně neschopný gang poradců a asistentů usilují o znovuzvolení. Selina ale nechce být prezidentkou pro „všechny“ Američany, protože, kdo by chtěl. Nakonec odsouhlasí „skutečné“ Američany s tím, že tým pak vymyslí, co to přesně znamená. Skvělý cit Julie Louis-Dreyfus v hlavní roli pro načasování a kontroverzní a nekorektní humor z pera Armanda Iannucciho (za všechny třeba způsob, jak se Selina vyrovná s další střelbou na škole), dělá z Viceprezidentky nejvtipnější politickou satiru.

11. Most! (Česká televize)
Nefalšovaná jediná loňská událost tuzemské televizní scény. Seriál, kterému se povedlo když už ne přitáhnout k obrazovkám, tak zatáhnout do debaty, většinu společnosti – tedy něco, co se dařívalo jen Jaroslavu Dietlovi za zcela jiných podmínek, kdy nebylo moc na výběr a běžely jen dva televizní kanály. Jan Prušinovský a Petr Kolečko natočili komediální seriál z nejméně očekávatelného místa, který nejenže je neskutečně vtipný, provokativní, lidový i intelektuální, ale nedá smějícímu se divákovi nakonec nic zadarmo. Most! totiž není jedno vyloučené místo obývané lidmi s předsudky vůči Romům, kterému se zbytek Česka může pohodlně zasmát, ale stav mysli.