Budík už několik měsíců ovládá ruka mé ženy. Chytrý telefon se rozezní tóny písně Marilyna Mansona. Není to excentrické vstávání, jak by se mohlo zdát. Jen je poněkud opožděné. Žena mě probere ze sna zatřesením ramenem. Respektive probere mě z něčeho, co lze považovat za snění – změť spánkových úkonů. Automaticky ze sebe shodím pyžamo a navléknu si oblečení, které je vhodné pro běžný denní společenský styk. Nestihnu si ani udělat snídani a kafe, musím být včas v archivu, kde jako pomocná vědecká síla přebírám pozůstalost doktora Neuwirtha, významného opavského rodáka a emigranta. Chodím tam na šestou, abych pak v osm mohl vyběhnout k otci. Opatruji jej tři dny v týdnu. K tomu dělám školu – magisterské studium, audiovizuální tvorbu.
Den mi začíná pokaždé stejně. Musím najít vůli se probrat. Jistou otupělost způsobuje quentiapin – antipsychotikum, které mi předepsal doktor kvůli cyklothymii. To je druh bipolární afektivní poruchy (BAP). Ale, jak napsal britský herec Stephen Fry, trpící stejnou věcí, je to taková BAP light. Nicméně to s člověkem řádně zacvičí. Je to čerstvé, vím o tom měsíc. Mé okolí to zatím až na pár výjimek netuší. Je to stav, kdy má člověk vlivem chemické nerovnováhy pocit, že neustále prší. Že jej na světě nic lepšího nečeká. Je to novodobý fenomén, kterým trpí dva lidé ze sta, takže celkem rozšířená záležitost. Standardní reakcí okolí je, že deprese má přece každý.
Rozdíl je v tom, že jako bipolární člověk své okolí překvapuje bouřlivými reakcemi téměř na všechno. V šuplíku má přesný popis toho, jak odejde z tohoto světa. I s podrobně popsaným smutečním aktem. Včetně smuteční hudby. Vše je narýsováno. A proto musí být narýsovaná přesně i realita, kterou jde, aby nemyslel na ubývání. Přesně vstát, přesně odchodit pracovní povinnosti, přesně se postarat o otce, přesně docházet na výuku, přesně plnit všechny úkoly. Jakmile do toho cokoli zasáhne, jde o konec světa. Bouři, výbuch, výmět toho nejniternějšího.
A tak sedím v archivu, probírám se poštou skoro dvacet let mrtvé osobnosti, jeho Apokalyptickým deníkem. Podtrhávám, pečlivě studuji, nezanedbávám jakoukoli informaci, která by mohla být potřebná. Dnešek je ale v něčem trochu jiný. Se mnou v kukani mé badatelny (umístěné v tlumočnických budkách univerzitního rektorátu) tiše a opatrně našlapuje přítel fotograf Imrich Veber. Fotí. Dokumentuje. Sbírá materiál pro film, který jsme se rozhodli natočit o všech a pro všechny stižené touto kletbou. Žádná stylizace. Jen syrové okamžiky ve chvílích niterné lidské nedobroty.
Z archivu rychle běžím k otci. Zajistím mu, co potřebuje, abych v poledne mohl na některou z přednášek. Do toho se mi vkrádají myšlenky, které by měl tlumit quentiapin. Ještě o den odložit to, co člověk chystá. Ještě si oddálit tou hromadou úkolů a aktivitou nevyhnutelnost. Večer přesně ulehnout v konkrétní dobu, vzít si dryják a nechat utéci hodiny do dalšího prosvětlení, do dalších hodin pohybu.
Autor je básník a pořadatel kulturních akcí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
