Vary 2: Jiří Bartoška festivalu chybět bude i nebude

Jedna věc zaměstnávala v uplynulých měsících organizátory karlovarského filmového festivalu, který včera začal, víc než to, jakou hollywoodskou hvězdu se jim letos podaří sehnat. Jak udělat přehlídku poprvé bez Jiřího Bartošky, který dva měsíce před festivalem zemřel. Nešlo přitom ani tak o to, že by se přehlídka neuskutečnila – na to je dobře zaběhaným kulturním molochem, za kterým stojí řada sponzorů a nově i finančně silní podnikatelé Jakub Havrlant a Karel Komárek, s nimiž vše dojednal ještě Jiří Bartoška. Ale známý herec, jenž svoje jméno i podnikatelský um spojil s festivalem v polovině 90. let, pro něj byl klíčový jako zásadní součást jeho image i jeho vyžehleného porevolučního příběhu. Jako otec zakladatel i zachránce akce, kterou – jak festivalová mytologie praví – stát nechtěl a konkurence ji chtěla zničit.

Díky Jiřímu Bartoškovi měl festival jasně rozpoznatelnou tvář a to doslova – tvář populárního herce, „táty“ rozsáhlého festivalového týmu, který stál za ním a akci každý rok realizoval. Organizátoři tak museli přijít na to, jak tuhle známou tvář na festival dostat, ale zároveň důsledně, byť stále pietně komunikovat, co je zcela zřejmé. Že odchod Jiřího Bartošky sice v jednom ohledu má, ale v jiném nemá na festival a jeho další existenci vliv.

Jiří Bartoška byl během slavnostního zahájení přítomný na třikrát. Patřila mu nemalá část proslovu Marka Ebena, patřila mu nová festivalová znělka, kde s ním promlouvá jeho kamarád Bolek Polívka, loni ještě Bartoškou vyznamenaný Cenou prezidenta festivalu. A nakonec netradičně i zahajovací film. Šlo o sestříhaný záznam rozhovoru, který s Jiřím Bartoškou o jeho životě i festivalu vedl v roce 2021 producent Milan Kuchynka, a promítli jej po názvem To se musí zarámovat!.

Úvodní film přitom většinou organizátoři volí z filmografie některého z oceněných hostů – letos Cenu prezidenta festivalu dostala herečka Vicky Krieps a americký herec Peter Sarsgaard, který se během přebírání ceny omlouval za současnou politiku Spojených států, jež opouští své globální partnery, a vyzýval k důležitosti spolupráce – filmové i politické. Letošní zahájení ale navzdory Sarsgaardově lamentu na rozdělenou americkou společnost a potřebu spolupráce, bylo hlavně „dovnitř“, k českému publiku, které příběh festivalu a Jiřího Bartošky zná a v uplynulých měsících mu nešlo uniknout.

Uvedení Musíme to zarámovat! byla jasná pocta Jiřímu Bartoškovi a cesta, jak ho na přehlídku dostat, i když už na ní být nemohl. V rozhovoru nedostává žádné obtížné otázky. Ve svém tempu a se svým charakteristickým šarmem a přirozeností vypráví před kamerou příhody svého života, kariéry a festivalu. Z dokumentu se o festivalu a jeho historii za uplynulých třicet let dozvíme minimum. Jiří Bartoška ví, o čem se vyprávět má a dá a o čem ne. Co festivalu a jeho veřejnému příběhu slouží a co neslouží. Z příhod o setkáních s hvězdami, „druhém manželství“ s bývalou uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou či nabídce přijet si odpočinout na ostrov Mela Gibsona, se ale nakonec přece jen něco zajímavého na plátně vyjeví.

Bartoška nerozhodoval o detailech a každodenních věcech týkajících se chodu festivalu. Ani nemluvil do programu, který vybíral tým uměleckého ředitele Karla Ocha – jak říká v dokumentu, „byl by idiot“, kdyby to dělal. Choval se jako normální, schopný manažer, který si vybíral lidi, kterým věřil a z jeho pohledu mohli jednotlivé oblasti a úkoly dobře zastávat. Z pár detailů v Musíme to zarámovat! je ale zřejmé, že Bartoška nebyl „jen tvář“ festivalu, parťák pro hvězdy, které v Karlových Varech vítal. Byl to pragmatický a schopný organizátor s přirozenou autoritou a strůjce velkých obchodních rozhodnutí (jako byla konkrétní sponzorství nebo třeba o dohoda s výše zmíněným podnikatelem Havrlantem o finančním vstupu jeho společnosti Rockaway Capital).

Možná v tomhle bude chybět o trochu víc, než by se mohlo zdát. Což vědí jen ti, kdo jsou přímo ve festivalové kuchyni. Možná proto výkonný producent festivalu a oficiálně nový muž číslo jedna Kryštof Mucha během zahajovacího večera mluvil o podpisech smluv s partnery na další ročníky. On a Karel Och pak nebyli v připravené etudě schopní pronést krátkou větu, kterou Jiří Bartoška ceremoniálně festival vždy zahajoval: „Považujme tento ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech za zahájený."

Říct by ji samozřejmě dokázali, ale symbolicky chtěli podtrhnout nenahraditelnost bývalého šéfa – nikdo z týmu si nenazouvá jeho boty. Zároveň v tom ale byla cítit i potřeba nechat ho při vší úctě v minulosti. Nereplikovat a neudržovat to, co dělal, ale dělat věci po svém.