Ján Markoš: Svět je v plamenech. Smíme se ještě vůbec radovat?

Začali zpívat ptáci. Slunce už občas trochu hřeje. Ale že je skutečně jaro, to je vidět zejména na lidech. Paní v důchodovém věku, prodávající v řeznictví, kolem něhož pravidelně chodívám, už nemá bílé vlasy jako po celou zimu. Nově vítá zákazníky zářivě růžovým melírem. Kolemjdoucí se na sebe usmívají. Všude je méně kabátů a více tetování. Na náměstí se konají první trhy. Svět zněžněl.

I já cítím hlubokou radost. A opojnou bezstarostnost, jaká na člověka přijde, když se zbaví tíhy, o které už ani nevěděl, že ji nesl. Byla to dlouhá zima.

Zároveň s radostí se však ve mně objevily pochybnosti. Na Ukrajině či na Blízkém východě se bojuje, umírají lidé. Lidské utrpení je přímo hmatatelné, je všude kolem nás. Vážných témat a problémů, které si zaslouží naši pozornost, jsou také celé kupy. Můžeme si tedy vůbec dovolit být alespoň na chvíli bezstarostní? Můžeme se ze srdce radovat navzdory tolika trápení jiných lidí? Není to nevkusné? Není to zrada těch, kteří právě teď zažívají peklo?

Jsem si jistý, že s podobnými pochybnostmi se občas nachytáme téměř všichni. Pojďme se tedy na ně podívat blíž.