Šárka Homfray: Až o nás budou pečovat migrantky a aplikace

Že Česko stárne a lidí, kteří budou potřebovat pomoc s jídlem, hygienou, oblékáním, pohybem nebo prostě s tím, aby mohli důstojně zůstat doma, bude rychle přibývat, to není žádné tajemství. Tajemstvím není ani to, že v sociálních službách přitom chybějí lidé už teď. Z dnešních zhruba 34 tisíc pracovníků jich podle Asociace poskytovatelů sociálních služeb budeme během deseti let potřebovat asi 55 tisíc.

Sociální služby dlouhodobě hlásí nedostatek lidí, nízké mzdy, vysokou náročnost a fluktuaci. Přesto se při debatě o jejich budoucnosti nápadně často hledá všechno možné, jen ne odpověď na otázku, za jakých podmínek by v nich chtělo pracovat dost lidí. Možná proto, že by odpověď nebyla levná.

Podle MPSV má být řešením digitalizace a také přísun pracovníků ze zahraničí. Což o to, digitalizace samozřejmě pomoci může. Když pečovatelce ubere papírování, umožní lépe plánovat terénní služby nebo konečně propojí data mezi zdravotnictvím a sociální péčí, tím lépe. Jenže apka nikoho nezvedne z postele, neumyje, nenakrmí, nevymění inkontinenční pomůcku ani si nevšimne, že člověk, ke kterému chodí třikrát týdně, najednou vypadá jinak než obvykle.

Další variantou jsou pracovníci ze třetích zemí. Ne že by u nás nebyli nebo že by migrantky v zajištění péče nehrály důležitou práci napříč Evropu (včetně Češek, které hromadně pečují například v Německu). Tento postřeh píšu uprostřed mezinárodní sociologické konference, těsně poté, co jsem vyslechla několik příspěvků na téma, jak se takovým migrantkám pečuje. Jak se jejich migrantský status a špatná ekonomická situace kumulativně propisuje do toho, co všechno si musejí nechat líbit. A říkám si, proč se tak snadno spoléháme na to, že naše problémy vyřeší ženy, kterým kromě ještě horších alternativ nic jiného nezbývá?