Když se intelektuální elitářky starají, aby nám bylo lépe

Je na čase se zase po čase i v tomto nečase vrátit do Pražské kavárny. Důvod je nasnadě: autor těchto řádků už dlouho neměl příležitost někomu opravdu upřímně doporučit novou českou hru - a teď ji konečně má.

Minulý pátek měla ve Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci premiéru hra Buňka číslo Petry Hůlové. Upřímně řečeno, pozadí vzniku autorčina dramatického debutu příliš slibně neznělo. Oslovilo ji lucemburské velvyslanectví, aby pro něj napsala hru na základě povídky Rogera Menderscheida, čili šlo o takové grantové psaní na zakázku, jehož výsledkem obvykle bývá upachtěnost pro tvůrce i diváky. Jenže tady se stal zázrak. Petra hru napsala pro tři ženské postavy, členky jedné z mnoha hypotetických buněk intelektuálních elitářů, které se v Česku v rámci autorčiny licence starají, aby nám bylo duševně i tělesně lépe.

Dívky hojně citují Havla, Němcovou, Kafku i zmíněného Menderscheida, baví se o umění, politice i sousedských slavnostech; celá jejich diskuse se přitom nese v obrovské nadsázce, čili už jsem hodně dlouho nezažil, aby se publikum na hře českého autora tak upřímně a dobře bavilo. Leč zároveň pochopitelně diváka bodne do zadnice i společenský osten. Jedna věc je se těm krasodušným myšlenkám smát, druhá zamyslet se nad tím, proč vlastně v téhle zemi nejdou realizovat, když v jádru nezní špatně. Jak autorka odpovídá v divadelním programu na otázku, jaké možnosti mají tyhle buňky v rámci snahy o ovlivnění naší situace: „Buňky samy si myslí, že velkou. Reálně však plní mnohem spíše funkci užitečných idiotů.“

Nejvíc se tuhle roli podařilo vystihnout Bio Mashe, pro kterou to je vůbec první velká příležitost na divadelní scéně. Známá přebornice v oboru slam poetry svou postavu uchopila s neodolatelnou kombinací chytrosti, odhodlání, zmatenosti a naivity, s níž lze takové figury obvykle potkávat v reálném životě. A její výkon dokonce místy - například ve chvíli, kdy svůj monolog zvládá prohnutá do mostu, a ještě přitom chodí jako pavouk po jevišti - zastiňuje i protřelé harcovnice Ivanu Uhlířovou a Majdu Sidonovou. Po premiéře pak v duu Debbi Love zahrála k tanci a poslechu, čehož k originálním kreacím využili nejen Petra Hůlová s režisérem Michalem Pěchoučkem, ale i autor těchto řádků (fotku ovšem raději až někdy příště).

I další velká postava české divadelní scény v těchto dnech zabrousila do alternativního prostoru. Halka Třešňáková coby debutující režisérka ulovila pro představení V oku smyčky Ivanu Chýlkovou, čímž se tato přítelkyně z domu smutku děkující za každé nové ráno poprvé předvádí v neuvěřitelně dobrém světle na prknech, respektive betonu smíchovské MeetFactory. Hraje servírku a kuchařku v asijském bistru, do kterého přichází několik návštěvníků, aby tu poklábosili a (neboť Halka dělá pohybové divadlo) také zacvičili. Což vyvolává řadu otázek v čele s tou, proč Chýlková pracuje u Asiatů. Hodně se tu mluví o smrti a sebevraždách, autorka totiž při psaní scénáře četla Améryho Vztáhnout na sebe ruku. Představení je to každopádně též velmi zdařilé a též mi předhodilo divadelní objev: posluchačku DAMU Kateřinu Dvořákovou. Dovoluju si prorokovat, že o ní ještě hodně uslyšíme.

Platí to i pro Dominika Gajarského, který k Buňce číslo dělal hudbu a který byl v úterý vyhlášen jedním z finalistů dalšího ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého pro výtvarníky do 35 let. Porota si ho vybrala, protože je „aktuálním příkladem nostalgické hry s povrchovou verzí evokace výtvarných kvalit klasické avantgardy“, „před historickou a politickou reflexí jejího jazyka a motivů upřednostňuje jemnou subversivní práci“, „reminiscencím na avantgardní vizualitu podsouvá neodpovídající žánr, respektive prostřednictvím retrostylizace komunikuje současný…“ - No, raděj toho nechme a dodejme, že dalšími finalisty jsou Romana Drdová, Richard Loskot, Viktorie Valocká a Martin Kohout, pročež si až do podzimní výstavy můžeme od Chalupeckého ceny zase odpočinout.

Třeba na výstavě jejího vítěze z roku 2012 Vladimíra Houdka Interakce v Polansky gallery nacházející se jen kousek od Veletržního paláce. Vladimír je momentálně velmi plodný, doporučuju sledovat jeho Instagram. A na své poměry nečekaně barevný; možná tenhle optimismus souvisí s jeho nedávnou svatbou. Každopádně od černé a bílé se přesunul k pestřejší paletě, jestli se nepletu, třeba červenou jsem v jeho tvorbě doteď neviděl. Jeho klasická hra s klamem a iluzí aspoň na mě opět funguje výborně. Jestli je to jako v případě Dominika evokace avantgardy – a ono co taky není, to galerie ani kurátor Oliver Zybok naštěstí nezdůrazňují. Každopádně je to výstava tak šmrncovního střihu, že kdyby visela v New Yorku v některé galerii na Čtyřiadvácáté ulici pod High Line, nikdo by se nedivil.

A když už mluvíme o malých galeriích: ta momentálně nejproslulejší pražská Hunt Kastner aktuálně hostí výstavu Jaromíra Novotného Tělo malby. Fotku přikládám poněkud rozmáznutou a berte to symbolicky, z expozice mám neostré pocity. I Jaromír Novotný k malířům, kteří diváka přimějí plátna vnímat nejen opticky, ale i fyzicky. Už dlouho udivuje tím, že na jeho obrazech prakticky není co vidět, přesto člověka do sebe stejně něčím podivným vtáhnou, až uvažuje třeba o jejich vzduchoprázdnosti. Tentokrát jsou rámy vyplněné jakýmisi fáči, které jsou různě roztržené, tu zas zašité; jako bychom sledovali pozůstatky nějaké jejich operace na koleně. I tahle rezignace na malbu klasickou malbou je dnes pochopitelně in, nicméně na mě v tomto případě moc přesvědčivě nepůsobí.

Závěrem jeden víkendový tip: ve čtvrtek v Praze začala přehlídka současného severského filmu SCANDI, zahájila ji projekce debutu režisérky Amandy Kernell Sámská krev. Je to film o třicátých letech, kdy se Švédsko nepyšnilo pověstí otevřené multi-kulti země, ale naopak státu, kde byli Sámové na severu podrobováni rasovým zákonům, které je vyháněly do zvláštních škol a mimo struktury „normální“ společnosti. Jolkovat si ale můžete i na dalších skvělých filmech.