Koncert života a volný pád s Larsem von Trierem

Znáte takový ten pocit, kdy někde za krkem strašně silně cítíte, že zažíváte výjimečný okamžik, na který budete vzpomínat celý život? Něco jako když se zamilujete na první pohled? Tak přesně takový zážitek se včera v Uherském Hradišti stal několika desítkám lidí v kině Mír na koncertu skupiny Dálava.

O tomhle newyorském duu psal v Respektu kolega Pavel Turek už před rokem, čili jenom v kostce: Julia Ulehla a Aram Bajakian před osmi lety v newyorském Queensu objevili reprint knihy Živá píseň, kterou dal krátce po druhé světové válce dohromady Juliin pradědeček Vladimír Úlehla, etnograf sbírající lidové písně z okolí slovácké Strážnice. Hudebníky hledající si svou tvář, která by zněla experimentálně, a přitom autenticky, lidové písně okamžitě uchvátily a postavili na nich svůj projekt Dálava. Ani jeden z nich sice neumí česky, nicméně díky tomu, že se oba dokázali ponořit do hlubinné podstaty písní, podařilo se jim z nich svou interpretací dostat něco, co se pak včera přeneslo i na posluchače jejich koncertu, který se odehrál jen kousek od místa, kde kdysi sběratel Úlehla působil.

Upřímně řečeno jsem viděl už pár velmi škrobených pokusů o resuscitaci folklóru, jenž je dnes v mladých kruzích hledajících si své kořeny opět populární. Tohle byl ale úplně jiný případ. Už kdy Julia Ulehla zvala venku před kinem diváky ke vstupu na svou produkci, leckomu se pod vlivem jejího sugestivního a odzbrojujícího projevu okamžitě začala jemně třást kolena. A když se pak na pódiu během zpěvu dostávala až do šamanského transu, publikum do něj spontánně padalo s ní. Nadšeně tleskal i primáš Hradišťanu a místní rodák Jiří Pavlica, a ten ví o aktualizacích starodávného folklóru asi nejvíc v republice. Čili až se někdy bude ve vašem okolí pohybovat Dálava, nenechte si ji ujít.

Co se týče filmové náplně Letní filmové školy, včera došlo například na Reklamy a klipy Larse von Triera. Ano, každý nějak začínal a začínal tak i autor filmů, které rozhodně nebojují o přízeň diváka podbízením se všeobecnému vkusu. Což ovšem platí i pro Trierovy reklamy: bulvární plátek nechal propagovat přízračným hypnotizérem, nezávislost informací doporučoval na příkladu experimentu, během kterého žena dávala muži elektrické šoky, a nebál se ani zobrazení mužské erekce během saunování.

Kdo na projekci přečkal více než dvacetiminutový blok sitcomové série propagující dánský obchodní řetězec, která bohužel nebyla otitulkována, dočkal se i vynikajícího klipu k písni Bakerman od kapely Laid Back. „Lidi už nebaví filmové triky na počítači, chtějí vidět realitu“, vysvětloval Trier už v roce 1990 divákům, proč se rozhodl Laid Back naložit do letadla a bez jakýchkoli triků s ním natočil ve vzduchu jeho nebezpečné kreace. V třicetistupňovém vedru ve Sportovní hale jsem nebyl jistě jediný, kdo hudebníkům záviděl jejich osvěžující volný pád ledovými mraky…

A už tradičně mé festivalové tipy na pondělí: 13:00 Vstupem Vnik; 18:00 Odborný dohled nad výkladem snu; 20:30 Tvář; 21:30 Ruka + Práče.