Žonglér s odkazy. (Ariel Pink)
Ariel Pink • Autor: Getty Images

Nejednoznačnou, a ne vždy příjemnou zkušenost černého fanouška, který navštěvuje alternativní kytarové koncerty a chtěl by být součástí scény, popisuje Michelle Kambasha na serveru gal-dem.

Důvodem sepsání textu byla přítomnost muzikantů z alternativní scény Ariela Pinka a Johna Mause v davu přihlížejícím a sympatizujícím s účastníky útoku na Kapitol ve Washingtonu počátkem ledna. K tomu přidává některé Pinkovy starší rasistické a homofobní výroky.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=Y17×KjMmM-U

„Pinkova jasně vyjádřená podpora bílé nadřazenosti má důsledky pro černé lidi, jako jsem já, kteří vstupují do sektoru alternativní hudby, jenž je většinově bílý,“ píše Kambasha, načež líčí historii muzikantů, kteří mají svoji historii rasistických výroků (jako Eric Clapton) i těch, kteří vůči rasismu aktivně vystupovali od Bad Brains přes Black Flag po Rage Against the Machine.

„Hudební průmysl je pořád dost silný v tom, jak udržuje bílou image v rámci alternativní hudby,“ říká v článku britská písničkářka Nilüfer Yanya a její zkušenost podtrhuje i zvyklost umisťovat nezařaditelné umělce s tmavou barvou pleti jako FKA Twigs nebo Mosese Sumneyho setrvačně pod žánrové označení r'n'b.

Rockové trio Big Joanie k tomu dodává: „Je těžké neustále připomínat lidem, že to je i náš žánr, a člověk musí dřít daleko víc, aby si ho všimli… Ale internet určité žánry demokratizoval, takže si dokážeš najít svoje lidi.“


Dvaapadesát filmů, které dokáží navodit pohodu a dají se sledovat znovu a znovu během zimních večerů i pandemického stresu. Jejich výběr sestavil deník The Guardian a přispěli do něj nejen redaktoři listu, ale také další autoři nebo i herci.

Filmový kritik deníku Peter Bradshaw se hned na začátku vyznává ze své slabosti pro snímek Ďábel nosí Pradu a s uzarděním dodává, jak se stydí za to, že mu v roce 2006 dal jen dvě hvězdičky. Herečka Samantha Morton vyzdvihuje komedii Byt režiséra Billyho Wildera s Jackem Lemmonem a Shirley MacLaine.

„Praštěná holka (Clueless) je romantická komedie, která se vyhýbá přeslazenosti: je to chladnokrevná satira se srdcem ze zlata. Sto minut plných hluboké moudrosti o těch nejpodstatnějších věcech života: klucích, přátelství, sexu, drogách, módních doplňcích a parkování. Všechno podstatné, co vím o životě, jsem naučila z tohoto filmu,“ uvádí zase Jess Cartner-Morley, novinářka, která píše o módě.

https://www.youtube.com/watch?v=CRRlbK5w8AE

Ve výběru se prolínají filmy pro pamětníky, artová kinematografie i vyslovené guilty pleasures, je tu Zpívání v dešti a hned vedle něj Můj soused Totoro. Ohrané filmy, v nichž divák zná každou hlášku nazpaměť, i velkolepé podívané.

„Terminátor je technicky vzato lepší film. Chytřejší, hlubší a zvládne více s méně prostředky. Ale Terminátor 2 je přesně to, co chci,“ líčí Lucy Managan, televizní kritička pro The Guardian. „Dopřejte mi, v dobách sváru, vyrýsovanou Lindu Hamilton, která dělá shyby ve své cele a připravuje se tak nejen na útěk, ale i na Soudný den… Dopřejte mi důstojného padoucha, který nakonec bude stejně poražen, a to ve scéně, jež má nejvíce uspokojující a nejméně vyčpělé zvláštní efekty v dějinách filmu. Dopřejte mi to znovu a znovu, tuto ladnou směs akčního Arnieho, napětí, ušlechtilé oběti a naděje. Já se vrátím.“

Pro valentýnský víkend pak vznikl i výběr 52 výhradně romantických komedií.


Britský stand-up komik Stewart Lee představuje svůj nový dokument King Rocker věnovaný pozapomenuté, v jistých kruzích však kultovní birminghamské kapele The Nightingales. Dali se dohromady na počátku osmdesátých let, avšak nikdy nedosáhli takového renomé jako třeba The Fall, Orange Juice, Joy Division, Gang of Four nebo Wire. Se snahou to napravit se Stewart Lee pustil do natáčení filmu společně s režisérem Michaelem Cummingem. Text o tom přináší server Huck.

https://www.youtube.com/watch?v=rVNQanEorNQ

Lee, který vyrůstal nedaleko Birminghamu, se o The Nightingales poprvé dozvěděl z vysílání Johna Peela na BBC Radio 1, okamžitě si je zamiloval – stejně jako to, o čem zpívali: „Byly to úžasné texty prezentované s neposlušnou lhostejností – jsou opravdu vtipné, podnětné a místy ne zcela jasné.“

V čele kapely pak po celou dobu stál tvrdohlavý frontman, hospodský typ Robert Lloyd. „Jarvis Cocker byl schopný stát se národním anti-hrdinou a myslím, že tohle volání Rob nějak propásl,“ charakterizuje Stewart Lee zpěváka a textaře. „On je anti-star, ale jinak než zválený punker. Nikdo si ho nemůže idealizovat, vždycky na sobě bude mít sako a obyčejné kalhoty.“

Zájem o hudební téma není u Stewarta Lee – kritikou jednoho z nejuznávanějších komiků současné Británie – nijak náhodný nebo překvapivý. Patří takřka do stejné generace jako některé zmíněné postpunkové kapely, které ho silně inspirovaly k tomu, jak pojmout vlastní dráhu. Když začala jeho hvězda kolem roku 2000 opravdu stoupat a přesouval se do větších a větších sálů, rozhodl se ubrat. Nechtěl velikost vyměnit za tvůrčí svobodu.

Vyvázal se ze smluv k dosavadnímu managementu a začal kariéru budovat podobně jako nezávislé kapely The Fall nebo The Nightingales: „Říkal jsem si, když dokážu hrát pro 5 000 lidí za rok bez managementu a propagace, když uděláš 50 vystoupení pro 100 lidí a prodáš na nich nějaká CD, tak se to dá dělat navždy. Neznamenalo by to, že budeš slavný, ale znamenalo by to, že budeš dělat to, co chceš, napořád.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte