Finanční krize a ekologie

V západním i českém tisku probíhá jistou dobu debata o tom, jak finanční krize ovlivní globální ekonomiku a náš pohled na ni. Padají silná slova jako konec liberálního kapitalismu. Jeho zastánci kontrují argumentem, že liberální kapitalismus přinesl světu bezprecedentní růst bohatství a jedna, byť velká krize na tom nemůže nic změnit.

Přestože druhá teze je bezpochyby směrodatnější, nynější globální krize a její řešení přináší jisté korektury, které by měli vzít skalní liberálové v úvahu. A možná nikde jinde nejsou tyto změny patrnější než v pohledu na ochranu životního prostředí.

Logika tohoto tvrzení je jednoduchá. Zastánci větší státní intervence ve prospěch ochrany životního prostředí dosud naráželi na námitky o tom, že nelze křivit trh, popřípadě zavádět nové daně. Dotace do výroby slunečních kolektorů? Náhrada topení uhlí biomasou v úsporných kotlích? Větší zdanění silniční dopravy ve prospěch železniční? Omezování emisí uhlíku? Každý bod moderní ekologické politiky se na pozadí záře hesla „Trh bez omezení“ mohl zdát jako škodlivý, nesystémový, nebezpečně socialistický. Tak to alespoň prezentovali tržní fundamentalisté. Jenže máme za sebou zkušenost z finanční krize a je třeba vysvětlit pár otázek.

Celkem všichni přijali nutnost vládních zásahů do hroutících se trhů. Přebírání ohrožených bank, vykupování špatných úvěrů, schvalování sanačních balíků peněz. Argument byl vlastně jeden, ale pádný: pokud se to neudělá, svět se bude řítit do záhuby.

Tak fajn, stejná je ale logika zastánců ekologických politik, minimálně v případě boje proti globálnímu oteplování: pokud mu nebudeme i za cenu regulací, omezování a různých investic čelit, bude se svět řítit do záhuby.

Ještě jeden moment je důležitý. Během finanční krize jsme získali jiný pohled na to, co je a co není důležité a „hodnotné“. Manažeři různých firem spolu s ekonomy nám říkali, že počítání na peníze je to nejprůkaznější, a tedy nejsprávnější. Oni rozpůlili život na ziskové a neziskové, přičemž měřítko oné ziskovosti stanovili sami právě skrz peníze. Jenže finanční krize ukázala, že tyto jejich zisky vlastně žádnými zisky nejsou a za „penězi“ – tedy účetními položkami – se žádné hodnoty neschovávají.

Pokud teď tedy čeští ministři stejně jako další šéfové vlád Evropské unie rozmýšlí, jestli tváří v tvář finanční krizi plány na ekologické zpřísnění raději neseškrtat, projevují pozoruhodnou slepotu a hluchotu. Poučení z krize je přece zcela opačné: právě investice do ekologie a šetrného rozvoje svoji hodnotu na rozdíl od účetních zisků ani v nejmenším neztratily.