Je jen otázkou času, kdy bude mít Čína databázi nás všech

Úterní brzké odpoledne bývá v areálu Ústřední vojenské nemocnice v Praze velmi rušné. Na parkoviště v krátkých intervalech přijíždějí nová a nová auta, jejichž posádky míří na návštěvy, na vyšetření nebo do práce. Čas od času přes parkoviště projede sanitka, z pavilonu do pavilonu pak přecházejí pacienti, někteří o berlích a v nemocničním županu. Léčí se tu nejen civilisté, ale především vojáci. Docházejí sem také ti, kteří usilují o vstup do armády či jiných bezpečnostních složek. A nejedno jméno z pacientských záznamů patří českému politikovi či političce.

Na pohyb v areálu nemocnice dohlížejí kamery různých značek. Jednou z nich je čínská firma Hikvision, která své kamery pravděpodobně zdokonalila sledováním Ujgurů držených v čínských internačních táborech – jak o tom už před pár lety referoval deník New York Times. A jsou to právě tato zařízení, na nichž nemocniční ochranka monitoruje příchody a odchody, odjezdy, hospitalizace i návštěvy ve zřejmě nejdůležitější nemocnici v zemi.

Čínské technologie jsou pro svou nízkou cenu přítomné v každé evropské domácnosti a budeme jich mít nablízku stále více – kromě kamer se to týká třeba elektroaut, solárních panelů nebo čipů. Vypadá to jako praktická volba levné technologie, která funguje. Jenže s každou další kamerou nebo čipem od čínského dodavatele roste i závislost na systému, jehož fungování Evropané rozhodně nemají pod kontrolou.

Východní trend