Leť vzpomínko

Patnáctého března roku 2015 jsem šla s přáteli na Wagnerovu operu Tannhäuser. Romantická hudba plná emocí si s námi hraje a unáší nás do německé mytologie raného středověku. Tannhäuser se setkává se svými příteli – německými rytíři. Ale přicházejí šedé uniformy. Pane Bože, Wehrmacht! „Leť vzpomínko na zraněných křídlech a pozdravuj břehy moravské řeky Olšavy.“

Ano, jsem doma, na úpatí Bílých Karpat a dnes je 15. března roku 1939. Tento den okupuje naši vlast fašistické Německo a měníme se v Protektorát Čechy a Morava.

Jsme ještě děti, ale už mluvíme jako dospělí o politice. Ve zmateném září 1938 jsme zažily mobilizaci a útoky Hitlera i předsedů vlád Velké Británie, Francie i Itálie. Nakonec odevzdání našeho svrchovaného území – Sudet – Hitlerovi. Ale to nestačí, Poláci nám berou Těšínsko a Maďaři Slovensku Podkarpatskou Rus a Žitný ostrov. Do našich škol přicházejí děti ze Sudet: z Poštorné, Frývaldova nebo Falknova. Ale také Slovenska: Lučence, Velké Polany či Ďarmet. Celé rodiny byly vyhnány ze svých domovů. Většinou teď bydlí u svých příbuzných a my máme nové spolužáky.

Počátkem října, po abdikaci a emigraci prezidenta Beneše, přišla v tichosti a bolestné rezignaci druhá republika a Slovensko s pomlčkou. Prezidentem byl zvolen Dr. Emil Hácha.

Dnes, tohoto smutného, a pro nás obzvláště černého dne, padá kupodivu bílý sníh. Je ještě spíše zima než jaro a lidé mají důvod zůstat doma u kamen. Ulice jsou tiché, pusté a prázdné. Jen ty bílé vločky se nepřetržitě vznášejí a pomalu tančí až k zemi, která je přijímá už vyčerpané do své náruče.

Od rána se potloukám po domě, nemám stání a občas vyhlížím oknem nějaké děti. Vidím Luďu Jačáře, jak si to šine se svým mladším bratrem a sestrou – Oldřichem a Boženou. Běžím rychle ven, jdeme a z vrat u Staníků se vynoří Mirek a odněkud ještě Julča. Naše Palackého ulice ústí do horního náměstí a tam mají přijet němečtí vojáci. Míjíme velký dům „Goldovec“, který se dnes podobá mlčící pevnosti, masivní a nedobytný. Jakoby tušil tu hrůzu, která čeká brzy nejen rodinu Goldovu, ale také nás všechny, celou Evropu a téměř celý širý svět. Snad se dnes i Lord Chamberlain podíval do atlasu, kde ve střední Evropě excelovalo Československo.

Jdeme chvíli dlouhou Sušilovou ulicí plnou dnes jakoby zavřených obchodů, které čeká už zítra nápor uchvatitelů, neboť za jednu téměř bezcennou německou marku dostane každý voják deset tvrdých korun Trochu se pošťuchujeme a najednou slyšíme z dolního konce zvuk motorů a oni skutečně přijíždějí. Na motorkách se sajdkárami a nakonec vozy s koňmi a polní kuchyní. My utíkáme zpět a přilepíme se ke zdi Sokolovny. Je v náš malá dušička. Já stojím mezi Mirkem a Luďou, bojíme se pohnout. Jen Julča Vacová, která má německou maminku, se zřejmě nebojí, ale také je nevítá. A dělá, že patří k nám. Před budovami pošty a soudu se vojáci zastavují, rozhlížejí se kolem dokola a asi nevědí, co teď. Provolávají „los, los“ a mluví němčinou, které vůbec nerozumíme. Julča myslí, že jsou to Bavoráci. Už vědí, že nikdo nepřijde a za chvíli rozhlas česky hlásí, že se bude podávat teplý guláš. Po hodné chvíli se objevili asi čtyři postarší lidé s konvičkami na mléko, které jim vojáci naplnili gulášem. Pak odešli a tak jsme šli také domů. Hned v předsíni jsem dostala od tatínka pohlavek a druhý den se začalo jezdit vpravo.

Těch šest válečných let jsem Němcům dávno odpustila. Ale přesto zde zůstala jména těch strašných koncentračních táborů: Osvětim, Majdanek, Treblinka, Dachau, Sachsenhausen, Ravensbrück, Buchenwald…O kterých prý Němci do dneška nic nevědí.