Reportáž ze Sýrie: Stíny vítězství (Die Zeit)

Ještě jednou se krátce vynoří ze tmy: pěsti zvednuté do vzduchu. Tváře vyzařující neochvějnou sebedůvěru. Světlo z baterek našich mobilních telefonů pomalu přechází přes zdi. Přes stovky mužů a žen, kteří se nadšeně obracejí k jedinému člověku v jejich středu. Děti mu podávají květiny, dotýkají se ho, opírají se o něj, vzhlížejí k němu; k muži, který je pro ně vším. Budoucností, štěstím i spásou. Všichni jsou sjednoceni v obrovském panoramatu, dokud na ně opět nepadne tma.

Duchové minulosti. Mužem uprostřed obrazu je diktátor Háfiz Asad, otec Bašára Asada. Pod nohama nám křupou skleněné střepy. Dva měsíce po pádu Asadovy dynastie ohmatáváme cestu dovnitř budovy bez oken. Bílá kamenná věž v centru Damašku je muzeem, které sloužilo k oslavám starého režimu jako snad žádné jiné místo v Sýrii. Ještě před několika týdny tudy prováděli skupiny návštěvníků. V nejvyšším patře se nachází kruhový sál a uprostřed něj tribuna, jež se pomalu otáčela kolem vlastní osy a nabízela výhledy na obrazy velkých bitev.

V muzeu darovaném Severní Koreou triumfovala dynastie Asadů triumfovala v nekonečné smyčce – a výhled na bojové výjevy doprovázela ohlušující pochodová hudba a hřmění děl. Dnes je budova opuštěná, zaměstnanci muzea už dávno utekli. S baterkami na mobilních telefonech stojíme před ohromnými nástěnnými výjevy – jako bychom se dívali na jeskynní malby.

Vyděsí nás hlasy dvou dalších vetřelců, mladých mužů s kapucemi a baterkami, kteří tu pravděpodobně hledají použitelný kov. Když nás spatří, zmlknou a schovají se. Kdo se tady bojí koho? Spěcháme, abychom našli cestu ven z tohoto temného labyrintu vítězství; ze stínu 54 let diktatury. A když stojíme na volném prostranství, vydechneme úlevou.