CR_ITALIE_HUDBA_MORRICONE_4_662_jpg_85
Ennio Morricone na koncertě ve vyprodané pražské O2 areně • Autor: ČTK

Jako dítě toužil být doktorem případně šachovým velmistrem, ovšem jednoho dne mu otec Mario – sám hudebník – dal do ruky trumpetu. Nebyl vůbec zvědavý na jeho názor, řekl mu pouze: „S pomocí tohoto nástroje jsem vychoval celou rodinu. A ty to tak uděláš i se svojí.“ A zapsal ho na konzervatoř, kde později přestoupil na skladbu.

Světovým mistrem šachu se sice nestal – byť celý život hrál vášnivě amatérsky, ovšem nejenže Ennio Morricone patřil k největším figurám filmové hudby 20. století, obecně lze říci, že platil i za zcela nezařaditelného a s nikým nesrovnatelného samorosta. Jednadevadesátiletý skladatel, který skládal a dirigoval takřka do posledních chvil, zemřel nad ránem 6. července v římské nemocnici. Krátce poté, co si před několika dny při pádu zlomil stehenní kost.

Reklama
Reklama

Znal svět avantgardy, ovšem dobře rozuměl komerčním nárokům a uměl jim vyhovět. Vycházel z romantické tradice i prostředí soudobé hudby, ale v druhé půli života se stal obdivovaným idolem hvězd hudby populární. S filmovými melodiemi vyprodával velké sportovní haly, ovšem jeho autorská hudba nemířila na masy. Nejpřirozenějším koncertním sálem mu ale nakonec byl film, kde se co do důležitosti, schopnosti vyprávět, emocionálního účinku i charismatu uměl dostat na roveň scenáristy, kameramana i protagonisty hlavní role.

Už během války hrával v klubech, byl námezdným muzikantem v rozhlase, avšak v padesátých letech začaly všechny cesty kreativních lidí v Itálii směřovat k prosperující kinematografii. První soundtrack, pod nímž je podepsaný, je komedie Il Federale z roku 1961, a svůj typický styl práce nachází hned v roce 1964 v osudovém spojení s režisérem Sergio Leonem ve westernu Pro hrst dolarů.

https://www.youtube.com/watch?v=oMMh2ibYhKw

Morricone se tu poprvé projevuje jako suverén, kterého vůbec nezajímá dobová autenticita a nechá na divokém západě znít nástroje, o nichž kovbojové nemohli mít ani ponětí. Současně jde tato všežravost proti standardnímu orchestrálnímu obsazení. Zní tu módní surf rocková kytara, ale také třeba archaická židovská brumle a o refrén se může postarat práskání biče, střelba z koltu i hvízdání.

Na svou dobu to byly naprosto bizarní kombinace – ale zcela uhrančivé. Často tuto praxi zlehčoval tím, že se důsledně viděl jako řemeslník, který by si oproti produktivitě, jakou měl Bach, zasloužil být nazýván lenochem. „Když píšu daný kus hudby, vždy si zjistím, kdo z muzikantů je dostupný,“ popisoval v roce 1989 pro filmový magazín Premiere. „Když je houslista, o kterého stojím, mimo město, tak použiji, řekněme, vynikajícího flétnistu, který má zrovna den mezipřistání v Římě. A někdy je to ještě jednodušší. Ve filmu Mise hraje hlavní hrdina na hoboj, takže…“

Zároveň bylo v Morriconeho hudbě vše přehledné, obvykle skládal ihned po přečtení scénáře (nepřistupoval až k finálnímu sestříhanému celku, jak bývá v branži obvyklé). Proto měl čas najít si vypravěčskou linku, která je následně srozumitelná i divákovi. To jako, když ve filmu Hodný, zlý a ošklivý reprezentuje každého hrdinu jeden nástroj: flétna, okarína a lidský hlas. Do karet mu samozřejmě hrálo, že v Leoneho filmech se moc nemluvilo: „Hudba je nepostradatelná, protože moje filmy by mohly být prakticky němé, dialogů je v nich relativně málo, a tak hudba zdůrazňuje všechny akce a pocity více než slova,“ potvrzoval to v rozhovorech Sergio Leone.

https://www.youtube.com/watch?v=fzw34HKjfjU&list=PLmYc9gG3yj8QR9ea6_pTeS5oZJhf8Ffiw

Z oněch více než pěti stovek filmů, jež tento hrdý Říman doprovodil hudbou, jsou sice nejznámější ty, které berou diváka na divoký západ, ovšem Morricone rozvíjel svůj rejstřík dál. Za využití moderních syntetických zvuků promluvil i do podoby italských a francouzských thrillerů přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy si jej začal více všímat Hollywood, k němuž byl vždy nedůvěřivý, odmítal se učit anglicky a poprvé do USA vycestoval v roce 2007, přišla ale také první generace hudebníků, která v něm viděla nedostižného hitmakera, jež umí vyvolat drama, dojetí a nestydí se ani kýče.

Newyorský jazzový improvizátor a enfant terrible scény, John Zorn, natočil v roce 1986 album coververzí The Big Gundown a k Morriconemu se brzy začali hlásit lidé z žánrů jako pop (Pet Shop Boys), trip-hop (Massive Attack, Portishead) nebo i Black Sabbath a Metallica. Ti první v něm viděli tvůrce, který se nebojí spojovat nespojitelné, druzí si jej cenili pro schopnost budovat napětí a burácet.

Profil Ennia Morriconeho: Hrdy, zlý a pracovitý

Zpráva o Morriconeho smrti tak vyvolala obrovskou vlnu kondolencí, jejichž rozpětí jde od italského premiéra přes popové muzikanty po režiséry a designéry počítačových her, kteří pro jeho hudbu našli další nové uplatnění. Ve stádiu dokončování je též dokument Ennio: The Maestro, jenž připravuje režisér Giuseppe Tornatore – vedle Leoneho další ze skladatelových osudových spolupracovníků, který ale akcentuje spíše nostalgické a sentimentální vyznění hudby (Bio Ráj, Maléna). I zde – v krátkém traileru z chystaného dokumentu, který by měl mít premiéru v srpnu, je cítit Morriconeho nezměrná vášeň pro hudbu, kterou choval i v devadesátém roce svého života. „Film je to, co vidíme a slyšíme,“ říká tu. „Ale hudba zastupuje to nevyřčené a neviděné.

https://www.youtube.com/watch?v=RB9LbPIuFs8

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1371

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte