Albertov, 17. listopad 2017
Albertov, 17. listopad 2017 • Autor: Matěj Stránský

Stejně jako Eva Soukeníková, autorka glosy na webu Seznam zprávy, jsme děti sametové revoluce narozené přesně uprostřed devadesátých let. Obě pocházíme z obcí, které mají méně než tři tisíce obyvatel, a do Prahy jsme přišly studovat vysokou školu, abychom se nakonec shodou okolností staly novinářkami. A na rozdíl od autorky glosy pro nás oslavy 17. listopadu nepředstavují “nesnesitelný kolovrátek” ani nemají “trapnou příchuť”. A ne proto, že bychom si nemyslely, že Česká republika nemá problémy.

Hlavní myšlenka textu, se kterou polemizujeme, je, že oslava 17. listopadu je vyprázdněná a neodráží názory a identitu mladé generace. Připomínku sametové revoluce nelze nutně chápat jako záminku, jak zapomenout na vše problematické, a rozhodně nemusí být jen vyprázdněným rituálem. Jistě se v něj může zvrhnout (jako de facto cokoliv) a souhlasíme s tím, že laciný antikomunismus, který je v glose implicitně kritizován, je problémem české veřejné debaty.

Reklama
Reklama

Ale kdybychom chtěli vzít tento argument vážně, 17. listopad rozhodně není tím hlavním či nejvýraznějším okamžikem, kdy k něčemu takovému dochází. Problematičtější je například nálepkování jakýchkoliv levicovějších politik ve veřejné debatě z úst politiků i některých novinářů jako “návrat komunismu” – což jsme mohli například pozorovat v předvolební debatě o tom, zda je přijatelné, aby stát vlastnil byty či jinak zasahoval na trh s bydlením (řešení, které je například v Německu běžně diskutované). Proč tedy zaměřovat pozornost právě na 17. listopad?

Odsudek rituálů spojených se sametovou revolucí je navíc problematický, zvláště když bereme v potaz mladou generaci, jejímiž ústy autorka v textu mluví. Je vůbec možné, aby se generace, která komunismus ani pád režimu na vlastní kůži nezažila, k těmto událostem vztahovala jinak než skrze rituály? Anebo se pro jistotu nevztahovala vůbec? I kvůli absenci vlastní zkušenosti s dobou, kterou listopad 1989 ukončil, naše generace tuto diskuzi včetně jejích rituálů potřebuje. Ani předchozí generace se ve svém vzpomínání neshodnou. Slyšet bychom měli oba hlasy – ať už těch, kteří po revoluci začali trpět materiálním nedostatkem, tak těch, kteří se dodnes radují z nabyté svobody a vzpomínají na to, jak se nemohlo například cestovat.

Dění v Maďarsku či Polsku může sloužit jako silná připomínka toho, že liberální demokracie nemusí být konečný stav věcí. Na jednu stranu způsob, jakým se v obou zemích dostali k moci dnešní autoritářsky ladění politici ukazuje, že liberální demokracie sama o sobě k úspěchu nestačí, a je třeba myslet i na širší sociální smír. Zvláště směrem k té části společnosti, která má pocit, že revolucí mnoho nezískala. Nicméně Orbán a Kaczynski jí sice nabídli vlídnou tvář, ale výměnou za osekání některých principů liberální demokracie. Neměli bychom si tedy přát jedno bez druhého.

A stejně tak jako je možné kritizovat 17. listopad za vyprázdněný symbolismus, je možné vidět vyprázdněnost i v kritice polistopadového vývoje. V posledních letech se tak jako v mnoha jiných západních zemích veřejná debata proměňuje a vidíme jistý posun směrem k levicovějším postojům. Mnohem častěji dnes tyto názory zaznívají v mainstreamové debatě - a logicky je tak snazší i zde upadnout do bezobsažné frázovitosti. Posun k názorově pestřejší debatě vítáme, ale není podmíněný odvrhnutím 17. listopadu.

Slavit 17. listopad totiž neznamená, že si myslíme, že všechny problémy české společnosti jsme už vyřešili. Ale neměli bychom je podle našeho názoru brát jako důvod, proč si odříkat to, z čeho máme radost – v tomto případě, že před dvaatřiceti lety se společnost vymanila z nadvlády komunistů. Připomínka pádu totality se přece nevylučuje s tím, že chceme zlepšovat demokracii - a 17. listopad „nemůže“ za to, že se nám některé věci nepovedly. Sametová revoluce nám dala možnost, jak uspět i selhat v řešení našich problémů. A stalo se obojí – něco se podařilo a na něčem je potřeba pracovat.

V jedné věci s autorkou glosy však souhlasíme, a to v tom, že černobílá debata ničemu neprospěje. Nechceme se nechat ukonejšit tím, že se poddáme prázdné nostalgii, ale ani tomu, že kvůli některým společenským problémům je na místě odmítnout oslavy 17. listopadu jako takové. Už jen debata, kterou dnes vedeme, vypovídá o proměně společnosti, které 17. listopad otevřel dveře. Připomínaný svátek neudělal nic víc ani nic míň než to, že nabídl této společnosti možnost svobodné volby.

Ano, jako mladá generace samozřejmě chceme vlastní identitu. Ale ta musí nezbytně vycházet i z toho, co se stalo na Národní třídě 17. listopadu 1989. Každá společnost se vrací ke svým klíčovým událostem, které ji formovaly. Jistě nelze vybírat pouze ty příjemné, ale zároveň je nelze odvrhnout s tím, že máme jiné starosti. Bez toho identitu nastupujících generací budovat nelze. A chceme-li, aby naše generační perspektiva našla stálé místo ve veřejné debatě bez přezíravého přístupu kvůli našemu věku, vstupovat do ní s generačními nálepkami typu “ok boomer” není šťastné.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte