Paparazzi z StB

Vypadali nenápadně: pánové s diplomatkami v podpaždí postávající na ulici a významně si kontrolující hodinky, dámy s kabelkami přes rameno upravující si dlouhé minuty punčochy. Jako by na někoho čekali. Milan Kundera, Miloš Forman, Jan Placák nebo Věra Chytilová nevěděli, že nedaleko nich stojí ve skutečnosti tak dlouho kvůli tomu, že je zrovna tajně fotí. Desítky profesionálních fotografů strávily stovky hodin v ulicích, kavárnách či restauracích, aby na tisícovkách záběrů nenápadně zaznamenaly i ten nejpodružnější detail z obyčejných dnů neobyčejných lidí.

Dnes jejich záběry zpracovává Ústav pro studium totalitních režimů. Dochované negativy mají malý formát, aby se vešly do miniaturních špionážních kamer Robot či Krasnogorsk. Estébáci je měli v aktovkách, kabelkách, kapsách od kabátu. Když je nějaké políčko negativu procvaknuté dírkou, znamená to, že si je policie zvětšila. Pro člověka na negativu to mohlo mít fatální následky: dostal se do blízkosti „problémových“ lidí a teď bude muset vysvětlovat, jak se to mohlo stát. Kdyby zapíral, mohou mu ukázat fotografii. A na ní bylo obvykle všechno vidět, pěkně ostře, nezkresleně.

„Malé aparáty měly výbornou optiku umožňující kvalitní záběry i v extrémně obtížných podmínkách. Třeba v protisvětle v kavárně,“ vysvětluje Vladimír Bosák, který v ústavu pro výzkum totality s negativy pracuje. Právě on si uvědomil, že z dnešního pohledu mají i jinou hodnotu než čistě dokumentární.

„V historii světové fotografie je to unikát. Je na nich zachycená Praha v 70. a 80. letech tak, jak by ji fotil Robert Frank nebo Garry Winogrand,“ připomíná Bosák proslulé fotoreportéry, kteří se neustále pohybovali v terénu. Na amerických ulicích zachycovali všechno, co jim přišlo důležité, byť šlo často o na první pohled nepodstatnou maličkost. Jejich snímky vypráví osobitým způsobem o Spojených státech 50. a 60. let, práce příslušníků StB o Československu let 70. a 80. Svou syrovostí mají přitom k sobě opravdu nečekaně blízko.

Celý článek čtěte v pondělním Respektu 20/08.