Oddělené spaní a kočárek: Západní způsob výchovy podporuje individualismus
Redakční menu: Výběr textů ze světových médií
Je západní způsob výchovy dětí divný? Na to se ptá text na serveru BBC, v němž Kelly Oakes zkoumá především různé zvyky, pokud jde o oddělené spaní či používání kočárku. Ve srovnání s Evropou nebo Amerikou má třeba Asie mnohem větší podíl dětí, které sdílejí stejnou ložnici, a dokonce stejnou postel s rodiči do vyššího věku.
Západní společnosti také v mnohem větší míře používají metody trénování usínání, z nichž nejextrémnější je ta, kdy se dítě nechá o samotě „vyřvat“. V Austrálii dokonce existují státem podporované instituce, které s tímto tréninkem rodičům pomáhají.
Vše je motivováno tím, že rodiče budou mít během doby, co dítě spí, čas pro sebe. I v Japonsku jsou běžné sdílené postele, ale tu děti spí ze všech asijských zemích nejméně, protože spánek je v tomto kulturním kontextu považovaný ze lenivost.
„Podpora časné nezávislosti dítěte je v souladu s typickým západním individualismem,“ píše Oakes. „Z tohoto důvodu se může zdát, že sdílení postele dítě jen povzbuzuje, aby zůstalo závislé na svých rodičích.“ V textu citovaná odbornice Debmita Dutta z indického Bangalore ale kontruje: „Když jim dáte trochu sebevědomí a trochu nezávislosti, oddělí se od vás, až budou samy chtít. Nebudou na vás nalepené navždy.“
Tváří v tvář vážné klimatické krizi hudebníci od Argentiny po Mexiko stále častěji zapojují do své práce zvuky ptáků, potoků a lesů. Fenoménu terénních nahrávek, jejichž prostřednictví se na přírodu a změny, jimiž prochází, napojují jihoameričtí umělci, se věnuje pozoruhodný text od Emily Hart na serveru Pitchfork.
Zaměřují se na ptačí zpěv, zvuky hmyzu, dešťové či proudění vody a vše přetvářejí v rytmy nebo melodie. Někdy jsou tyto záznamy zřejmé, jindy změněné k nepoznání. Zapojení skutečných zvuků do elektronické hudby samozřejmě není nic nového, ale Hart upozorňuje, že v rámci Latinské Ameriky má tato praxe zcela novou naléhavost.
Kontinent se potýká s alarmujícím úbytkem stromů a těžbou v Amazonii, přibývá megaprojektů, které životní prostřední neberou v úvahu. „Vládne tu pocit nutnosti spojit se s organickými zvuky a uvědomění si, že jsme součástí přírodního světa,“ říká v článku Pedro Canale z Argentiny, který tvoří pod jménem Chancha via Circuito.
Podobná slova volí i Simón Mejía, zakládající člen oslavované kolumbijské kapely Bomba Estéreo, který natáčí sólová alba pod jménem Monte. Deska Mirla byla pocta venkovskému ptactvu, které začal slýchat a vnímat, když se odstěhoval z Bogoty, album Sonic Forest je zase složené ze zvuků zachycených v pralese. V Kolumbii má už sám tento čin takřka aktivistický rozměr, jelikož se jedná o stát, který je pro ochránce životního prostředí tou nejnebezpečnější zemí na světě. Mnoho jich tu za svoje snažení zaplatilo životem (v roce 2019 to bylo 64 lidí).
Najdou se ale i jiné důvody. Někteří producenti považují toto ponoření se do reálných zvuků za způsob, jak dosáhnout kulturní autenticity. To popisuje jiný argentinský umělec Luis Maurette vystupující jako Uji, který se v dětství stěhoval po celé Latinské Americe a poté studoval hudbu ve Spojených státech. Začal si tam ale připadat odtržený. „Moje hudba se stala příliš odcizenou, příliš abstraktní,“ uvádí v textu. „Potřeboval jsem vrátit ke svým kořenům – elektronická hudba byla vždy spojená se zemí. Strávil jsem roky cestováním po Latinské Americe s mikrofonem a mám hodiny a hodiny terénních nahrávek. Vytvářejí scenérii pro písně a jsou stejně důležité jako melodie.“
Chytrou obranu hvězdného fotografa Juergena Tellera napsala Naomi Fry v trefném kulturním komentáři pro The New Yorker. Reaguje v ní na pozdvižení, které vzbudila jeho nedávná série fotek celebrit pro tematické vydání časopisu W s názvem Best Performances. Hvězdy jako George Clooney, Michelle Pfeiffer, Jared Leto, Tessa Thompson, Taylour Paige, Riz Ahmed nebo LaKeith Stanfield jsou tu zachycené zřejmě na různých místech jedné jediné ulice v západním Hollywoodu a nic tu nepřipomíná velkou produkci.
Vše se nese v duchu estetiky snapshotu, jíž Teller proslul už v devadesátých letech. I proto následovaly mnohé internetové parodie ve stylu „takhle může fotit každý“ - stejně jako i pohoršení, že se Teller nechová k celebritám s dostatečným respektem a nenechává je na svých snímcích zářit a oslňovat. V tomto je Teller naprostý protipól Davida LaChapella nebo Stevena Meisela, kteří ke svým fotografiím přistupují, jako kdyby to byly vysokorozpočtové hollywoodské filmy.
Tellera tohle nezajímá, což potvrzuje i herec Riz Ahmed, který tweetoval: „Tohle focení bylo to nejrychlejší v mém životě. 20 vteřin, dvojí cvaknutí. Juergen Teller je OG.“ Naomi Fry v tuto chvíli trefně poznamenává, že Teller se nechová s neúctou vůči lidem - to, vůči čemu nemá úctu, je kult hvězd.
To nejlíp ilustruje portrét George Clooneyho, který drží dva dětské bicykly. „Nejsou to fotografie, které byste si dali na Instagram; jsou to takové fotky, které by mohl pořídit váš kamarád, udělat z nich story a označit vás,“ popisuje v glose Fry. „Když jsem si prohlédla ty snímky, žasla jsem nad Tellerovou ucelenou vizí. Za posledních třicet let nás naučil, že být trochu ošklivý je cool.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
