Mačky, sedáky a lano

Již druhou noc jsem vůbec neusnula, je jedna hodina a vypadá to na bouřku. V půl druhé jsme měli vstávat, abychom o hodinu později mohli vyrazit. V téhle bouřce to však nepřipadá v úvahu. Počítám vteřiny mezi bleskem a hromem. V průměru je to vteřina a půl, bouřka je od nás ani ne půl kilometru. Ve dvě se bouřka začíná vzdalovat, máma vykukuje ze stanu a pozoruje skupinu šesti lidí, jak v mírném dešti vyrážejí.

V půl třetí se rozhodneme, že vyrazíme taky. Bouřka je daleko, obloha zamračená a trochu sněží. Vaříme snídani a připravujeme si vše potřebné pro výstup. Kolem půl čtvrté vyrážíme. Cestu k ledovci již známe, včera jsme si ji prošli a v místech těžší orientace si udělali mužiky. Jdeme rychlým tempem, a tak se trochu trháme, když se ohlédnu, vidím za sebou několik rozsvícených čelovek, vypadají jako světlušky. Cesta po suti rychle ubývá, asi za třičtvrtě hodiny potkáváme tu skupinu šesti lidí, jak se vracejí. Jsou to také Češi. Říkají nám, že na ledovci je hrozná mlha, a tak to raději otáčejí. Chvíli diskutujeme, ale jsme rozhodnuti. Jdeme dál. Asi po dvaceti minutách dorážíme na ledovec. Obloha je stále zatažená, ale již nesněží a začíná svítat.

Nasazujeme mačky, sedáky a navazujeme se na lano. Máme dvě družstva, jedno po pěti a druhé po šesti lidech. Jsme rodinná skupina - dva bratři a jejich rodiny a přibrali jsme ještě „skřítka“ Julu, který je z Estonska a vypadá jako zkušený horal. Docházejí nás dva Poláci. Vypadá to, že nikdo jiný dnes již na vrchol nejde.

Když vyrážíme na ledovec, rozednívá se. Vypínám baterku a pozoruji tátu, jak tancuje nad trhlinou. Jsem poslední člen našeho lanového družstva. Za mnou už jdou jen Poláci. Mladá Polka se na mě hezky usmívá vždy, když se otočím. Opatrně stoupáme po špinavém ledovci. Po chvíli přecházíme přes místo, kde padají kameny, a tak musíme být ostražití. Naštěstí se většina z nich zastaví před vyšlapanou pěšinou. Tento nepříjemný kus je velmi krátký a my se brzy dostáváme na sněžné plato. Zde dáváme přestávku. Svačíme a převlékáme se. Táta opravuje Julovi mačky, protože si je nandal špatně, asi to nebude takový horal, jak jsme si mysleli.

Začíná mi být zima. Za několik minut vyrážíme. Táta prošlapává cestu, jdeme velmi pomalu. Poláci nás předešli a vyrazili na vrchol přímější a prudší variantou. Voláme na ně, ale již se nechtějí vracet. Stoupání je ze začátku mírné, otáčím se a pozoruji nebe, které se začíná projasňovat. Je to nádherný pohled. Vrcholky hor vystupují z mlhy a my po chvíli vidíme téměř celý Kavkaz. Konečně je modré nebe a slunce nám svítí přímo do očí.

Začínáme tvrdě stoupat. Prošlapávání je náročné, a tak se kluci střídají. Traverzujeme prudký svah, asi dvě stě výškových metrů pod námi zvolna přechází v rovinu. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby někdo ujel. Zastavili bychom se? Možná až na té rovině.

Stoupáme velmi pomalu. Dýchá se mi hůře, ale hlava mě nebolí. Nohy se mi boří do sněhového polystyrénu. Po dvou hodinách dáváme pauzu na mírnějším místě. Jím sušenku - ne proto, že bych měla hlad, ale cítím, že potřebuji energii. Mámě není dobře od žaludku, a tak jí dávám alespoň hroznový cukr.

Po chvíli opět vyrážíme. Před námi je asi desetimetrová převěj, kterou musíme překonat. Jdu jako poslední a mám už krásně vytesané schody. Vylézám nahoru. Jsme v sedle a kocháme se nádherným pohledem na oba vrcholy. Vybíráme ten vyšší a opět vyrážíme, zbývá nám asi dvě stě výškových metrů. Je to velmi strmé a stavíme po každém druhém kroku, abychom se nadechli. Cesta pod nohami nám ale rychle ubíhá a my dorážíme na vrchol.

Stovky lidí každý rok vyráží do Gruzie, aby zdolali Kazbek, bájnou horu, kde byl přikován Prometheus. My si na jejím vrcholku ovšem nepřipadáme jako jedni z davu, jsme zde sami - s horami, se svými silami a hlavně zážitky, které nás budou doprovázet celý život. Strejda otevírá slivovici a připíjíme si v 5033  metrech nad mořem, které jsme právě zdolali. Rozhlížím se po horách kolem a jsem šťastná, je tu krásně.