Konec světa možná nastane i bez Facebooku

Se Zuzanou Fuksovou o Facebooku a její knize sebraných statusů

2. 3. 2017

„Existuje hodně lidí, kteří by bez Facebooku nikdy nic nepsali. Díky sociálním sítím mohou získat kuráž – ale zároveň tahle nízkoprahovost může samozřejmě přinést spoustu blbostí,“ říká Zuzana Fuksová. Polovině hudebního dua Čokovoko nedávno vyšla v nakladatelství Fra kniha Cítím se jako Ulrike Meinhof, které shrnuje osmiletou historii jejího působení na sociální síti.

Považujete se za facebookovou celebritu?

To ne.

Ale máte tisíc followerů…

To mě nesleduje tolik lidí. Z velké části jsou to kamarádi a známí. Nemyslím si, že mám nějaký zásadní vliv.

Takže ani lajky vás nezajímají?

To mě strašně bavilo hlavně ze začátku. Když jsem se připojila na Facebook, hráli jsme s kamarády a známými hry o to, kdo má víc lajků, například se Standou Bilerem. Je to takový jednoduchý serotonin.

Je na Facebooku celebritou někdo z těch kamarádů a známých? A dá se tahle pozice cíleně vybudovat?

Určitě jsou a cíleně na tom pracují. Změna u těchhle nových celebrit je v tom, že aspoň ti v mém okolí - o ženy se myslím až na výjimky nejedná - si identitu budují na obyčejnosti, mírném autismu, nerdství. Ale jmenovat se mi nechce.

Vaše statusy jsou často útržky rozhovorů. Vyhledáváte je cíleně?

Dřív jsem dělala street workera, takže to nebylo tak těžké zachytit. Když jsem slyšela něco zajímavého, tak jsem se třeba kousek šourala za těmi lidmi, nebo jsem někdy přejela o zastávku později.

Jak vás napadlo vydat statusy knižně?

Mě to nenapadlo, tahle iniciativa vzešla od hudebního publicisty Pavla Klusáka, který si před několika lety ty statusy začal skládat do wordového dokumentu a začal je i někomu posílat. Část se pak objevila v literární příloze Respektu. Tam to asi někdo četl a vydavatelství Fra mi nabídlo, že je vydá. Což mi pochopitelně lichotilo - samotné by mi přišlo trochu samolibé. Někdo na Facebooku to mimochodem vtipně komentoval, že mu to přijde zvrhlé: připomíná mu to prý stav lidstva, kdy se člověk mění z člověka v hovězí vývar, do kterého se naházejí lentilky.

Dají se sebrané facebookové statusy považovat za součást literatury?

Asi to nesplňuje zásady, které pro umělecké dílo stanovil F. X. Šalda, ale je to textový útvar. Jestli je to literární dílo, to nevím. Jinak pro mě představa, že bych si něco psala s úmyslem to vydat, zavání něčím trapným. Myslím pro mě osobně. Když někdo kritizuje to, co píšu na Facebook, vždycky můžu argumentovat tím, že jsem si prostě něco psala a nikoho to nemusí zajímat. Na Facebooku je taky docela dobrá interakce: dělá mi dobře, když to někoho zajímá.

Může se literární tvorba přesunout mnohem víc právě na sociální sítě?

To mě nenapadlo. Ale výhodou sociálních sítí je to, že tahle literatura - když to tak nadneseně nazveme - je dost nízkoprahová. Podle mě existuje hodně lidí, kteří by bez nich nikdy nic nepsali. Díky sociálním sítím můžou získat kuráž, aby něco psali. Zároveň to pochopitelně může přinést spoustu blbostí. Mimochodem někdo právě na Facebooku psal, že hlavními hodnotami téhle sociální sítě jsou trolling a judging.

Jste součástí rapového dua. Daly by vaše se statusy označit za svého druhu vystoupení a veřejné prezentace?

Všechno, co není napsané na ruku na zahaleném místě, je svého druhu veřejná prezentace - a politický akt.

A dá se nějak charakterizovat „flow“ vašich statusů?

Nechce se mi moc analyzovat vlastní příspěvky. Ale pokud už ano, myslím, že je pro mě příznačná určitá ironie, eskapismus a zájem o nízké události.

Co vám psaní statusů přináší kromě toho serotoninu?

Ve spoustě případů se mi třeba ulevilo, něco jsem si tam odložila. Facebook pro mě byl takový kvazi deník. Spoustu věcí si taky nepamatuji, když jsem si pročítala staré statusy kvůli knížce, tak jsem si toho hodně připomněla. Není v tom emo nános, který by byl v normálním deníku. Je to zkrácené a hutné, takže se většinou nestydím. Marinovaná vzpomínka.

Pro některé z těch, kteří mají stovky a tisíce followerů, je aktivita na Facebooku každodenní rutinou. Co vy?

Pro mě ne, nejsem facebookolog. Už se momentálně spíše snažím moc nepsat. Mám pocit, že se Facebook a psaní statusů trochu vyčerpaly, ohrály. Všichni mají jen určitou variabilitu. Je omezená a časem se obsah opakuje.

Přečtěte si více k tématu

Čtěte také: Statusy – Na maškarním za Fejsbuk

Vyčerpali se spíš autoři, nebo médium?

To médium tvoří autoři. Mám pocit, že všechno už se tam odehrálo. Ale nemyslím si, že by to teď bylo zajímavější třeba na Snapchatu.

Takže éra Facebooku končí? Vy budete v dějinách jako jediná generace Facebooku?

Asi bohužel ne - podle mého prognostického úsudku to bude ještě tak deset let dojíždět. A pak přijde nová technologie. Nebo válka.

Jaká bude ta nová technologie - bude to právě zmíněný Snapchat, tedy větší spojení s obrázky a videi nebo „zážitkovostí“? Odklon od napojení na síť se asi čekat nedá…

Netuším. Pokud bych měla někdy děti, tak chci, aby si do osmnácti hrály spíše s kamením. Ale úplně novou technologii asi nevymyslí hned tak někdo. Facebook navíc dokonale spojuje i zmíněnou touhu po stalkingu, hodnocení a odsuzování.

O Facebooku se v poslední době hovoří v méně rozverné rovině. Kromě „osobních běsů“ a šikany se tu šíří neověřené a štvavé informace, které ovlivňují veřejné mínění.

To ano, ale je tam spousta lidí, kteří to vyrovnávají, nesouhlasí s tím, projevují odlišné postoje. Facebook je náměstí, podle mě prostě popisuje okolní svět. Nevidím v tom přes všechno takovou hrozbu, jaká se mu připisuje. Konec světa nastane možná i bez Facebooku.

Složíte do té doby o Facebooku píseň? V jaké fázi je vůbec kapela?

Kapela je ve vegetativním stavu. Ale snad ještě vzejde z popela. Píseň o Facebooku určitě nechci - ale totéž jsem říkala o špičatých botách a teď je mám.