Paříž filmová, Paříž hektická

Takže děvčata poslouchejte! Vezměte si předepsaný text, vložte papír do strojů a budeme natáčet závěrečnou scénu šampionátu. Představte si, že je konec, vydaly jste ze sebe úplně všechnu energii a teď jste totálně mrtvé! … Lado, co se děje? Ne, počkej, teď nemůžu, musím holkám vysvětlit, jakou pojedeme scénu. K čertu! Vždyť je noc!

Namísto toho, abych během čtyř hodin nabrala síly na další den, zase pracuji ze spaní. Hodinky ukazují tři hodiny ráno. O hodinu a půl později láduji svůj rozespalý žaludek cereáliemi s mlékem a vyrážím na stanici metra Sèvres Lecourbe. Hlídači ještě před příjezdem prvního vlaku s respektem probouzejí své staré známé na lavičkách. Tahle každodenní rutina probíhá v poklidu a santusáci vláčným krokem odcházejí a ztrácejí se kdesi v ústí metra.

Šestka střídavě vplouvá pod povrch země a pak zase stoupá vysoko nad ulice. Tak klidnou Paříž člověk zažije jen v těchto ranních hodinách. Vyrážím na sever. Po několika přestupech se dostávám do hotelu, ve kterém mě čeká skupina jedenácti mladých slečen, českých i světových přebornic v psaní všemi deseti, které společně se světovými rekordmany Helenou Matouškovou a Jaroslavem Zaviačičem doprovázím autobusem na předměstí Paříže do Pantin, kde probíhá natáčení romantické komedie s názvem „Populaire“.

Dnes je předposlední natáčecí den, takže rutina: vyfasovat vysílačku, naladit správný kanál, doprovodit děvčata do šaten (hlavně nic nepocindat kávou…než se dojde na plac, ještě si jich pár dám), vyřešit jazyková i technická mystéria ve stanu s maskérkami a ve chvíli, kdy jsou potřebné figurantky připraveny: rychle na plac (ale předtím ještě jednu kávu)!

Vedu si ty svoje české krásky rychloručky v garderobách z padesátých let, usazuji je do lavic a show začíná. Opakovaně jim připomínám, aby psaly pomaleji…hlavní protagonistka, Déborah François, herečka, nikoli skutečná šampiónka v psaní všemi deseti, která má v dané scéně závod vyhrát, je totiž pomalejší než ony. Česky hulákám na celý sál plný frankofonního štábu, aby mě účinkující dobře slyšely, což u mnohých vzbuzuje zájem a pobavení, slyším, jak si potichu šeptají: „Takový hrubý jazyk, viď?“ Ano, pro Francouze je čeština opravdu trochu hrubá, já jim ale nakonec nechtěně předvedla i jinou českou hrubost: neomalené chování.

Filmové zákulisí je plné úsměvů a lichotek, zároveň je to však stresující a dynamické prostředí často se nacházející ve vyhrocených situacích. Každý sbírá kredity a postupně přede své sociální sítě směřující k úspěchu. Čili nevhodné podmínky pro ty, co rychleji jednají, než myslí. Tak si tak speaduju na place, běhám, překládám, hledám…přitom cítím, že mě kdosi sleduje, když v tom mě šibalským „bonjour“ pozdraví mladý muž z hlediště s komparzisty. Ve spěchu mávnu rukou, že jako „bonjour“, ale sorry, kámo, fakt nestíhám. A běžím dál. V momentě, kdy je na něm nalepený roj maskérů, mi dochází, že to zřejmě bude ten Romain Duris, hlavní hrdina tohoto filmu a sex symbol současné francouzské kinematografie, kterého jsem až do té chvíle opomíjela pro kypré krty Belmondovy.

Po náročném dni bez přestávky volám kamarádům a mířím rovnou směr 18 rue Bonaparte, kde se ve sklepení Českého centra, typického pro čtvrť Saint-Germain, nachází Paris-Prague jazz club. Poprvé zde jdu jako host a ne jako zaměstnanec. Je pátek a já zde končím svou pracovní stáž. Netrvá to dlouho a už se přistihnu, že sbírám plechovky Budvaru, který zdejším tak chutná…už zase pracuji. Jsou tři hodiny ráno, sklenice jsou vyleštěné, „croque monsieurs“ dojedené a osazenstvo znavené. Za hodinu a půl vstávám na poslední natáčecí den. Hektická Paříž.

Co mi tahle zkušenost přinesla? Poučení, že v každé práci je třeba být ke všem uctivý, i když nevíme, o koho se jedná, neb se z něj může vyklubat třeba Klamač srdcí. Někdy je prý taky lepší mlčet…říkali.

Autorka je studentka překladatelství FJ a teorie a dějin filmu a audiovizuální kultury MU v Brně.