Nejen na Kampě s Pavlem Reisenauerem

Bylo nám v roce 1981 oběma dvacet, když jsme se potkali a spřátelili. Došlo k tomu ve Vojanových sadech, které byly součástí pražské organizace Sadů, lesů a zahradnictví. Společnost zde byla různorodá a většinou ji tvořily zajímavé existence. Nejznámější osobností byl cestovatel Jiří Hanzelka, který prořezával ovocné stromy v Seminářské zahradě pod Petřínem. S ním jsme se ohřívali u kamínek v dřevěném zahradním domku u pana Vrňáka a poslouchali vyprávění o cestách s Miroslavem Zikmundem a také příhody z roku 1968, kdy byl mimo jiné kandidátem na prezidenta.

Pan Hanzelka měl teplé kožešinové boty, které dostal od Eskymáků, my jen erární holínky, ve kterých nám mrzly nohy, tak jsme se museli ohřívat častěji. Pan Hanzelka vyprávěl, jak požádal svého přítele Zikmunda, aby mu při jeho cestě na Západ, kam ho na rozdíl od pana Hanzelky komunisté občas pustili, koupil kvalitní nůžky na stříhání větví. „A víte, co mi přivezl?“ zeptal se tichým hlasem. „Přivezl mi pornočasopisy,“ řekl smutně. Ale pak hned pobaveně dodal: „Ale ty nůžky také.“

Pan Vrňák zdědil za války po německé manželce nějaké majetky a zůstal sám – s těmi majetky a s jejich synem Milošem s Downovým syndromem. V květnu 1945 mu, kvůli německé manželce a majetku, namalovali na záda hákový kříž a poslali ho do ulic odklízet mrtvoly. A tak se pan Vrňák zhroutil. Když se vrátil z psychiatrické kliniky, vzal si z ústavu syna Miloše, a aby neseděli doma v Nerudově ulici, pracovali oba v sadech na Petříně. Pan Vrňák kosil, jeho syn hrabal, byli na čerstvém vzduchu a Miloš nemusel hnít v ústavu.

Také nás s Pavlem v Sadech, lesích a zahradnictví zaměstnali jako „sekáče kosou“, aniž bychom to s kosou uměli. Ale měli jsme razítko v občance a dělnickou profesi, která při neustálé šikaně od Veřejné bezpečnosti a StB vypadala celkem slušně. Protože už krátce po našem nástupu tráva moc nerostla, česali jsme hlavně ovoce nebo jsme byli posíláni na různé zahradnické práce. Po práci jsme sedávali v šatně ve Vojanových sadech a kreslili si figurky a situace, které jsme zažili, chodili do kina U Hradeb nebo na bytové semináře, kde přednášeli Milan Machovec, Milan Balabán a Egon Bondy. Před vánočními svátky jsme si spolu s ostatními kolegy vymysleli, že vyřežeme betlém, který jsme později o Vánocích vystavili ve Vojanových sadech.

Díky našim společným zájmům a zálibám jsme se přirozeně rychle sblížili a s Pavlem už od začátku vytvořili nejen přátelskou, ale i pracovní dvojici. Byli jsme tak oba vysláni, někdy v listopadu, hrabat listí na Kampu. V šest hodin ráno. Byla tma a listí na Kampě bylo osvětleno jen pouličními lampami. Tak jsme pod každou lampou, tam kam dopadal kužel světla, vyhrabali kruhy a shledali výsledek jako dobrý. Takový malý, komorní land art. Snažili jsme se udělat si z každé práce i zábavu. (Vůbec jsme se neustále vším a všude bavili a pochechtávali se pod fousy. Proto mě později překvapovalo, že někteří lidé měli Pavla za podmračeného morouse.) Když jsme měli dohrabáno, tak jsme si do jednoho vyhrabaného a osvětleného kruhu nedaleko Sovových mlýnů sedli do „lotosu“ a z našich hrábí se staly sitáry, na které jsme „na hubu“ hráli různé melodie, podle toho, kdo šel zrovna kolem. Zpestřovali jsme tak cestu lidem spěchajícím do práce nebo dětem do školy. S někým jsme se zapovídali, s někým jen pozdravili. Jednou se u nás zastavil voják, asi nějaký vysoký důstojník, ve slavnostní uniformě s červenými lampasy na kalhotách. Přeladili jsme hrábě-sitáry na vojenskou píseň. Lampasák se zastavil a pobaveně se s námi dal do řeči. Nakonec nám slíbil, že dnes vojáky nebude buzerovat, „když jste mi tak pěkně hráli“. A tak jsme čekali na rozednění, abychom mohli shrabat zbytek listí. Bohužel naše počínání nemělo zrovna pochopení u některých kolegů a prý i někteří kolemjdoucí si na nás stěžovali vedení.

Když jsme o měsíc později, za krutých mrazů, kdy bylo až minus patnáct stupňů, měli kopat krumpáčem do země zmrzlé jako beton u silnice naproti Podolské vodárně metr hlubokou jámu pro stromy, bylo to nad naše síly. Ve dvou jsme dokázali za celý den vykopat do hloubky maximálně jen těch zmrzlých 20 cm. A druhý den zase a potom opět. A byli z nás rázem v očích ostatních zaměstnanců nemakačenkové. Protestovali jsme, že takovou práci za nás může u silnice vyhrábnout během chvíle bagr, ale byli jsme v ten okamžik nejen za lenochy, ale i za kverulanty.

Proto jsme byli za trest odveleni na Vyšehrad, kde byla pobočka s několika staršími, kovanými komunisty, asi kvůli blízkosti Paláce kultury, který si komunisté postavili hlavně pro své sjezdy. Vedoucím byl mladý komunista, jen o pět let starší než my. Ten nám dával bohulibé práce jako zametání psích exkrementů a sbírání odpadků kolem stromků, pokaždé daleko od šatny na Vyšehradě, ve které se soudruzi zašívali u kamen. Odvezl nás vždy ráno multikárou, s koštětem a lopatou, co nejdál na nějakou ulici. Zametli jsme bobky, sedli si na zídku a hráli šachy a pili čaj z termosky. Když pro nás po několika hodinách zase přijel a viděl, jak jsme v pohodě, skákal vzteky.

My už v tu dobu ale věděli, že v téhle práci nemůžeme zůstat ani náhodou, a přemýšleli jsme, co budeme dál dělat. Mysleli jsme si, že bychom mohli být třeba listonoši. Nakonec náš střet s komunistickým tajtrlíkem vyvrcholil, když jsme se zastali naší romské kolegyně, se kterou jsme se spřátelili a která nás učila mimo jiné „cikánsky“. Mladý komouš jí zakázal se s námi bavit, a protože ho neposlechla, spustil na ni řev rasistických nadávek. Vyjevili jsme mu dost odvážně a peprně, co si o něm i jeho komunismu myslíme, a další den jsme podali výpověď.

Listonoši se z nás nakonec nestali, nevzali nás. Já skončil v Technické knihovně v Klementinu a Pavel zamířil, jestli si dobře vzpomínám, do kotelny.

Měli jsme se sejít letos na jaře v Jáchymově. Pavel mi psal koncem roku, že to v Jáchymově bude lepší, až skončí zima, která tam je prý protivná… A v té protivné zimě nás opustil.

Pablo de Sax, září 2024