Peníze v trapu. Viníci a oběti

Případ Bernarda Madoffa, který pravděpodobně připravil investory o několik desítek miliard dolarů (Respekt o tom podrobně psal v posledním loňském čísle), dokázal na nějaký čas zastínit dokonce i diskusi o hrozbě světové recese. Pro miliony lidí na celém světě je Madoffův příběh dalším dokladem toho, že v onom velkém světě financí, světě honosných staveb, velké moci a snad ještě větších platů je cosi zpuchřelého.

Důsledky případu Madoff jsou na první pohled stejné jako ty ostatní: kolapsy či obrovské ztráty finančních institucí, které vyústily v celosvětovou krizi. A přesto je mezi případem Madoff a těmi ostatními podstatný rozdíl.

Situace, s níž nikdo nepočítal

Velké a mocné investiční banky z Wall Street, které se staly prvními oběťmi krize, zaměstnávaly stovky nejlepších mozků ze světových univerzit, díky nimž pracovaly s velmi složitými a propracovanými modely řízení rizika. Tento přístup je založen na pravděpodobnostních modelech (obdobně jako pravidla stanovená regulátory), jejichž tvůrci se – zjednodušeně řečeno – snažili pokrývat prakticky všechny možné scénáře vývoje trhů (na úrovni pravděpodobnosti 99 procent či výše) a vycházeli přitom z historie a fungování ekonomik. Instituce pak postupovaly v obchodování tak, aby i v těch nejhorších scénářích „přežily“ – měly dostatek kapitálu na krytí možných ztrát.

Je pravdou, že drtivá většina finančních institucí (ale také regulátorů) podcenila rizika, příliš spoléhala na ratingové agentury a zapomněla, že jednoho dne dojde ke zpomalení ekonomiky. Nicméně klíčovým faktorem krachů či obrovských ztrát byl fakt, že nastala situace, s níž modely nepočítaly (protože její pravděpodobnost byla blízká nule): finanční trhy totiž „přestaly fungovat“. Existenční problémy různých institucí byly vzápětí nevyhnutelné (je to stejný případ jako v roce 1998 kolaps hedge fondu LTCM, vyzbrojeného dvěma nositeli Nobelovy ceny).

I proti tomu nejjednoduššímu popisu vývoje, který vedl ke kolapsu finančních institucí, je mizení peněz z Madoffových fondů mnohem průhlednější. Ukázalo se, že zkušený finančník používal peníze, které vstupovaly do jeho fondů, hlavně na výplatu těch investorů, kteří z fondů vystupovali anebo si jen vybírali výnosy (což byl nejčastější případ). Investice, které měly fondům přinášet zisk, existovaly jen na papíře. Otázkou tedy není, jak to Madoff dělal, ale jak je možné, že to mohl dělat tak dlouho a že byli všichni spokojeni. Jedním z vysvětlení je to, že Madoff měl ve finančních kruzích výbornou pověst, a zřejmě také to, že si nikdo, včetně americké SEC (regulátora finančních trhů), nedovedl představit existenci takto jednoduchého podvodného schématu.

Zločinec a oběť

Z jistého úhlu pohledu však mají případ Madoff i krachy investorů přece jen něco společného. Při analýzách příčin takovýchto událostí se pozornost obvykle soustřeďuje na chyby v systému kontroly a na chyby finančních institucí, přičemž samotní ošizení klienti jsou chápáni jako oběti. Méně se však již mluví o tom, že celý Madoffův podvod by nemohl fungovat bez důvěry jeho klientů a bez jejich miliard, které mu svěřili. A že k mnoha krachům, které přispěly ke vzniku krize, došlo proto, že jiní investoři kupovali od investičních bank komplikovaná aktiva, kterým sami jen stěží rozuměli. V obou případech je to tak, že „oběti“ se aktivně podílejí na vzniku „zločinu“.

Celý článek čtěte v pondělním vydání týdeníku Respekt 3/2009.