Už nechci doma všechno plánovat a rozdávat úkoly

Je mi 39 let, jsem vdaná a s manželem vychováváme dvě děti ve věku osm a jedenáct let. Oba pracujeme na plný úvazek, domů se vracíme přibližně ve stejnou dobu a na první pohled by se mohlo zdát, že je přirozené, abychom se v péči o domácnost dělili rovným dílem. Já mám ale stále silnější pocit, že tomu tak není, ačkoli manžel tvrdí přesný opak.

Když mu řeknu, že jsem unavená a potřebovala bych více pomoct, upřímně nechápe, co tím myslím. Obvykle reaguje: „Vždyť vynáším smetí, sekám trávu, přezouvám auto, opravuji, co je třeba.“ Když to takto vyjmenuje, sama začnu pochybovat, jestli od něj nechci příliš.

Jenže můj dojem je úplně jiný – na mně zůstává všechno, na co se nedá ukázat prstem.

Musím dávat pozor na to, co je třeba dokoupit, vím, když je třeba dceři objednat nové tenisky, synovi zaplatit školní výlet, objednat u zubaře, koupit dárek na narozeniny spolužáka, naplánovat nákupy a myslet na to, že dochází prací prášek… Když něco neudělám já, „samo“ se to neudělá.