Hodokvas ducha dává naději i fanouškům Baníku

Tak máme první ostrý festivalový den za sebou. Letní filmová škola se v sobotu dokázala vypořádat i s náporem fanoušků Baníku Ostrava, kteří do Uherského Hradiště kupodivu nepřijeli na filmy, nýbrž na fotbal, nicméně jak se večer ukázalo, kdyby místo na stadion zamířili do Slováckého divadla, udělali by líp. Ale pěkně popořádku.

Z promítaných filmů se dala vybrat třeba Archa světel a stínů. Jejího režiséra Jana Svatoše jsem předtím neznal, což ale dává logiku, protože jde o jeho celovečerní debut. Cestovatel a filmař se rozhodl natočit snímek o svých předchůdcích, amerických dobrodruzích Martinovi a Ose Johnsonových, kteří na začátku minulého století podnikali průkopnické cesty mezi „divochy“ zejména na africký kontinent. Inspiroval ho k tomu otřesný zážitek, kdy při jedné ze svých vlastních prvních cest do Afriky sledoval, jak se v jedné rezervaci dělá automobilová fronta na osamělého jaguára, který zůstal v koloně odříznutý na vršku stromu, ze kterého se kvůli zájmu amatérských fotografů a filmařů s profesionálním vybavením nemohl dostat dolů. Svatoš chtěl srovnat zážitky svých předchůdců se svými vlastními - čili ukázat, jak se Afrika za pouhých sto let proměnila. To se mu upřímně řečeno příliš nepovedlo, film je nakonec spíš klasickým portrétním dokumentem o dříve slavné cestovatelské dvojici, na kterou se dávno stačilo zapomenout. Což ale vůbec nevadí, protože je to vydařený portrétní dokument. A nakonec i přesah se najde: Johnsonovi se totiž museli už tehdy vypořádávat s velmi podobnými sponzorskými tlaky, jakým čelí dnešní filmaři - zatímco na začátku filmařské kariéry řešili neexistenci „pojištění proti sežrání lidojedy“, na jejím vrcholu pod tlakem hollywoodských studií nutili nebohé domorodé Pygmeje, aby s nimi před kamerou tančili jazz, protože to bude divákům připadat vtipné.

Na tento hudební styl následně nepřekvapivě nedošlo v Respekt stanu během pořadu Turek a Turek uvádí. Hudební publicisté Pavel a Tomáš během něj promítali řadu klipů, které provázeli erudovaným výkladem, jehož barvitost se prokázala zejména v úvodu, kdy jim nefungovalo kabelové propojení mezi počítačem a obrazovkou, čili několik krátkých hudebních snímků museli doslova převyprávět. Bylo to skvělé a došlo i na newyorskou kapelu Dálava, která má už podle názvu kořeny v Česku, respektive právě v uherskohradišťském regionu, kde kdysi vznikala řada písní, jimiž se partnerské duo inspirovalo. Tímto vás na Pavla Turka zvu na stejné místo i v neděli: v Respekt bude mluvit s Dálavou (od devíti večer pak vystupuje v Míru) v její mateřské angličtině, což jistě bude roztomilé.

Roztomilé bylo v Respekt stanu i následující autorské čtení Jáchyma Topola z jeho nejnovější knihy Citlivý člověk. S Jáchymem jsme spolu několik let pracovali, takže vím, že se rozhodně nepotřebuje nikomu podbízet a když něco říká, myslí to vážně. Čili když na úvod Letní filmovou školu označil za „hodokvas ducha“, dá se to brát jako jedna z nejvřelejších poklon, jaké se tenhle festival dočkal. Návštěvníci jeho čtení se pak mimo jiné dozvěděli, že psal Státní cenou ověnčeného Citlivého člověka pod vlivem filmů Ingmara Bergmana, jehož filmy se tu letos promítají.

„Tyhlety rodiče: dětství Hitler, mládí Stalin,“ četl Jáchym ze své knihy a nevědomky avizoval večerní film, jenž se stal mým prozatímním vrcholem festivalu. Snímek Láska mezi regálypřekřtil dramaturg sekce Be2Can Starter orientované na nejnovější evropské snímky Aleš Stuchlý po slovácku na Lásku mezi frgály. Přesnější však bylo tvrzení jeho kolegy Víta Schmarce, že by tento film měli zhlédnout v úvodu zmínění fanoušci Baníku Ostrava, protože „by jim dal jistou naději“. Film režiséra Thomase Stubera odehrávající se v úzkém prostoru vymezeném regály obřího supermarketu patří mezi těch několik málo kinematografických děl, o nichž nemá příliš smyslu psát, protože se musí raději vidět. Za sebe musím alespoň říct, že doteď přesně nevím, zda jsem se zamiloval spíš do Franze Rogowského v úloze bývalého chuligána Christiana statečně bojujícího s vysokozdvižnou ještěrkou, nebo do Sandry Hüllerové v roli tajemné Marion, o jejíž srdce svede Christian boj v nebezpečném prostoru zavážených cukrovinek (Hüllerová zde mimochodem působí úplně stejně neodolatelně jako ve dva roky starém Tonim Erdmannovi).

Těžko říct, co by si o téhle komediální sociální sondě pomyslela režisérka Apolena Rychlíková, která u nás jako jedna z mála otevírá právě tematiku lidí živících se špatně placenou a ubíjející prací mezi regály, kde se nejspíš lásky najde jen ždibeček. Každopádně večer se pak už jen zpívalo a nemohl u toho chybět nejen Břetislav Rychlík, ale kupodivu ani David Koller, který si po svém koncertu střihnul i pár békajících čísel s místní cimbálovkou. Dá se čekat, že békat se bude v Hradišti z plna hrdla i v neděli, já se pokusím tuto náladu vyvolat od sedmi večer v Respekt stanu během debaty s filmovými historiky o šedesát let starém fenoménu jménem Laterna magika.

A zde festivalové tipy na neděli: 14:00 – Rozhovor se skupinou Dálava; 17:00 – Chicago; 19:00 – Když Češi dali světu Laternu magiku; 21:00 – Donbas; 23:59 - Rock´n´roll